„Přátelé, pojďme odtud!“ zvolal najednou jakýsi mladý hlas. „Neznáte videoplastiky. Ti jsou ochotni vychrlit na naše hlavy déšť hořící síry, jen aby iluze byla realističtější!“
Ozval se sborový výbuch smíchu. Sopka burácela tak mohutně, že bylo čím dál tím těžší se dorozumět. Konečně se Ter Akonjan jménem celé posádky obrátil na videokonstruktéry: ti se dali uprosit, zmizeli na okamžik a zakrátko začala katastrofa nabývat snesitelnějších forem. Pomalu jsme se vrátili do sálu; dřívější skupiny se rozpadly. Někteří zavolali automaty, utvořili okolo jejich stříbrných postav hloučky a zvedali číše s perlivým vínem. Jiní se usadili v křesílkách pod palmou a hráli nějakou hru; smích vybuchoval stále častěji, zpívaly se písničky, objevovalo se několik obrovských svítících balónů, které poletovaly z jednoho konce sálu na druhý. Nerozhodně jsem obcházel kolem stolků, kde pod vedením Amety rozestavili piloti komplikované televizní zařízení pro hru „Hurá, za raketou!“ Konečně jsem odešel na galerii. Vedla kolem celého sálu. Obrovský hmyz, vytesaný z drahých kamenů, působil při pohledu zblízka monstruózním dojmem. Již jsem chtěl odejít, když jsem zaslechl hlas vycházející z reliéfu, před nímž jsem stál. Uplynul zlomek vteřiny, než jsem si uvědomil, že plastika stejně jako mořská krajina je dílem videoplastiků; musel jsem však překonat reflexní odpor, než jsem se odhodlal vkročit přímo do jiskřivé plastické plochy. Přímo před mýma očima zahořely brilanty obrovských pavoučích očí, pak obraz zmizel. Samozřejmě jsem nepocítil nic, a když jsem udělal dva kroky, octl jsem se v pološeru. U hladké holé stěny seděla Soledad s Annou, která říkala, dívajíc se na mne:
„Pověz, zažilas už někdy večer, který ti, jak sis aspoň myslila, uzavírá celý příští den, večer zcela neužitečný, který musíš nějak přečkat, jako když se z mělčiny dostáváš na vodu? Večer, v němž se nahromadila sedlina zpackaných věcí, nesplněných tužeb, v němž se tě zmocňují pochybnosti o všem, po čem toužíš? V němž odkládáš každou započatou práci a jsi ráda, když přijde někdo třeba sebelhostejnější, protože jeho příchod z tebe snímá zbytek odpovědnosti za zmařený čas?“
„Jestli se takový večer vyskytne jednou, dvakrát za rok, nevadí,“ odpověděla Soledad, „ale přichází-li často — pozor… žije se ti s ním těžko, viď?“
„Velice,“ odpověděla Anna. Stále se na mne dívala. V tomto okamžiku jsem pochopil, že o mně mluví a nevidí mě; stál jsem asi přímo v prostoru obrazu a byl jsem neviditelný.
„Nikdo ti nemůže pomoci,“ pokračovala Soledad, „ale ty a on…“
Se zatajeným dechem, po špičkách jsem rychle ustoupil. Stál jsem znovu před třpytící se mozaikovou deskou. Pospíchal jsem pryč. Nechtěl jsem myslit na rozmluvu, kterou jsem proti své vůli vyslechl.
Na protějším konci galerie stáli dva lidé a dívali se dolů; byli to Goobarovi spolupracovníci Žmur a Diokles.
Odtud se otvíral pohled na část sálu nezastavěnou stolky; pohybovaly se tam desítky lidí. Přímo pod námi stála početná společnost hochů a dívek, jejímž středem bylo mladé děvče v bělavě modrých šatech; najednou se ozval smích, pak začala dívka zpívat. Byla to veselá písnička, dlouhá jako litanie. Když děvče přezpívalo první sloku, ukázalo prstem na jednoho z okolostojících, a ten musel zpívat dál. Takto bloudila písnička po celém sále, přeskakujíc od člověka k člověku při stále se stupňujícím veselí, až připutovala pod sloupy. Tam ve výklenku, z něhož odešel automat, stál Goobar opíraje se o dřevěné obložení stěny. Jakýsi chlapec, který právě končil svou sloku, se zastavil před ním a ukázal na něho prstem. Vteřinku bylo ticho, pak vědec bez rozmýšlení zazpíval hlubokým, trochu chraptivým barytonem následující čtyřverší. Byl odměněn uragánem potlesku — pak zas on ukázal na někoho stojícího nablízku a píseň odlétla zpět do sálu. Goobar, maje ještě na tváři úsměv, s nímž učinil zadost své pěvecké povinnosti, nenápadně vytáhl z kapsy příruční analyzátor a začal něco počítat.
„To je celý Goobar,“ řekl Diokles, „vidíte? Můžeš s ním hrát, tančit, zpívat, mluvit o pekle i o nebi, ale nikdy nebude úplně s tebou.“
„Ale on se skutečně rád baví,“ poznamenal Žmur.
„Já vím, že to nepředstírá, ale co z toho? Má rád lidi, ale on sám není jedním z nás. Každý nový spolupracovník,“ pokračoval Diokles, „když se octne v jeho blízkosti, nemůže odolat pokušení a klade mu všelijaké dosti směšné otázky; jsou to naivní pokusy, které prostě diktuje nutnost, protože on přece jen zůstává nerozluštitelnou hádankou; nejednou jsem se obdivoval puntičkářství, s jakým se pokoušel odpovídat…“
„Na příklad?“ zeptal jsem se. Naše pohledy byly stále upřeny na vědce, který právě zastavil automat sunoucí se nehlučně kolem, vzal si s podnosu skleničku vína a upíjel malými doušky. Vypadal, jako kdyby pozoroval automat s dobře skrývaným veselím.
„Počínajíc od otázek, jak dospívá k svým vynikajícím výsledkům…“
„Ano, to skutečně není nejchytřejší otázka,“ souhlasil jsem,a co odpověděl?“
„Rozmýšlel se dlouho a vážně, konečně řekclass="underline" ,Snad proto, že neustále myslím. Přes zdánlivou banálnost obsahuje tato věta pravdu stejně velkou jako prostou. Jeho mysl bez ustání tvoří myšlenkové konstrukce a konfrontuje je navzájem, jako by to byly pokusy o velkou syntézu, které trvají měsíce a léta a neustávají nikdy; má odvahu domyslit až do konce ty nejabsurdněji vypadající hypotézy a vyvodit ze všeho konečné důsledky… To je ostatně příčina, proč s ním už nikdy nepůjdu na hory. Nechci vlastní osobou zvětšovat království mrtvých věcí.“
„Co má tvůj pud sebezáchovy společného s Goobarem?“ zeptal jsem se ho.
„Právě že má. Byli jsme na horolezecké ture v pásmu Pamíru; dělali jsme východní travers…“
„Promiň,“ přerušil jsem ho, „řekni, je dobrým horolezcem, a jak se vůbec chová při výstupu?“
„Hned uslyšíš, k tomu směřuji. Není špatným horolezcem. Byl tam malý, ale záludný komín. Než jsme do toho komína vešli, Goobar se náhle zastavil a řekl mi, že ho něco napadlo. Radil jsem mu, aby si to zapsal, odpověděl, že to jistě nezapomene. Svou myšlenku sice nezapomněl, ale zapomněl na to, kde je a co dělá. Div sobě nesrazil vaz a nás nezabil. Neviděl hory, propasti, vůbec nic; když zpaměti dokončil výpočet, už cestou do chaty, omluvil se nám, ale viděl jsem, že to udělal — abych tak řekl — z povinnosti; chápal sice, co se přihodilo, ale nepociťoval pražádné obavy, tím méně strach. Říkám vám, je to člověk, který pozbyl pud sebezáchovy.“
Poslední slova pronesl Diokles s nepokrytým podrážděním.
Dole přestali zpívat; po několik minut se odtamtud nesl zmatený šum, ozývaly se jednotlivé hlasy, které se pokoušely spojit ostatní nějakou písničkou, ale zanikaly ve všeobecné vřavě; konečně zazněl nádherný ženský alt; byla to pomalá píseň, měla v sobě něco konejšivého.
„On je vlastně vždycky stejný,“ řekl Diokles, jako kdyby se nemohl zbavit tlaku tématu, „slyšeli jste, jak začínal? Babička ho nechala jako šestiletého chlapce doma a svěřila ho péči strýce. Klaudius Goobar, dosti známý matematik, možná, že jste o něm slyšeli, operátor pole, to je jeho dílo. Ta jeho babička si myslila, že s dítětem musí pořád někdo být. Strýc ho po každé posadil do kouta s hračkami a sám pracoval. Chlapeček si tiše hrál — bylo to neobyčejně málomluvné dítě. Jednou večer, při jakémsi obtížném místě, diskutoval starý Klaudius náruživě s automatem. Najednou dítě v koutku povídá: ‚Musíš dosadit skupinové struktury na místo monoidů… a dál, jakoby nic, si pouštěl svého vlčka. Do strýce jako by udeřil blesk, bylo to hledané řešení…“