Uplynul další rok studií a ještě další. Petr začal pracovat na diplomové práci. Přestěhoval se do jednoho z mimozemských oddělení Ústavu, do astronautické odbočky na Měsíci. Tam práci dokončil a vrátil se na Zemi, aby ji odevzdal do rukou svého vychovatele Dyaadika. Chtěl se vrátit ještě týž den, ale setkal se se starším kolegou, který mu řekl napůl žertem:,To od tebe není hezké, že se u nás neukážeš. Moje dceruška pořád čeká na tu slíbenou pohádku.“ „Jestli jsem jí to slíbil, omluv mě a řekni, že přijedu zítra,“ odpověděl vážně Petr. Měl několik hodin času, šel tedy do velkého parku, který se rozkládal kolem Ústavu, a tam potkal tu, kterou neviděl dvě léta. Měla velkou radost a navrhla mu společný výlet. Letěli do jedné z blízkých rezervací. Do západu slunce chodili po vřesovištích, ona trhala květiny a svázala je do velké kytice. Konečně, ožehnuti sluncem, unaveni, usedli na jižní svah pahorku, porostlého vysokou, bujnou trávou. Slunce se již skrylo za obzor. V listí zašuměl vánek zvětšující noční chlad. Vtom záře, oslňující zrak, zalila mračna na severovýchodě. Zasáhla je stuha bodavého světla, vznesla se k zenitu a zmizela. Za dlouhou chvíli začal z výše klesat stále se zesilující zvuk, podobný hřímání vzdálené bouře. „To byla poslední letka raket na Měsíc,“ řeklo děvče, „odletěla bez tebe; zůstaneš tady do zítřka?“
Neodpověděl. Tma stále houstla, tvář sedící se rozplývala jako socha omývaná temnou vodou. Nějakou dobu ještě svítila jako fosforeskující skvrna, až konečně zhasla. Noc je rozdělila tak, že ani už nevěděl, je-li na okraji křoví ještě nějaká živá bytost, a mlčel ze strachu, že promluví do prázdna. Seděl bez hnutí, oslepen tmou, pohled bloudil bezmocně — zdálo se, že se sám vzduch mění v lehounké vlákno ovíjející vše beztvarými kokony. Dolétal k němu pouze hned hlasitější, hned slabší šelest neviditelného listí, které se o sebe třelo, bylo něco nevýslovně lhostejného, a proto i bezcitného.
Mlčení trvalo dlouho. Konečně k němu doletěl jiný, živější šelest. Vstala.
„Musíme už jít,“ řekla, tlumíc hlas, jako kdyby nablízku někdo stál, „už je pozdě…“
„Škoda, že jsem nevzal heliplán…. odletěli bychom,“ řekl a vstal.
„To nevadí… ale nevím, kudy jsme přišli, Petře!“
„Budeme se orientovat podle hvězd a najdeme stanici vakuového expresu. Jezdí tady někde nedaleko. Tudy, vzhůru. Vidíš Velký vůz? Tamhle. A dál — Polárka.“
Vystoupili na vrchol pahorku — mírně se svažující, holé kupole. Slabý třpyt hvězd jen zesiloval tmu. Když si určili směr cesty, začali sestupovat, brodili se vysokou, orosenou trávou, která vrzala pod nohama.
„Slyšel jsi už,“ zeptala se po chvíli, „že bylo zastaveno odčerpávání mořské vody a její odstraňování ze zemského povrchu.“
„Jde o plán zvětšování plochy pevnin?“
„Ano, ale zatím odčerpávali vodu neužitečně, ale teď k nám přišly projekty z Ústavu pro areologii, aby touto vodou zavodňovali suché planety… Pozor, myslím, že je tady jalovec, popíchala jsem se. Podívej, tady už začíná cestička, někam po ní dojdeme. Ano, profesor nás všechny přeřadil na novou práci. Neobyčejně zajímavou.“
Pěšinka, po které šli, vedla mezi vysokými nepřistřiženými živými ploty. V zatáčce po levé straně se otevřel výhled na rozlehlou širokou planinu. Neobyčejně daleko, v podoblačných výškách, se pohyboval světelný mrak, pak se zastavil a pohyboval se zpátky.
„Vidíš,“ ukázala jej svému společníku, „to dělá Pozdena své pokusy… Škoda, že tady nezůstaneš déle… Ukázala bych ti všechno nové… Udělali jsme v poslední době kus práce.“
„Ne,“ odpověděl netrpělivě, „neměl jsem sem jezdit,“ uklouzlo mu. Zastavila se. Drobné lístky živého plotu měly velice světlou, téměř svítivou spodní stranu, a když je závan větru ohrnoval, vypadalo to, že se ze tmy dívají desítky bělavých očí. Neviděl ji, avšak v slabých závanech větru se lístky hned ohrnovaly, hned klesaly a to neklidné míhání přízračných plaménků obkreslovalo neurčitě její postavu. „Proč, Petře?“ zeptala se tiše.
„Nemluvme o tom,“ poprosil. Padla na něho najednou velká únava. Nemluvit, nemyslit, jen tak s ní jít touto tmou, jít, jít…
„Petře, myslila jsem, že… nechtěla jsem přece, chápeš… myslila jsem, že za ty dva roky…“ nedokončila. „Že jsem zapomněl?“
Usmál se — neviditelným úsměvem. Cítil pouze velký, konejšivý klid této noci, nic více.
„Nemluv tak,“ připojil tónem, jakým se mluví na dítě. „Nechápeš to… Ani já to nechápu, ale… Podej mi ruku.“
Podala mu ruku. Uchopil ji ve tmě. Stáli na nejtemnějším místě, jejich těla jako by se rozplynula. Hlasem, jaký ještě nikdy neslyšela, tak lehounkým, že se sotva vznášel nad neutichajícím šelestem listí, promluviclass="underline"
„Všecko, co mě potkává, zprvu není, pak to přichází, míjí a zaniká. Ale ty trváš stále. Nevím, proč je to tak, a neptám se na to.
Tvar tvých prstů, úst, hlavy, je mi dán jako tvar mých vlastních, nevybíral jsem je, jsou tady a já se tomu nedivím, i když se někdy proti tomu mohu bouřit — ale kdo se doopravdy bouří proti vlastnímu tělu.
Nejsi mi drahá, jako mi není drahé mé tělo, je pouze nezbytné, protože bez něho bych nemohl existovat. Dotýkám se tvé ruky. Co to znamená? Hle, kůstky, šlachy, kůže, to všechno je pravda, ale bezvýznamná. Jak ti to mám říci? Nesmrtelnost neexistuje. Všichni to víme a všichni si to myslíme. Avšak nyní v tomto okamžiku je nesmrtelnost. Cítím totiž tvou ruku, to je vysvětlení i odpověď. Dotýkám se tvé ruky a jako kdybych znal všechny zapomenuté, ztracené, všechny smutky lidí, všechny světy, jejich počátek, osud i konec… A co jiného je nesmrtelnost, ne-li právě toto?…
Mlčíš. To je dobře. Neříkej: ‚Zapomeň! Neříkej to. Ty jsi přece moudré děvče. Kdybych zapomněl, nebyl bych to už já, protože ty jsi vstoupila do všeho, co mám. Prostoupilas mé nejstarší vzpomínky, pronikla jsi tam, kde ještě nejsou myšlenky, kde se nerodí ani sny, tam, kde jsou pouze slepé přeměny hmoty, z nichž já začínám. A kdyby tě někdo ze mne vyrval, zůstalo by prázdno, jako kdybych nikdy neexistoval, musel bych se vzdát sám sebe, zříci se odpovědnosti za svůj vlastní osud — a na to nemám právo. Víš, proč jsem nastoupil práci v observatoři na průsmyku kráteru Tycho? Chtěl jsem zapomenout, ale když jsem se díval na modrou Zemi, bylo, to jako kdybych se díval na tebe. Myslil jsem, že je to vzdálenost příliš malá, ale to byla hloupost, protože ty jsi všude, kam se podívám… Odpusť, nezlob se… ach, co to říkám. Chápeš přece, proč jsem to všechno říkal? Ne abych tě přesvědčoval nebo vysvětloval, jako se nevysvětluje, proč člověk žije. Říkal jsem to proto, že stromy ztrácejí a znovu nabývají listí, že kameny puštěné z ruky padají, že světlo při letu v blízkosti silných hvězd se odchyluje, protože ledovce nesou balvany a řeky — vodu…
To, co cítím, je pro tebe nepotřebné, vím. Ale jednou budeš mít mnoho věcí za sebou a málo před sebou. Budeš už docela jiná a všechno bude jiné a já nevím, kde budu, ale to je vedlejší. Vzpomeň si pak, žes mohla mít mou astronautiku stejně jako mé sny a hlas a starosti i myšlenky, mně samotnému neznámé, i mou netrpělivost a nesmělost a že ti takto mohl patřit svět ještě jednou. A když budeš takhle uvažovat, nebude důležité, žes to nedovedla nebo nechtěla dokázat. Důležité bude jen to, žes byla mou slabostí a silou, ztrátou i ziskem, světlem, tmou, bolestí — to znamená životem.“