„Stává se zřídka,“ poznamenal jsem, „aby tak zvané geniální děti později skutečně plnily očekávání, jaké do nich v mládí vkládáme, ale on je nejen splnil, nýbrž nad pomyšlení překonal!“
Prošel okolo nás automat. Diokles vypil rychle po sobě dvě číše vína. Tváře mu zrudly, tepny na spáncích viditelně bušily. Chtěl jsem mu říci, aby už nepil. Šířil kolem sebe nějaký neklid a smutek. Bylo to skryto na dně všeho, co říkal o Goobarovi, nejen ve slovech, ale v obličeji, ve zkřivení rtů, v hlase.
Žmur od nás odešel; jeho vysoká silueta prošla galerií na pozadí mozaikových obrazů a zmizela za sloupy; nějakou dobu jsme mlčeli. Dole teď zpívali skočnou píseň, někdo uprostřed tleskal do taktu, ozýval se rytmický dupot, sólista obklopený stále se šířícím kruhem volného místa tančil, náhle vzal do kola nějaké děvče, zatočil se s ním a zakroužil; bylo vidět pouze, jak se míhají světlé šaty a zlaté vlající vlasy. Diokles se díval, ale neviděl to, tu se ke mně obrátil, s tváří ještě více svraštělou — pil už asi před tím, a vypadal, jako by mu víno nedělalo dobře. Vzal jsem ho za ruku, abych ho doprovodil domů, ale on chytil mou ruku a řekl tónem nečekaného vyznání:
„Věř mi, že nejsem k ničemu, mám za sebou šestnáct publikovaných prací, dvě opravdu dobré, ale když se o mně mluví, neřekne nikdo: ‚Diokles? Aha, to je ten odborník na mnemony, víte, — ale vždycky: ‚Diokles? Aha, Goobarův asistent. Já sám už bych mohl skládat účty těm budoucím pokolením, už bych se jim sám představiclass="underline" biotensory reálných obvodů, inerce echové paměti — mám i další věci, ještě nedodělané, vždyť ta práce, to je celá moje radost, ale všechno je to k ničemu: jsem Goobarovým asistentem a vejdu do dějin jako jeden z Goobarovy skupiny, nic osobitého, prázdný zvuk, stín jednoho ze sta tisíc listů v koruně stromu… a vím, že od toho není pomoci… musí to tak být…“
„Co říkáš,“ řekl jsem vzrušeně, tolik potlačovaného utrpení zaplavilo najednou tvář mladého muže. „Ale vždyť bys přece mohl pracovat samostatně nebo v jiné skupině od Goobara můžeš přece kdykoliv odejít.“
„Cože!“ řekl Diokles. Jeho tvář se zavřela jako temná pěst. „Odejít od Goobara? odejít?“ opakoval. „Člověče, co to mluvíš! Já že bych měl dobrovolně odejít? Kde najdeš druhého Goobara?“
„Nemůžeš-li se smířit s tím, že tě o tolik převyšuje…“ začal jsem opatrně.
„Ale co to povídáš?“ otázal se Diokles s nejvyšším údivem. Pak mě k sobě přitáhl a začal vysvětlovat vášnivým šepotem:
„Ano, vyniká nade mne, vyniká nad nás nad všechny. Ale co na tom? Jdeme stále vpřed; za šest let jsme v Ústavu vykonali obrovský kus práce, každý ti to potvrdí, nechlubím se. Sám vím, že teď dokážu víc než na začátku, že se mé myšlenkové rozpětí zvětšilo, ale když dospěji k bodu, na němž stál předtím Goobar, on už je zase daleko, a tak nás stále předbíhá o mnoho kol. Útok stíhá útok a já jsem po každé poražen. Je to trpké? Kdo by to zapíral? Ano, ale po každé jsem poražen něčím větším než dříve!“
Stejně náhle jako mě chytil za ruku, nyní ji pustil, omluvně se usmál a odešel drobnými, lehkými, jako vždy uspěchanými krůčky. Podíval jsem se do sálu. Výklenek, v němž předtím stál Goobar, byl prázdný. Sestoupil jsem dolů a vyšel na terasu. Neviděl jsem nikoho, jen odněkud ze strany dolétaly tlumené hlasy. Přešel jsem na druhou stranu a se zavřenýma očima jsem dlouho vdechoval chladný slaný vzduch, který omýval rozpálenou hlavu. Obzor byl neviditelný. Podle úzkého purpurového zubu, který označoval vrchol vulkánu, bylo jej stěží možno vytušit. Únava, která až dosud číhala v úkrytu, vystupovala a tížila všechny mé údy. Obrácen zády k balustrádě, s rukama široce rozloženýma, opřel jsem se o její studený kamenný okraj. Skryt v tomto nejodlehlejším zákoutí terasy, všiml jsem si náhodou ženy, stojící osaměle mezi dvěma křídly přivřených dveří. Její postava splývala s okolní tmou a pouze obličej vystupoval slabě z šera v namodralém přísvitu, jaký vycházel z ramen její toalety. Netušíc, že ji někdo může vidět, stála bez hnutí, obrácena tam, odkud přicházely hlasy. Sledoval jsem zrakem její pohled, jako pohledem sledujeme stín, abychom objevili věc, která jej vrhá, nespatřil jsem však nic. Bylo příliš tma. Z druhého konce terasy doletěl ke mně po chvilce ticha Goobarův hlas, hluboký, sytý, s nepostřehnutelným příměskem ironie.
Vrátil jsem se očima k ženině tváři. Teprve nyní jsem ji poznaclass="underline" byla to Callarla. Z nejslabšího přísvitu vystupovala její tvář, odhmotněná, jako neskutečná, se stíny kolem očí, soustředěná a současně někam propadlá; pootevřené rty vypadaly, jako by neviditelně pily. Tak snad před věky vypadaly tváře lidí stržených náboženským nadšením, když uvěřili v možnost zázraků a rozpínali ruce jako křídla a skákali z vysoké hory do vzduchu, aby v něm létali, ale ihned se zřítili k zemi. Neslyšela, co Goobar říkaclass="underline" zaposlouchána do jeho hlubokého hlasu, snažila se mu jakoby vnuknout, aby ji unesl — a byla ihned odmítnuta.
Měla ho ráda. Měla ho ráda za to, že byl právě takový, že nikdy nebylo možno vytušit jeho nejbližší čin nebo slovo. Měla ho ráda nečekanou, lehkou a jakoby bezděčnou, obětavou něhou. Měla ráda jeho prsty, vždycky ozáblé od kovových kláves, vzdorný sklon hlavy i úsměv, s nímž se přel s automaty, i způsob, jak mlčky mhouřil oči, jako by ho bavilo, že nechápou. Někdy, když ji k sobě přivinul, jeho hlava, sklánějící se k jejím ňadrům, se zastavila, a pak se zvedala s nevidoucíma očima; to vyrážel na povrch onen proud plynoucí neustále hluboko v něm; přestával ji vidět, a úsměv, jaký mu vysílala vstříc, k němu nedolétal — dělilo je jedno z těch nekonečen, s nimiž si pohrával. Po chvíli se jeho pohled vracel, přistoupil rychle ke stolu a něco si poznamenával. Ta přirozená lehkost, s jakou se od ní odtrhoval, ji bolela. Působily jí utrpení všechny ty náhlé okamžiky, kdy ji přestával vidět, chápala však, že její láska je nesmělým a zdaleka dopadajícím světlem, a on se v něm objevuje a hned zase ztrácí v šeru samoty, do níž nemá nikdo přístup.
Ale naučila se milovat dokonce jeho pohled, kterým se díval skrze ni; zamilovala si bolest, kterou jí působil, protože jí mohla měřit velikost své lásky. Bylo to věčné ztrácení a hledání, zmatek, neklid, a v tom všem — nějaká chvilka, kdy se vytrhl ze zamyšlení a vyslovil její jméno pouze rty, bez dechu, jako by ji volal, přestože už byla tak blízko, že je nedělilo nic, kromě jejich myšlenek.
Když si vzpomínala na svá dívčí léta, jasná a klidná, jako očekávání hudby, uvědomovala si najednou, jak jí tehdy chybělo to, co přinášel každý dnešní den, a kdyby si mohla vybrat a začít všechno od začátku, vystavila by své srdce znova těmto ustavičným porážkám a zase by s otevřenýma očima přijímala rány, které jí nevědomky zasazoval, a sdílela s ním všechno, kromě utrpení, které dovedla tak dokonale skrývat. Nedorostla tak vysoko, aby pochopila, co mu už nyní zajišťovalo nesmrtelnost. Ale třebas ho nemohla obsáhnout celého, jako plachta nemůže pojmout vítr vanoucí prostorem, přesto ho milovala. Nejvíce to, co v něm bylo z naivity dítěte, žasnoucího nad světem, a jeho dech, který teple hladil její hrdlo, když usínal, i slabé pohyby rtů, šeptajících něco ze spánku. Nejvíce milovala právě to, neboť to mělo trvat pouze, dokud žil, a pak zaniknout navždy, to lidské a smrtelné. Proto někdy v noci bděla, jako by střežila jeho spánek, jako by bojovala nikoliv o věčné trvání jeho myšlenek, nýbrž jeho dechu. Přestože to bylo nemoudré a bezmocné, musela tak jednat, protože si to žádala láska. Tak plynula léta a on do nich vrhal svůj obrovský, jakoby už do budoucnosti padající a tam utkvívající stín.