Když jsem se starému kapitánovi svěřil se svým rozhodnutím, nevěnoval tomu zprvu pozornost — již jeho mlčení se mne bolestivě dotklo — a pak mi suše vysvětlil, že takovým astronautem, jako byli hrdinové minulosti, se stát nemohu. Už neexistují odvážné posádky bojující s řekami meteorů, těchto útesů kosmických moří, ani navigátoři zakreslující z noci na noc do map nebe úsek dráhy, kterou raketa urazila. Už neexistují kapitáni neúnavně se procházející po kovových palubách v době, kdy cestující odpočívají přemoženi spánkem, neexistují strážní a kormidelníci upírající zraky do mraků hvězd nad svými astrokompasy. Desítky tisíc raket bez posádky, řízených automaticky, krouží po oběžných drahách naší sluneční soustavy. Tyto dlouhé vesmírné vlaky převážejí z jedné planety na druhou suroviny, horniny, rudy, a jsou-li v nich lidé, jsou to cestující zvyklí zázrakům cesty, užívající v pohodlí služeb strojů, které bdí nad bezpečností letu.
Nesměle jsem se zmínil, že můj bratr studuje astronautiku.,Eh,“ odpověděl pohrdlivě, „učí se konstruovat automatické piloty. A to je všechno. Jako kdybys vyráběl trumpety místo hudby a říkal si, že jsi velkým skladatelem.“
Spěchal jsem, abych to opakoval bratrovi.
„Sám jsi trouba,“ odpověděl.
Zůstal jsem sám se svými pochybami.
Přítelem mého otce byl profesor Murach, jemuž, jakožto astronomovi, jsem se svěřil se svými trampotami, poněvadž podle mého názoru měl k hvězdám důvěrný vztah.
„Nechci konstruovat roboty, chci se stát astronautem, kormidelníkem nebo třeba i kapitánem kosmických raket.“
„Hoho, romantika starověku,“ zvolal Murach, když mě trpělivě vyslechl. Pokýval melancholicky hlavou. „Astronautika je beze sporu hezká věc, ovšem, ovšem, jestlipak znáš Rufovu práci Atmosféry planet a vesmírné lety?“
Neznal jsem to dílo. Profesor se zaradovaclass="underline"
„Výborně, přečti si to. Báječná věc. Plná nejasností jako mlhavý večer — volné pole pro fantazii a snění! Ano, ano, kdysi byla astronautika neobyčejně těžkým uměním. Člověk se blížil až k hranicím psychické odolnosti. Je tam mnoho nádherných stránek hrdinství, mnoho vítězství nad sebou samým. Jak krásně řekl Rufus: „Náš svět je k astronautům laskavý — na každých sto trilionů dílů vzduchoprázdna připadá jeden díl pevniny… je dosti místa pro rozvinutí plachet i dosti hvězd, těch velkých přístavních světel v oceánech temnoty!“ Ale jestlipak víš, milý chlapče, proč vlastně byla astronautika tak těžkým uměním?“
Nevěděl jsem.
„No, tak co?“ řekl Murach a shovívavě na mne pohlédl. Tam, kde mají ostatní lidé obočí, on měl dva malé, husté keříčkovité chomáčky šedých chloupků, které jako by se účastnily rozhovoru živými pohyby, a někdy mi byly k smíchu, což oslabovalo pádnost profesorových slov.
„Dokážu ti, že se mýlíš, ty nedozrálý hvězdoplavče. Víš, že se lidé kdysi plavili po mořích?“
„Tak zvanými parníky!“ vyhrkl jsem.
„Ano, ale ještě dřív, ve starověku, pluli na plachetních korábech a za pohonnou sílu jim sloužil vítr. A tak, dokud neznali přesně hydrostatiku, hydrodynamiku, teorii vlnění a ostatní vědy, stavěli lodi od oka, víš, a proto plachetnice takto vzniklé měly svou individualitu. Ani dvě nebyly stejné. Nepatrné rozdíly v poloze stožárů, kýlu, ve tvaru lodního trupu způsobovaly značné rozdíly v reakci na kormidlo a tak dále. Odhadnout je nedovedli. A tak poučeni nebezpečími, která přestáli, dobrodružstvími, ba katastrofami, shromažďovali mořeplavci zkušenosti, z nichž vyrůstalo velké umění mořeplavby. Umění, víš, a nikoli věda, protože kromě pozitivních znalostí bylo v ní mnoho bájí, pověr, předsudků a k řízení lodi byla nezbytná kromě vlastních znalostí i osobní odvaha, umění a talent. Potom však věda vyplnila všechny tyto mezery a na umění zbývalo čím dál tím méně místa. A před sto lety se podobná historie opakovala s meziplanetární plavbou.“
„Znamená to, že člověk už nemůže řídit raketu?“ řekl jsem. „Ale já to chci dělat! Cožpak to někomu uškodí?“
„Ovšem, že uškodí,“ namítl profesor a jeho obočí se pohnulo jako vousy neviditelných trpaslíků. „Uškodí, protože bys to dělal pomaleji a méně přesně než automat, to znamená hůře, nemluvě už ani o tom, že není správné, aby člověk dělal práci, kterou zastane automat. Víš přece, že je to nedůstojné.“
„Ale přece na výletech,“ odpověděl, jsem, „nebo v horách lidé často kácejí strom, rozdělávají oheň, vaří, i když by to bylo možné připravit si jídlo v kuchyňském automatu…“
„Na výletě děláme to, co je prospěšné zdraví, osvěžuje ducha, těší člověka a tak dále. Avšak kdybys raketu řídil sám, vydával bys v nebezpečí náklad, o tobě nemluvě…“
„Co záleží na jedné raketě!“ uklouzlo mi.
Profesor se spokojeně zasmál.
„Tak vidíš, proti své vůli ses přiznaclass="underline" když sníš o astronautice, nemyslíš na odpovědnost a práci, chceš jen, aby to tak vypadalo, jde ti jen o to, abys měl radost z letu samého, a přitom se zdálo, že to myslíš doopravdy. Před dvěma sty lety to bylo velké a nesnadné umění, hodné pravých mužů, a vyplňovalo celý život těch, kdož se mu věnovali; a jména velkých astrogátorů přešla do dějin. Ale to, co tehdy byla nezbytnost, bylo by dnes v nejlepším případě zábavou, nebo, což je horší, hloupostí.“
Zlobil jsem se na profesora, že tak logicky zdůvodňuje své tvrzení, na starého hlídače raket, na svého bratra i na svět. Avšak svůj úmysl jsem nezměniclass="underline" stanu se astronautem, něco se už pro mne najde. Zchytrale jsem se o tom nezmínil, avšak profesor poznal, jak vidět, z mého skromně sklopeného pohledu, co mám za lubem.
„Chceš se stát kapitánem dálných hvězdných plaveb?“ zeptal se bez okolků a já, přesto, že jsem si přísahal mlčení, bezděčně vyhrkclass="underline"
„Chci!“
Napřed vykulil oči, pak se rozesmál. Smál se dlouho. Konečně zvážněl.
„Je to pravda,“ zeptal se, „žes před nedávném překousl olověný kabel?“
„Ano,“ odpověděl jsem zarytě. Byl jsem ještě trochu pyšný na tento čin, přestože nikdo z dospělých neprojevil pro něj ani zbla pochopení, natož nadšení.
„A proč jsi to udělal?“
„Vsadil jsem se,“ odpověděl jsem ještě zarytěji.
„Jsi safraportsky tvrdohlavý… Slýchám o tom a vidím to na vlastní oči. Hm, no… třeba časem zmoudříš… ale zatím čti Rufa…“
Murach na mne hleděl přísně, ale jeho pohyblivé obočí zřetelně říkalo, že je na mé straně. S tímto přesvědčením jsem se s profesorem rozloučil, abych se o několik dní později přihlásil ve Středisku světelných rychlostí.
Byla to léta horečných diskusí a velkých příprav, které měla korunovat první výprava za hranice sluneční soustavy. Po celé zeměkouli vznikaly speciální ústavy, v nichž se dobrovolníci podrobovali o své vůli těžkým a nebezpečným zkouškám. Nebylo totiž známo, jaké následky pro lidský organismus může mít rychlost vyšší než deset tisíc kilometrů za vteřinu, a bylo už jisté, že raketa, která má dospět k nejbližší stálici, musí se pohybovat rychlostí přinejmenším desetkrát větší.