Hlasy hovořících se zvýšily a ihned utichly; vstali a vykročili ke dveřím. Když vstupovali do sálu, černé siluety protínaly pruh světla. Goobar se ještě chvilenku zdržel u kamenného zábradlí. Podíval jsem se na hodinky. Blížila se třetí hodina v noci. Když jsem zvedl hlavu, Goobar právě odcházel. Nezpozoroval ženu ukrytou ve stínu dveří a zmizel ve vzdáleném hluku. Callarla udělala krok vpřed a vstoupila do světla. Uviděl jsem její úsměv, který mi řekl všechno. Jak se to stalo, nevím. Vím pouze, že jsem si zakryl tvář rukama, abych po tomto úsměvu nespatřil už nic.
ANNA Z HVĚZD
V druhém roce cesty opoždění v rádiovém spojení přerušilo prakticky kontakt se Zemí. Drobný úlomek lidstva, zamčený ve skořápce, která padala ledově mrazivou tmou, byl odkázán výhradně na sebe. A život pokračovaclass="underline" laboratoře pracovaly, na poradách kolektivů si vědci vyměňovali výsledky bádání, mladí chlapci a děvčata ukončovali studia, uzavíraly se sňatky, přicházely na svět děti.
Věnoval jsem jim mimořádnou pozornost. Vyptával jsem se podrobně matek, které přicházely do ambulatoria, a musím se přiznat, že mé jednání, kromě vědecké zvídavosti, ovlivňovalo podezření, že těsné sousedství věčné tmy a pobyt mezi hvězdami, před nimiž jsme se snažili chránit tlustými pancéři rakety, budou mít nějaký neznámý vliv na vývoj těchto malých lidských bytostí. Proto jsem nikoliv bez podezíravosti asistoval u převinování růžových, pištících nemluvňat, jako bych doufal, že se na nich nečekaně objeví nějaké „hvězdné“ příznaky, avšak mé očekávání (jehož směšnost jsem si částečně uvědomoval) se nesplňovalo. Byly to všechny naprosto normální, zdravé, veselé děti. První už lezly po trávnících parku a jejich pláč, který se nečekaně ozval z nějakého bytu, když člověk šel chodbou, dělal okolí kovových stěn a křižujících se chodeb podivně domáckým, jako by do rakety zavanul teplý dech vlastního dětství.
Věnoval jsem se vlastně péči o děti sám, protože z naší lékařské trojice Schrey byl chirurg a Anna jevila k dětem jakousi potlačovanou nechuť, kterou jsem si nedovedl vysvětlit, ježto na počátku cesty se o osudy prvních novorozeňat živě zajímala.
Život na raketě dosáhl na oko stavu rovnováhy. — Přesto však si mohl citlivý pozorovatel všimnout změny, jaká se udála s námi všemi, změny tím důležitější, že zdánlivě zapadla do nitra každého člověka.
Kdysi jsme se děsili rostoucího mlčení. Splnila se tato obava? Vlastně ne; stýkali jsme se rádi a často, společenské podniky se konaly stejně často jako podniky vědecké, pracovaly sportovní oddíly, ale naše práce a rozhovory byly dosti podivné. Hovořili jsme hodně o denních bezvýznamných událostech, o koncertech, které jsme poslouchali, o knížkách, které jsme přečtli, o známých. Nikdo se nezmiňoval o Zemi; její jméno v rozmluvách nikdy nepadlo; zdálo by se, že všichni zapomněli na její existenci; stejně nikdo nevzpomínal na své milé, kteří zůstali na ní, ba ani na cestu samu.
O tomto tématu hovořili pouze odborníci. Objevili řadu zajímavých skutečností; tak na příklad několik měsíců potom, co jsme dosáhli plné cestovní rychlosti, zpozorovali, že se začíná nepatrně zvyšovat teplota uvnitř GEY. Inženýři pátrali po příčině tohoto úkazu. Byl tím podivnější, že motory rakety už nepracovaly, příčina mohla tedy být jedině vně rakety; ale tam se rozkládala prázdnota, která obsahovala v jednom krychlovém centimetru pouze několik atomů, čili prakticky absolutní prázdno — srovnáme-li je s průměrnou hustotou plynů v zemských poměrech, kde je v jednom krychlovém centimetru několik desítek trilionů atomů. GEA se však pohybovala takovou rychlostí, že každý čtvereční centimetr jejího pláště narážel v každé vteřině na osm set miliard atomů; to stačilo, aby vzniklo „tření“ a z toho plynoucí zahřívání rakety, a co víc, ukázalo se, že raketa — když proráží tento mezihvězdný „plyn“ — pomalu obrůstá vrstvičkou atomů, nějak „vlisovaných“ rychlostí do vnější plochy pancéře. Samozřejmě zvětšení hmoty, které takto vzniká, je neslýchané malé, přesto však je neobyčejně citlivé aparáty dokázaly změřit.
V ambulatoriu jsem míval denně několik pacientů: stížnosti byly různé, často velmi neurčité; někdy to vypadalo, že jsou jenom záminkou pro rozmluvu s lékařem, rozmluvu dovolující naprostou upřímnost. Toto privilegované postavení mi umožnilo poznat prameny událostí, k nimž došlo o měsíce, ba o celá léta později.
Poznenáhlu vznikala jakási všeobecná „lehkost“ života. Lidé se rádi bavili, rádi žertovali, ale to všechno ulpívalo na povrchu. Občas během nejvšednější rozmluvy uklouzl někomu výrok, který všichni svědomitě přešli mlčením. Vzpomínám si, že jednou v parku, když se hovořilo o práci tektonofyziků a o možnostech jejich budoucího uplatnění, padlo slovo „Země“. Jakási žena řekla tiše: „A vrátíme se vůbec?“ Vteřinu vládlo napjaté mlčení, ale pak začalo najednou několik lidí chvatně mluvit o něčem jiném.
Nejvíce znepokojujícím úkazem, který zasahoval do nejhlubších a nejtajnějších vrstev duševního života, vymykajících se pozorování, byly na GEI osudy milostných vztahů.
Statisíce pokolení zvířat, která musela vyhynout, aby se vyvinul člověk, odkázala mu jako těžké a nezavržitelné dědictví přitažlivost pohlaví. Věky míjely, civilizace povstávaly a zanikaly a člověk bojující s přírodou, která ho obklopovala, i s přírodou v sobě, konal tisíce a tisíce pokusů vyvést na světlo ony temné síly, které byly do něho vloženy bez jeho vůle a vědomí; tak se žádost pudící k sobě samice a samce měnila v touhu. Avšak po věky lásku, jako ostatní citové oblasti, utvářely předpisy, rituály a zákony, které vznikaly při srážkách společenských antagonismů. Překážky ve sblížení muže a ženy vyplývaly z vlastnických poměrů, z náboženských mýtů a pověr. Barbarské merkantilní formace změnily lásku ve zboží, dosažitelné pro ty, kdo mohli koupit — v nestvůrný trh! Láska měla být prostředkem, která dráždí přesycené nervy, dalším pamlskem, ohnivou skvrnou v šedi a nudě života. Mužové a ženy se k ní utíkali před slepými katastrofami, jaké bujely uvnitř společenských řádů, a před stejně slepým vegetováním všednosti.
Náš společenský řád vytvořil nový vztah mezi pohlavími, který pramení z tvůrčí práce, lhostejno zda duševní či fyzické, jako z nejhlubšího smyslu života. Duševní tvůrčí činnost vyplývá z tělesné, je jejím vyšším, jasnějším odrazem, ustavičným opakováním nadšení a neklidu, jaký v nás probouzí svět. Dříve se lidé věnovali otázkám pohlaví, aniž chápali, že početí nové bytosti je tou nejvyšší odpovědností, jaká je člověku svěřena. Pokolení se rodila a umírala, a velké, nepochopené tajemství bylo odevzdáváno jedné generaci po druhé jako zapečetěný list, který přečíst bylo dopřáno teprve pozdním potomkům.
Záhady, které staví před člověka svět, řešíme prací mozku, jenž odráží řád přírody, jako zákonitost materiálních změn, které se odehrávají stejně v hlubinách hvězd i lidských těl. Láska nepodlehla vědeckému zkoumání, protože ji nelze chytit do formulek a vzorců, nedá se předvídat ani vypočítat a přesto je v našem racionálním světě zkušeností, bez níž by náš život nebyl plný.