Když utrhl pojistky a dostal raketu strašlivou rychlostí do kolmého letu, jeho krev zhoustlá v olovo se nahrnula do vnitřností a nohou a roztrhala žíly. Byl celý jedinou škubající se ranou. Zachránily se pouze hlava a ruce, bílé a bezkrevné.
Na první pohled mi bylo jasné, že záchrana je nemožná; mohli jsme buďto zkrátit, nebo prodloužit agónii.
Ihned jsme se pustili do práce. Byly zapnuty umělé plíce i srdce; popraskané cévy, z nichž unikala krev, jsme — pokud to bylo možné — podvázali; začaly fungovat transfúzní přístroje. Brali jsme lesklé nástroje a odhazovali zakrvácené, dorozumívajíce se jednoslabičnými slůvky. Ale tento stav nebylo lze udržet než několik minut. Oblast ochrnutí se rozšiřovala, šok zachvacoval orgány nezbytné k životu. Nešlo již o to zachránit Ametu, to nebylo možné, nýbrž o to, přivést ho k vědomí aspoň na několik okamžiků, aspoň na jedinou chvíli, dost dlouhou, aby stačil vyslovit svou poslední vůli.
Písty v průhledných válcích injekčních stříkaček se blížily ke dnu, posilující látky vháněné umělým krevním oběhem obtékaly těžce pracující srdce. Tělem ležícího proběhl záchvěv; zdálo se, že otvírá oči, ale to se jen prohloubily stíny ve tvářích a pulsátor začal pracovat hlasitěji, vzrůstal hlad organismu po kyslíku.
„Je při vědomí,“ řekl Schrey.
Sklánějíce se nízko, zatajili jsme dech.
Nehybná maska tváře se počala chvět jako zmítaná vztekem. Rty se pootevřely, ukázaly se zuby k prasknutí zaťaté, potřísněné nitkami krve. Ameta byl při vědomí, ale do jeho mozku bušila ze zpřetrhaných nervů bolest tak strašlivá, že napínal všechny síly, aby potlačil křik.
Neměl jich dost, aby mohl promluvit.
Poslední injekce. Sklo ampulky se s teninkým cinknutím rozbilo o podlahu. Bolest jsme nemohli odstranit. Umrtvení hrozilo ztrátou vědomí. Schrey, s tváří stále obrácenou k ležícímu, poodstoupil od stolu. Šli jsme s Annou za ním a zůstali jsme stát se svěšenýma, zakrvácenýma rukama, jako na znamení, že jsme vykonali vše, co bylo v naší moci.
U zdi stál hlouček lidí. Mezi temnými postavami se odrážely světlé skafandry pilotů, kteří sem přijeli přímo z letiště. Jeden z nich, Zorin, s přilbou neodepjatou od límce, nýbrž pouze odklopenou dozadu jako podivné křídlo, náhle se obrátil a vyběhl ven. Snad dvě minuty jsme stáli bez hnutí. Ticho přerušovalo jen chraptivé dýchání Ametovo a tichý zvuk umělého srdce. Dveře se rozlétly pod prudkým nárazem. Vstoupil Zorin, ještě stále ve stříbrném skafandru a nesl polokruhovitý volant, který vytáhl z Ametovy rakety. Přistoupil k operačnímu stolu, zvedl napřed jednu, pak druhou bezvládně visící Ametovu ruku a obemknul rukojeť jeho prsty. Pak opatrně a lehce nadvzedl ležícího a vsunul jeho bradu do gumového držáku, který vyčnívá z prostředku volantu a zvedá nebo sklání pilotovu hlavu podle pohybu kormidla tak, aby temeno hlavy leželo vždycky přímo proti směru prováděného obratu.
Zorin položil Ametovu hlavu do držáku, a uchopiv volant oběma rukama, pohnul jím. Tu se zvedla hlava umírajícího, kterou pohnul gumový držák, a ruce na volantu vykonaly část obratu. Zorin třikrát zahýbal volantem tam a zpátky, jako kdyby dělal zatáčku a zvyšoval rychlost imaginární rakety. Při třetím pokusu se Ametova víčka otevřela.
Z úst mu vytryskla růžová pěna, ozval se hvízdavý chrčivý šepot: „Velké rakety… doletí… města… viděl jsem, vy dále… na velkých raketách… televizory… na velkých…“
Křečovitě přitiskl volant na prsa, jeho pěsti se zachvěly, jako by se snažily pohnout kormidlem vzhůru, a zastavily se navždy.
Nevěřil jsem tomu, jeho ruce byly těžké a nehybné jako velká zvířata vědomá si své síly; tyto ruce porostlé zlatými chloupky dovedly dětem promítat na zeď stínové obrázky i posunovat páku akcelerátoru a zvětšovat rychlost k hranici, za níž číhala smrt, a pozorně sledovat její příchod s klidem, s jakým zkouší řemeslník bříškem palce ostří nově ukované zbraně, až se ukáže krev. Nemohl jsem věřit, že tyto ruce jednou přestanou cítit, žít, a přece se to stalo: byly to dvě věci.
Okolí se rozpadlo. Viděl jsem každou věc zvlášť zřetelně a nesmírně reálně; porcelánový roh operačního stolu se zaschlou šmouhou krve, prázdný, rozřezaný skafandr hozený na podlahu u Schreyových nohou, jeho tvář, křečovitě stažená a cizí, jako kdybych ji viděl po prvé — a v proudu světla dopadajícího z postranního reflektoru Lena — která ještě stále na něco čekala.
Pulsátor pracoval dále a vháněl krev do mrtvého těla. Chtěl jsem ho vypnout, udělal jsem krok, něco mi zabránilo v cestě. Ruka, zvednutá, aby odstranila překážku, klesla. Nezadržela mě žádná věc, nýbrž Zorinův pohled, slepý strašlivým žalem.
KVĚTY ZEMĚ
Po celou noc se GEA vzdalovala od planety. V osm hodin ráno oznámily reproduktory, že rada astrogátorů svolává posádku na schůzi.
Ve čtvrthodině byl amfiteátr plný. Rozléhal se v něm hluboký, dutý šumot. Pódium u zdi bylo prázdné. Najednou na ně vystoupil Ter Akonjan a řekclass="underline"
„Slovo má profesor Goobar.“
Teprve teď jsme všichni uviděli, že Goobar, malý, lehce shrbený, stojí už delší dobu opodál a dívá se do sálu. Nastalo velké ticho, v němž se ozval jeho hlas:
„Seznámím vás s hypotézou, která se pokouší vysvětlit minulé události a má určit naše příští kroky.
Tragické události včerejšího dne svědčily by zdánlivě o tom, že obyvateli Bílé planety jsou krvelačné bytosti, které se ve svém jednání řídí pohnutkami lidem nepochopitelnými. Vím z hovorů, že si to myslí mnozí z vás. Tento názor pokládám za nesprávný. O těchto bytostech víme pramálo, jedna věc je však nesporná. Jsou obdařeny rozumem a v této interpretaci stává se jejich počínání nesmyslným. K planetě se blíží kosmické letadlo a rakety, které vysílá, jsou zničeny. Proč? Jaký to má smysl? Zprvu jsem se domníval, že máme příliš málo fakt, abychom zrekonstruovali ze všech událostí celek, to znamená nejen chování naše, nýbrž i postup druhé strany. Ale není tomu tak.“
Na chvíli se odmlčel.
„Vyjděme od posledních událostí. V oblasti nejvyšších vrstev atmosféry bylo vytvořené silové pole, které zničilo devět raket. Stalo se to ve dvou fázích. Nejprve padlo za oběť katastrofy pět raket první letky, pak — čtyři druhé letky.
Raketa s televizory, která pronikla jako první do zkázonosného pásma, vyvázla bez pohromy. Proč?“
Opět se odmlčel.
„Všecko, co se událo předtím i potom — nepřetržitá kontrola našich pohybů, mlčení jako odpověď na volání, přesná metoda zničení raket — to všechno mě nutilo zavrhnout myšlenku, že první raketa vyvázla bez pohromy — náhodou. Podle toho vypadá situace takto. Devět raket, podle chápání neznámých bytostí, bylo třeba zničit a jedna raketa byla z tohoto plánu vyňata. Příčina musí tedy být v rozdílu mezi raketami, které byly zničeny, a mezi raketou zachráněnou.“
„Proto,“ pokračoval Goobar za hrobového ticha, „připadala mi celá věc od začátku neobyčejně podivná, neboť tyto rakety byly si navzájem velice podobné. Rozdíl — ta myšlenka se bezděčně nabízela — byl v tom, že nezasažená raketa byla bez posádky, zatím co zničené měly posádku. Jinými slovy — znovu se vynořila zavržená domněnka, že cílem jednání bytostí byla smrt pilotů.“