PETR Z GANYMEDA
Už dávno jsem se nezmínil o Petrovi, ale jeho stav se také nezměnil za celých dvacet měsíců, které uplynuly od první operace. Zachránila mu život, ale to je všechno. Jizvy, jaké vznikly na jeho mozku, postavily hráze cirkulaci myšlenek. Nemohl mluvit, psát a číst, a kromě toho trpěl „slepotou mozkové kůry“. Neznamená to, že neviděl, naopak, jeho oči na světlo reagovaly, ale mozkové centrum zraku bylo jako ostrov, oddělený jizvami od center paměti, a tak Petr pouze viděl nepochopitelný chaos skvrn a tvarů. Úplně ztracen ve svém okolí, pohyboval se téměř jako slepec; tento stav trval až do následující operace, kterou jsme provedli v druhém roce cesty. Rekonvalescence se táhla dlouho. Petr získával pomalu a s námahou zpět své duševní schopnosti. Mluvit ani tak nezačal, jako se tomu spíše naučil. Byl jsem druhem jeho večerních studií; hodiny, které jsem s ním trávil, vyžadovaly mnoho trpělivosti a soustředěnosti, ale nelitoval jsem jich, tak bohaté přinášely ovoce. Koncem druhého roku nelišil se Petr již téměř od žádného z nás, nebereme-li v úvahu skutečnost, že většinu podrobností o své minulosti znal jako věc naučenou a nikoliv prožitou. O jeho vlastních osudech jsme mu vyprávěli tak, jak nám to prostřednictvím rozhlasu sdělila Země; to, že zprávy přišly se zpožděním, nemělo na štěstí význam, neboť v době, kdy zprávy stíhaly raketu, neměly ještě pro Petra cenu.
Mladík už sedával v hlubokém křesle, byl neobyčejně vyhublý, ale každým dnem se mu vracely síly a zmiňoval se stále častěji o svém úmyslu připojit se ke kolektivu mladých, kteří studovali kosmonautiku. Toto přání jsme vítali s opravdovým zadostiučiněním, přesvědčeni, že mu práce usnadní co nejplnější návrat do normálního života. Když jsme dospěli k závěru, že se může už dovědět všechno, co se s ním dělo, v posledních dvou letech, tím spíše, že neznalost vlastních osudů z této doby v něm vzbuzovala neklid, vyprávěli jsme mu s Ter Haarem, jak se octl na GEI. Velmi šetrně jsem se zmínil o památném pokusu při zkoumání jeho mozku. Petr to vyslechl klidně, i když se později trochu rozčilil a oči se mu začaly lesknout, takže jsem se bál, zdali to není recidiva nervové horečky, která ho takovou dobu trápila. Večer prohlásil, že by rád vyprávěl těm, kdo mu zachránili život, jedinou vzpomínku, kterou si uchoval. Z počátku jsem se snažil odvrátit ho od této myšlenky, ale vracel se k ní tak tvrdošíjně, že jsem mu to po konzultaci se Schreyem a Annou dovolil. Kromě lékařů a Ter Haara zúčastnil se vyprávění také Ameta, jehož společnost působila na našeho pacienta neobyčejně blahodárně. Petr mluvil v krátkých větách, vyprávění často přerušoval a pohlížel tázavě hned na mne, hned na Annu, jako v mlčenlivé naději, že se domyslíme, jaké slovo právě potřebuje napovědět; jeho vyprávění přerušované dlouhými pauzami pokulhávalo. Někdy se zamýšlel a pokoušel se v narůstajícím tichu, se zavřenýma očima, vyvolat v sobě nějakou mlhou zastřenou podrobnost. Občas se mu to podařilo, ale občas potřásl hlavou s lehkým, bezradným úsměvem, který říkal „zapomněl jsem“. A přece přesto, a snad právě proto, tento příběh, který před našima očima rekonstruoval tak, jako člověk vracející se do rodného kraje pouze silou své fantazie kreslí obraz rodného domu obráceného v prach a popel, a stoje na spáleništi, zvedne každou chvíli nějaký úlomek a dotváří si z něho plný tvar, viditelný pouze jeho zrakům. Snad právě proto tento příběh, prostý a drsný, námi tak otřásl. Seznamuji vás s ním, nikoliv v té zmrzačelé podobě, v jaké jsem jej sám slyšel, nýbrž napsaný znovu, doplněný podle zpráv došlých ze Země. Hle, to je příběh Petra z Ganymedu, trosečníka kosmického prostoru, jediná vzpomínka, která přetrvala katastrofu.
Časné mládí trávil jako většina chlapců jeho věku. Do sedmi let bydlil u dědečka a babičky, ve velké Rezervaci eurasijského přírodního parku na úpatí Pamíru, a pouze dva měsíce v roce žil ve starém domě svých rodičů na Visle. Pak začala škola, to znamená stálé cesty po zemských mořích a pevninách, spojené s vyučováním zeměpisu a geologie, návštěva starých muzeí a sbírek při přednáškách z dějin, výlety do hor, letní plavby po proudu řek, první raketové lety ve společnosti vychovatelů a spolužáků, samostatné fyzikální a chemické pokusy, prohlídky modelů planet v Dětském kosmickém parku, konečně pak první čtrnáctidenní pobyt v observatoři na Šesté kosmické stanici.
Byla to doba plamenných snů a tužeb po objevech, po neobyčejných dobrodružstvích a nebezpečných silách dalekých zemí a planet, s nimiž chtěl bojovat až do úplného vítězství. Jak vyrůstal a dychtivost poznat svět a bavit se přecházela z hry ve vědu, všechno kolem něho se mu stávalo pochopitelným a chlapecké sny o bojích a vítězstvích odlétaly do sfér stále vzdálenějších a méně reálných. Studoval už základy obecné vědy a věřil, že tajemství — jsou-li vůbec nějaká — jsou ukryta snad pouze v nejvzdálenějších zákoutích vesmíru. Když mu bylo sedmnáct, začal navštěvovat různé polytechniky, ústavy, laboratoře, aby objevil z nesmírných možností oblastí lidské činnosti tu, které zasvětí svůj život. Z počátku se přikláněl ke studiu astronomie, ale jen do té doby, než se dostal do velkého Ústavu obecné a experimentální astronautiky. Po třech letech dokončil první běh a začal se připravovat na běh následující — čtyřletou etapu výzkumů již samostatnějších. Tehdy zažil první triumf i první porážku. Při hodnocení výsledků práce svých žáků prohlásil o něm profesor Dyaadik, že je velkou nadějí vědy, ale do chlapcovy radosti brzy skanula krůpěj hořkosti. Utrpěl porážku v boji s neznámou silou, kterou neobjevil na vzdálené planetě, nýbrž sám v sobě.
Poznal děvče, svou vrstevnici, studentku jako on sám. Sblížily je společné zájmy a naděje. Po roce už se stali přáteli. Byli si navzájem milí. Jejich myšlenky — nejednou se o tom se smíchem přesvědčili — se pohybovaly po rovnoběžných kolejích a pocity, jaké se rodily v jednom z nich, když naslouchal hudbě nebo obdivoval umělecká díla, jako kdyby se doplňovaly v druhém. Pracoval tenkrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Když narážel na překážky, nepociťoval nikdy předtím takovou jistotu ve vítězství, nikdy na ně neútočil s takovou vášnivostí a neústupností, ale konečné řešení mu přinášelo místo úlevy toliko neklid. Stále vyhledával další úkoly, nové problémy, podněty. Brzy se ho zase zmocňovala nepřekonatelná touha po samotářské výpravě do hor; úspěšně absolvoval tehdy několik odvážných, vlastně lehkomyslných, neobyčejně obtížných výstupů; konečně jednou večer, když s ní zůstal v laboratoři sám a díval se, jak obrácena zády, obratně pracuje s přístroji, pružná a silná, uvědomil si nečekaně, a tak najednou, až se v něm srdce zastavilo, že všechny tyto zápasy, vášnivé zájmy a úniky, nepochopitelná zamyšlení, horké sny, nevyslovené touhy a tápání, že to všechno vysvětluje jediné slovo: láska.
Neřekl jí to ani hned ani ukvapeně; konečně tento okamžik nadešel a celá věc skončila, protože ona ho nemilovala, přestože jí byl milý a vážila si ho a cenila si ho. Po osudné rozmluvě ji neviděl několik měsíců, a když se znovu setkali, neříkal jí už nic. A co je zvláštnější, téměř nikdy na ni nemyslil. Pouze velmi zřídka, když seděl v noci nad rozloženými papíry, při nízko stažené lampě, mezi dvěma fázemi výzkumů, zaletěl někdy jeho pohled z osvětlené roviny papírů za okraj stolu, kde začínala tma, prázdná a černá jako mezihvězdný prostor. Tu ho zasáhl blesk žalu tak silný, až ztrácel dech. Hrbil se, skláněl hlavu a vracel se k výpočtům, opakuje tupě poslední napsané výrazy, a všechno zase ustupovalo a uzavíralo se někde v jeho nitru.