Odmlčel se.
„Ale odkud mohli vědět, že je prvá raketa bez posádky? Povídalo se, jak jsem slyšel, o nějakém prosvícení našich raket na dálku. To je zcela vyloučeno. Rakety jsou chráněny neobyčejně neprostupným pancéřem a záření dost tvrdé, aby jím proniklo, muselo by zároveň zničit raketu. Takže hypotézu prosvícení raket a z ní vyplývající závěr o krvelačnosti bytostí musíme — po druhé — zavrhnout.
Vracíme se k výchozímu bodu, jaký byl rozdíl mezi devíti zničenými raketami a raketou zachráněnou. Ve stavbě, v obrysu, v technických podrobnostech jsou totožné. Rozdíl je vlastně pouze jeden: nezničená raketa je téměř třikrát tak velká jako ostatní. Události vypadaly asi takto: k planetě se blíží skupina raket. Plán neznámých bytostí je: Malé zničit, na velkou neútočit. Proč? To jsem nemohl pochopit. Co o nás vědí, co je přivedlo na myšlenku jednat právě tak? Co věděli vůbec? Jen tolik, že se k planetě blíží letadlo. Věděli o tom již šest neděl, kdy jejich radar objevil GEL). Na tomto místě jsem se po prvé zaraziclass="underline" Proč zachytil GEU právě tehdy? To mohla být samozřejmě zase náhoda. Avšak o náhodě se dá mluvit jen tehdy, když vyloučíme řetězy následků a příčin, které souvisí s pozorovaným jevem — a to nebylo v tomto případě jisté. Radiolokační kužel, který nás našel, byl velmi úzký, jak jsme už kdysi říkali. A co by se stalo, napadlo mě, kdybychom na to šli matematicky? Zeptal jsem se profesora Trehuba, jak široký byl tento kužel v okamžiku, který nás zachytil, a ukázalo se, že oba, on i já, myslíme na stejnou věc. Nejen že odpověděl na mou otázku, ale ještě dodal, že tento kužel, když doletěl k Šarlatovému trpaslíkovi, byl by už tak široký, že by obsáhl prostor průměru osmdesáti miliónů kilometrů. Začínáte chápat? Oni nevysílali tento kužel vln náhodou! Oni předpokládali, že se v této oblasti nebe pohybuje nějaké letadlo. Proč se tak domnívali? Že bychom jim dali znamení, že se blížíme? Znamení tak mohutné, že by je zpozorovali na bilion kilometrů? Znamení tak rychlé, že by přestihlo GEU, a zároveň tak nenápadné, že jsme si sami neuvědomili skutečnost, že bylo vysláno? Takové znamení, takový signál jsme jim skutečně dali. Byl to výbuch mrtvé družice Atlantiďanů.“
V sále vládlo strašlivé, napjaté ticho; Goobarova slova do něho padala jako kusy rozžhaveného kovu.
„Provedl jsem následující jednoduchý výpočet,“ pokračoval vědec. „Exploze čtyřiceti uranových bomb ve zlomku vteřiny vytvořila záblesk, jehož intenzita předčí sluneční záření. Tento záblesk doletěl za tři měsíce k Bílé planetě a byl tam zpozorován. Kde nás musel zastihnout radiolokační impuls, zeptal jsem se, za předpokladu že byl z planety vyslán ihned, jakmile záblesk zpozorovali. Výpočet odpovídá: musel by nás potkat ve vzdálenosti patnácti dní dráhy světla od planety. Tento výsledek se shoduje překvapivě přesně se skutečností. Tak přesná shoda nemůže být dílem náhody. Jsme tedy na dobré stopě.
Dobře, ale proč vyslali radiolokační impuls, jakmile zahlédli záblesk? Odpověď se nabízí sama; proto, že věděli, co jej způsobilo. Věděli, že v soustavě Proximy krouží mrtvé letadlo s atomovou náloží a že záblesk způsobila exploze této nálože. Je skutečně velmi pravděpodobné, že bytosti na tak vysokém stupni technického vývoje kontrolují oblast své soustavy a že tedy před časem objevily umělou družici Atlantiďanů. Stalo-li se tak, pak právě oni prosvítili raketové střely astroniem a věděli, že je nemožné, aby samy od sebe vybuchly. A tak jim dal záblesk znamení, že do prostorů jejich soustavy vletělo nějaké letadlo, které způsobilo výbuch a zničilo satelit. Aby se přesvědčili o správnosti této domněnky, vyslali kužel elektromagnetických vln. A když zjistili přítomnost letadla, kontrolovali jím jeho pohyby. Tolik o způsobu, jak jsme zpravili obyvatele planety o svém příchodu. Nyní mi dovolte, abych celý problém obrátil a dosadil za neznámou, jakou jsou v daném problému neznámé bytosti, lidi.
Předpokládejme, že tuto zlověstnou planetu obývají lidé, a ti že se jednoho dne dovědí od svých astronomů, že do oblasti jejich sluneční soustavy vniklo neznámé letadlo. Letadlo se blíží ze stejné části oblohy, z níž před dávnou dobou pronikl do jejich soustavy už jiný letoun s mrtvou posádkou a s nákladem atomových střel. Pokračujme. Toto nové letadlo zničilo výbuchem letadlo staré. Jaké jsou to asi bytosti — uvažují lidé — které přivádějí k explozi starý letoun, s nímž se setkají, a které mají čas i energii, aby proměnily v nic hrob zkamenělé posádky? To je nejasné, to je podezřelé! Tyto bytosti musíme bedlivě sledovat. Vysílají radiolokační kužel tak široký, aby obsáhl skoro celou soustavu Proximy. Než radiolokační vlny, pohybující se rychlostí světla, doletí k neznámému letadlu, uplyne řada týdnů. Když se odražená ozvěna vrací, vychází najevo, že se letadlo řítí velikou rychlostí k jejich planetě, a jeho posádka vysílá sledy geometrických pouček. Tehdy se lidé — za neznámou jsme už přece dosadili lidi — rozhodnou, že vyčkají. Konečně se letadlo přiblíží k planetě a vysílá třicet raket, malých raket. Lidé, obyvatelé Proximy, je nikdy neviděli, není-liž pravda? Myslíte? Ale přece jen viděli. Vzpomeňte si na fotografie, přinesené z mrtvého satelita Atlantiďanů. Jak chtěli Atlantiďané shazovat atomové bomby? Pomocí nevelkých, čtyřmetrových nebo pětimetrových raket. Malých raket. A hle, na obloze Bílé planety se objevuje třicet malých raket, které vede jedna raketa velká. Není pravděpodobné, že tato velká raketa je letadlo s posádkou, která má sestoupit pod mraky, vyhlédnout cíle a svrhnout na ně třicet uranových pum? Co dělat, jak zabránit zkáze? Je nutno zneškodnit bomby. Jak? Na štěstí navštívili obyvatelé planety před časem mrtvou družici, prosvítili bomby astroniem, znají jejich konstrukci… V každé bombě je svazek trubic koncentricky se sbíhajících v jejím středu. Každá trubice obsahuje náboj kovového uranu a nálož prachu. Detonace této nálože ve všech trubicích zároveň způsobí soustředění částic uranu v jednolitou masu nadkritické váhy, a tím — atomový výbuch. K předčasnému vznícení bomby stačí přimět k detonaci nálože prachu a zapálit je zcela prostě tím, že se značně zvýší teplota. Proto je třeba vytvořit ve vysokých vrstvách atmosféry dostatečně silné pole — ale — uvažují lidé dále — tak naložíme pouze s bombami. Na velké letadlo s posádkou nepodnikneme útok. Ať neznámí příchozí vidí, že s nimi nechceme bojovat, ani je zničit. A celý tento plán se uskuteční.
Jak vidíte,“ pokračoval Goobar, „shoduje se tu všechno, a to způsobem tak překvapujícím, že vznikají dvě nové otázky. Prvá zní: dosadíme-li za neznámou lidi, vidíme, že by si počínali pravděpodobně stejně jako neznámé bytosti, to znamená: tyto bytosti musí být nápadně podobné lidem. Jak to? Už při první kosmické výpravě, kdy cílem naší výpravy je nejbližší hvězda, kdy jsme z miliónů systémů galaxie poznali jeden, jak to, že ihned objevujeme bytosti tak nezvykle podobné lidem? Není tato shoda opět dílem náhody, a to náhody tak pravděpodobné, že obrací v nic všechny dřívější úvahy? Má odpověď zní: logická kostra lidského myšlení se promítá do jednání neznámých bytostí ne proto, že je nejdokonalejší, ale proto, že je nutná. Člověk, aby ovládl hmotné síly vesmíru, musei za tisíciletí v sobě vypěstovat takové metody induktivního a deduktivního myšlení, metody, které se vyvozují z prostých reflexů veškeré živé hmoty. Bytosti, které by se klaněly hvězdám, místo aby zkoumaly proměny nitra hvězd, postoupí ve svém vývoji málo vpřed… Jestliže však obyvatelé Bílé planety vytvořili vysokou civilizaci, a to je jisté, tu musí jejich rozum fungovat podle zákonů logiky podobné naší. Můžeme z toho usuzovat i na podobný vzhled? Samozřejmě, že ne. Podmíněný reflex je v zásadě stejný u opice, dešťovky i žraloka, ale je těžko říci, že jsou si tito tvorové navzájem podobni v ohledu anatomickém.