Jak rád bych vám řekl, že hned potom jsem si Annu zamiloval a že jsme byli velice šťastni! Lidské vztahy se však bohužel neřeší tak prostě.
Uplynula druhá zima cesty, přišla druhé jaro. Doposud všechny stromy parku prodělávaly změny, poslušny umělého slunce: když hřálo silněji, pokrývaly se listím, rozkvétaly, nesly plody, když počínalo slábnout, oblékaly podzimní šat v nejkrásnějších barvách a pouze samojediná kanadská jedle nad potokem, zahalená do černi svého jehličí, neměnila svůj vzhled. Do země, z níž čerpala životodárnou mízu, vstřikovali botanici speciální hormony a preparáty, ale ona zůstávala nehybná, lhostejná, jako by prohlédla jejich naivní hru a pohřížila se do věčného spánku, nechtíc být součástí falešné vidiny Země. A tu, jednou ráno, prolétla celou GEOU elektrizující zpráva. Černá jedle uvěřila v jaro a přes noc vystrčila zelené prstíčky…
Shromáždili jsme se v parku ve velkém zástupu. Nikdo nemluvil. Všichni, kteří sem tak chvatně přiběhli, hnáni nepochopitelnou silou, zůstávali stát, dívali se mlčky na procitnuvší strom a jeden po druhém odcházeli. Nakonec zbylo jen několik osob; někdo chtěl utrhnout bledě zelenou štětičku, aby ji rozemnul mezi prsty a nadechl se pryskyřičné vůně, někdo jiný ho přísně napomenul. Konečně jsem zůstal sám. Posadil jsem se pod strom s hlavou opřenou o ruce. Do naivní radosti, jakou mi působil pohled na strom, vmísil se tupý žal. Vtom jsem si uvědomil něčí přítomnost. Vedle mne stáli Ameta a Zorin.
„Pojď s námi,“ řekl Ameta, „projdeme se po hvězdné palubě.“
Neměl jsem nejmenší chuti, zvláště teď ne.
„Nechce se ti?“ řekl Ameta. „Ale přesto pojď.“
Zmocnil se mne hněv na Ametu za jeho vtíravost. Vstal jsem as nelibostí jsem vykročil za piloty. Výtah nás vynesl na úroveň vyhlídkové paluby. Za chvíli jsme se octli v temnotě pod hvězdami. Nechtěl jsem se na ně dívat. Odvrátil jsem hlavu, avšak rameny, kůží hlavy, celým povrchem těla jsem cítil propast, šklebící se za mými zády. Stáli jsme ve tmě; konečně řekl Ameta jakoby k nikomu:
„Nebydlíme v domě pod oblaky, jsme ve vzduchoprázdnu. Můžeme se klamat a jednat tak, jako kdyby tomu bylo jinak, ale to je vše. Daleko lepší je jasně říci, že žijeme ve vzduchoprázdnu… ba dokonce z tohoto zjištění vyjít. Je pravda, pak se dostaví strach, protože všechno, nač jsme byli zvyklí spoléhat, bylo nám odňato. Mysl se stůj co stůj pokouší zastřít skutečnost nějakou obrovskou lží. To se nesmí dělat. My nepotřebujeme jistotu klidnou, zajištěnou před nehodami. Což neprobádaná hrozivá nejistota není mnohem víc lidská? Obzory života stále rozšiřujeme, objevujeme v nich tedy víc a víc. Nezavírej oči! To je jediná odvaha, jakou člověk potřebuje. Nezavrhuj vesmírnou prázdnotu, nereptej proti ní, vždyť právě to je náš svět. Náš svět! Musíme jen pochopit, že všechno je tím víc naše, lidské, čím je těžší, aby se stalo naším cílem, už odedávna hledaným, to, co se zdálo být cizí a hrozivé.“
Nehybně doutnaly hvězdy. Mlčel jsem. Ameta znovu promluvil, jako kdyby navazoval na přerušený rozhovor:
„Máš nějaký program na dnešní večer?“
„Ne.“
„Přijď za hodinu do dětského parku. Přijdeš?“
Byl bych snad odmítl, ale uchopil mou ruku a krátký, pevný stisk, který jsme vyměnili, mě smířil se vším. S tím podivným proslovem před tváří hvězd, se zvláštním pozváním a konečně i s ním samým, s pilotem Ametou.
Dětský park se říkalo sálu, který připomínal nevelkou botanickou zahradu. Nerostlo tam příliš mnoho stromů, všechny byly nízké, se silnými a pokřivenými větvemi, jak dělanými pro šplhání. Byl zde písek pro nejmenší děti a malá, balvany obklopená jeskyně ve skále, i vodotrysk uprostřed.
Dnes stromy a písek zmizely. Videoplastikové proměnili sál v kouzelnou zahradu, protože se tady měly konat zvláštní závody — soutěž o titul nejlepšího vypravěče pohádek. Uchazečů o titul vítěze bylo mnoho. Postupně zaujímali místo na pódiu, obklopeni hloučkem naslouchajících dětí, které měly v ručkách malé stříbrné zvonečky.
Zvonily jimi, když byla pohádka u konce, a tak vyjadřovaly své pocity; velký automat, převlečený do groteskního kostýmu, poloskrytý ve stínu palmy, neomylně měřil intenzitu hromadného cinkotu zvonků. Ukázalo se, že jedním z nejlepších vypravěčů je Zorin; pilot, obyčejně málomluvný, nás překvapil pohádkou o radioaktivních obrech z hvězdy Algolu; přesto však palmu vítězství dobyl Tembhara, jehož jméno za doprovodu výbuchů bengálského ohně vyhlásil automat přestrojený za čaroděje.
Vychovatelé pomalu odváděli děti do ložnic, a to se neobešlo bez nářků nejmladších, které ještě čekaly na něco nevídaného. Nakonec, když jsem se rozhlédl, uviděl jsem samé dospělé lidi a srdce mě zabolelo jakýmsi bezděčným smutkem, jako kdybych se sám — odchodem dětí — neodvolatelně rozloučil s mládím.
Ale tu lehkým krokem vystoupila na opuštěné pódium Callarla a zeptala se s úsměvem:
„Čekáte na další pohádku? Povím vám ji, budete-li chtít, abyste se všichni necítili tak staří…“
Poslušní spontánního impulsu, posbírali jsme stříbrné zvonečky, pohozené dětmi, a veselé hlásky rolniček naplnily celý sál. Callarla pak s mnohoslibnou a tajuplnou tváří začala vyprávět:
„Pohádka, kterou vám budu povídat, je téměř pravdivá a jmenuje se O smějícím se Turingovi.“
Zavládlo ticho, v němž se ještě nějakou dobu ozývaly kroky obsluhujících automatů. Pak i ty utichly, ale Callarla ještě stále mlčela a v koutcích úst jí bloudil lehounký úsměv. Snad na něco čekala. Nač? Třeba na návrat té nálady, jíž jsme podlehli všichni, dokud ještě byly v sále děti.
Nakonec řekla:
„Slyšela jsem ji od své babičky, ženy neobyčejně konzervativní, která… ale u pohádek snad jsou komentáře zbytečné. A tak tedy začnu…“
Už se na nás nedívala. Její oči utkvěly na blýskavém biči vodotrysku a tlumený hlas se mísil se zvukem vody dopadající na okraj kamenné nádrže.
„Za dávných, pradávných časů, více než před tisíci lety, byl svět rozdělen na dvě poloviny. Jedná vládli Atlantiďané. Každý člověk, v dobách dávno minulých stejně jako dnes, má nějaké touhy. Také Atlantiďané je měli. Jejich touhou bylo zničit druhou polovinu světa, která se osvobodila z jejich nadvlády. Proto shromaždovali jedy, aby mohli otrávit vzduch i vodu, smrtící radioaktivní látky a výbušniny. Ale čím více jich měli, tím větší hrůza na ně padala. Kupovali tedy za zlato vědce, aby jim sestrojovali dokonalé stroje na zabíjení. Jednou se dověděli, že na jednom dálném ostrově za mořem bydlí vědec jménem Turing, který umí stavět automaty. Tehdy ještě nebylo po automatech ani slechu a nikdo dobře nevěděl, k čemu mohou být dobré. Turing stavěl všelijaké automaty: jedny vyráběly stroje, jiné pekly chleba, další počítaly a logicky uvažovaly. Tak se lopotil čtyřicet let, až vymyslil automat, který mohl dělat vše, co vůbec bylo možné. Automat dovedl tavit kovy z rud i šít boty, přeměňovat prvky, stavět domy a stejně jako pracovat fyzicky dovedl i myslit: dovedl odpovědět na každou otázku a rozřešit každý problém; nebylo věci, kterou by nevykonal, byla-li mu nařízena. Vládcové Atlantidy vyslali své zvědy, aby Turinga koupili, ale vědec na to nechtěl přistoupit. Tu ho uvěznili a plány vynálezu mu ukradli. Nejstarší z Atlantiďanů je prohlédl, svolal ostatní a řekclass="underline" ,Až budeme mít ten automat, zeptáme se ho, jak zničit ty netvory, kteří chtějí na věky odstranit válku.