A druhý vládce, šedovlasý a všemi vážený, dodaclass="underline" ,A také nám poví, jak odnaučit naše poddané myslit, protože lidé, kteří myslí, neradi umírají pro čest a slávu našeho zlata.
Těmto slovům všichni zatleskali a rozhodli: Postavíme velký Generální Turingův Automat a pak se staneme všemocnými, takže nikdo na světě se neodváží postavit se nám na odpor.
Pak povolali sedm tisíc počtářů (protože tehdy lidé počítali z hlavy) — aby vypočítali, kolik zlata bude třeba na stavbu, a pak svolali sedm tisíc inženýrů a konstruktérů, kteří po sedm let rýsovali plány. Ještě dříve, než byly hotovy, vydaly se první pracovní čety na určená místa. V Alamogordu, v srdci velké písečné pouště Nového Mexika, bylo soustředěno sedmkrát sedm tisíc dělníků. Bydlili v barácích z plechu, v noci trpěli ledovým chladem a ve dne ukrutným žárem. Slaný písek jim leptal plíce i oči, ničily je nemoci a na místa těch, kteří zahynuli, byli přiháněni noví a noví; a tak kopali hluboké jámy pro základy, proráželi ve skalách štoly a chodby a nad nimi kráčely dlouhokrké drapáky, podobné ještěrům, jací žili před sedmdesáti milióny let. A ta stavba trvala sedm let a ještě jednou sedm let a tak po čtrnácti letech vysoké věže a budovy pokryly sto tisíc akrů půdy, obklopených vysokou zdí; konečně nadešel den, kdy odešly zbytky těch, kdo přežili titánskou práci, a brány se zavřely.
Staveniště se vylidnila, nastalo ticho, jen vítr svištěl ve vysoko natažených drátech a po stezkách vysypaných pískem přecházeli hlídači se psy. Tak tomu bylo po sedm dní, až konečně za tmavé, bezměsíčné noci se před východní zdí zastavil vůz, zvaný obrněný automobil, z něhož vystoupilo osm lidí, kteří vládli v Atlantidě. Prvnímu patřilo její železo, druhému uhlí, třetímu nafta, čtvrtému spoje, pátému obilí a maso, šestému elektřina a sedmému armáda.
Z podzemí jim vyšel vstříc hlavní inženýr stavby a hluboce se jim uklonil. Vládcové vystoupili z auta a uviděli lampy, houpající se vysoko nade zdmi na drátěných lanech, a v jejich neklidném světle — černé věže a bloky nakupené jeden vedle druhého jako šiky vojáků. To byla jen nevelká, na povrchu země viditelná část Turingova Generálního Automatu, který se táhl hluboko pod zemí ve štolách a chodbách, vyhloubených ve skalách pouště. Z obou stran se přiblížily stráže, černé dveře ve zdi se rozestoupily a příchozí vstoupili dovnitř, kde na ně čekal zasklený motorový vůz, který se dal ihned do pohybu.
Projížděli sály se studeným modrým osvětlením a paláci, jakoby obrácenými dolů a vtěsnanými do skály, a nad jejich hlavami se černala neproniknutelná spleť kabelů, obtížená velikými rolničkami izolátorů. Míjeli hnízda tlumivek zapuštěná do zdi, protínali napříč šachty, v nichž stály na stráži automaty v nerozbitných helmách, a motorový vozík zajížděl do větší a větší hloubky; inženýr jim všechno vysvětloval a říkal, že jen hlavních velínů je v podzemí více než vteřin v lidském životě. Jeli dál, sestupovali z jednoho poschodí do druhého, za sklem se vinuly chodby, pohled bloudil v lese přívodů, vagón projížděl pod silnými měděnými dráty, časem v dáli zamžikalo rubínové světélko, tma houstla a otřásající se vozík klesal níž a níž.
Ale celý tento širý a nezměrný labyrint byl mrtvý, ani jediný impuls proudu ještě nikdy neproběhl miliardami zkroucených žil, které opřádaly měděný mozek stroje. Jeli dlouho; konečně za okny zablikala světélka, ozařující vlhkou skálu tunelu. Motorový vozík sebou trhl a zastavil se. Byli u cíle. Pod strašlivou stavbou, v jejím nejhlubším srdci, byla nevelká vejčitá pancéřová místnost. Vstoupili tam. Na černých stěnách bylo vidět ukazovatele kontrolních přístrojů, sedm set sedmdesát sedm ciferníků a uprostřed — stupeň. Na něm černý mikrofon a pod diamantovým zvonem tlačítko — více nic. Odtud měly být Velkému Univerzálnímu Turingovi udělovány rozkazy.
Inženýr vysvětloval, že stroj může stejně dobře pěstovat exotické květiny, jako zakládat zahrady i zabíjet lidi. Neměl žádná bezpečnostní opatření, jako mají naše dnešní automaty, nepřipomínal je vůbec ničím. Byl to barbarský, divoký automat, miliónkrát větší než pyramida.
Tam se tedy zastavili a zavládlo ticho. Přestože u stropu zářilo sedm lustrů, pohlcovaly černé stěny světlo. Turing měl být doopravdy spuštěn až později, ale nejstarší inženýr, aby se vlichotil do přízně svých chlebodárců, přivedl je na myšlenku, aby provedli zkoušku ihned. On sám žil už po řadu let v horečce očekávání a na dně jeho myšlenek dřímala jediná, kterou skrýval, protože chápal, že ten, kdo se postaví k mikrofonu zapnutého Turinga, bude mít větší moc než asyrští a babylónští mágové, jimž sloužívali démoni. A tak, když řekl první vládce:,Ale co musíme udělat, aby to začalo fungovat? odpověděclass="underline" ‚Pane, stiskneš-li tento černý knoflík, zvednou se stavidla v přehradách a vody Řeky svatého Juana se vřítí do přívodů sedmi turbín a vznikne proud, který nasytí kovové útroby Turinga a pak začnou jeho žíly pulsovat elektrickým tepem. Tu se onoho vládce zmocnilo vzrušení, protože miloval věci velké a zvláštní a zmáčkl jakoby náhodou knoflík tlustým prstem. A tu se roztančila světla, všechny ciferníky se zachvěly, lampičky otevřely červené oči a pohlédly na ně a nad jejich hlavami ožilo a otřáslo se prostranství statisíce akrů.
Stroje běžely a hučely, tisíce elektronek se rozhořívaly šarlatem, relé se pohybovala sem a tam a všemi cévami, solenoidy, závity proběhl proud. Ale v černé komnatě bylo vidět pouze nehybně osvětlené kotouče ciferníků a v ampliónu se ozval dutý zvuk, protože obluda s měděným mozkem byla probuzena k životu, ale ještě spala a jako kdyby chrápala.
Tu najednou pochopili vládcové, že stojí před bytostí všemohoucí, že je to bůh, kterého oni sami stvořili, a když mu dají rozkaz, udělá všechno. A když se nad tímto slovem zamyslili, ulekli se v hloubi svých srdcí, jako kdyby pohlédli do propasti, protože nebyli zvyklí, aby mohli všechno.
Každý si myslil, že na jeho rozkaz zničí automat jmění i život ostatních šesti, ale potlačoval tuto neodbytnou, nesnesitelnou myšlenku ve prospěch nové války, kterou společně dojednali. Avšak osmému z nich bylo osmnáct let a byl synem vládce železa, nejbohatšího ze všech, protože ze železa se vyráběly nástroje na zabíjení. Vládce železa dovedl prodávat krev za zlato jako nikdo jiný, a v jeho hutích bušily tisíce ocelových bucharů proto, aby v dalekých zemích přestaly bít tisíce živých srdcí. Ale jeho syn byl ještě chlapec, bledý a melancholický. Znal chuť všech plodů Země, všech jedů, dráždících ospalé nervy, a všech rozkoší, které je možno koupit za zlato. Proto se mu svět zdál být plný bezmezné nudy a při hledání nových vzrušení rád se nořil do labyrintů temných filosofií. Nikdo z lidí, kteří stáli nepohnutě, se neodvážil promluvit, zdrcen vlastní nicotou tváří v tvář stroji, a jen napjatě naslouchal rytmickému bzučení proudu, který teď zněl, jako kdyby netvor dýchal v napjatém a pokorném očekávání.
A tehdy ten bledý chlapec znenadání předstoupil a zeptal se:
‚Proč žijeme?
Jeho otec sebou trhl, chtěl ho pokárat, ale ještě neotevřel ústa, když Turing už začal pracovat. Světla se začala třást, osvětlení zesláblo, tma stěn se plížila k nim a hned zase od nich ustupovala. Vtom vylétl z reproduktoru železný vzdech, za ním druhý, třetí, čtvrtý, stále prudší a prudší. Podlaha se zatřásla, zvedl se z ní prach, nohy se jim podlamovaly od strašných nárazů; najednou v bouři skřípavého hřmotu a rachotu se všichni zároveň vrhli ke dveřím, šlapali po sobě, rvali se v panickém útěku, pochopili totiž: stroj se smál…!“