Druhá, ještě významnější otázka zní: jak se mohlo stát, že to všechno víme teď, ale nepoužili jsme žádných bezpečnostních opatření, nepočítali jsme s ničím takovým a se zarážející lehkomyslností jsme se dopustili omylu s tak tragickými následky. Má odpověď zní: zavinila to naše zbabělost. Setkání s mrtvou družicí bylo náhodné, ale to, co následovalo, nemělo s náhodou nic společného. Náhoda nezpůsobila, že jsme se tak nakvap odhodlali ji zničit. U základů našeho jednání se skrývalo přesvědčení, že akt zničení družice je výhradně naší, lidskou, pozemskou záležitostí, a že jej nikdo nemá vidět, pak jej také neuvidí. Tato nesprávná, nelogická úvaha vyplynula z přání odtrhnout se od zkamenělého pozůstatku naší vlastní minulosti. Chtěli jsme se ho zříci stůj co stůj. Takže, když jsme připravovali další plány, nepočítali jsme ani se setkáním s mrtvou družicí, ani s jejím zničením, jako kdyby k těmto událostem vůbec nikdy nedošlo. Za tento nedostatek odvahy, za to ukvapené zničení, museli jsme zaplatit životy našich druhů. Nechtěli jsme nic vědět o posádce satelita — a to přece také byli lidé. Minulost není možno zalhat, není možno vyškrtnout z ní ani to, co je nám v ní cizí. Můžeme vybírat z jejího odkazu, ale musíme mít odvahu nést odpovědnost za celý osud lidstva v průběhu planetárních dějin. Tato tvrdá lekce platí stejně pro nás jako pro ty, kdo přijdou po nás, protože se musí dovědět o tom, že v člověku kromě velikosti rozumu je také malost ukrutenství, když ne zjevná, pak jistě potencionální, která se může projevit pod tlakem vnějších okolností.
Nakonec několik slov o sociálním zřízení Bílé planety. Víme o něm velmi málo, ale to, co známe, je neobyčejně závažné. Radiolokační signál, který kontroloval naše pohyby, byl nepřetržitý, přestože se planeta otáčí, čili její vysílače tvoří soustavu, která obepíná celý svět, a jak jedny vysílače zapadaly pod obzor, odevzdávaly svůj úkol dalším. Radiolokační clona je globální, pracuje ve službách celé planety, čili její obyvatelé jsou po stránce technické sjednoceni jako my. Sjednocení na technické bázi je pravděpodobným důsledkem sjednocení sociálního. Nemám ani úmysl, ani právo rozhodovat o našich krocích, ale rád bych aspoň vyjádřil své přesvědčení, že musíme podniknout pokusy dorozumět se s obyvateli planety. Podaří-li se to naponejprv — nevím. Naše civilizace nás po věky chránila před takovou nevědomostí, před neznámem, před nebezpečím, před bouřemi a pohromami a my jsme zapomněli, že by nikdy nebyla vznikla, kdyby lidé před věky nebyli ochotni podstoupit vše, aby ji vytvořili. A nyní my stojíme na prahu nové epochy. Přišla doba převratu. Vyžaduje mnoho. Žádá od nás to, co na Zemi od nás nikdo nežádal. A my nato musíme přistoupit, protože takové jsou zákony dějin. Lidstvo nemůže zůstat stát na své cestě. Tento velký další krok musíme učinit, avšak my si svůj vnitřní souhlas s tím, co nám přináší, musíme vybojovat tak, že pochopíme jeho nutnost, která pro příští generace bude novou, vyšší svobodou.“
Sotva Goobar domluvil, objevil se vedle něho Ter Akonjan, zvedl k očím popsaný lístek a začal číst:
„Rada astrogátorů posádce rakety.
V nejbližších letech začne lidstvo podnikat transgalaktické lety. Tyto výpravy musí mít k dispozici kosmické mezistanice na nebeských tělesech v blízkosti sluneční soustavy. Poloha soustavy Centaura činí z ní přirozenou základnu pro takové mezistanice usnadňující cestu výpravám ve směru jižního pólu galaxie a Mraků Magellanových. Když rada astrogátorů všechno toto uvážila, rozhodla:
1. pokračovat v pokusech o dorozumění s Bílou planetou,
2. tyto pokusy mohou skončit zkázou rakety. V tom případě bude v těchto pokusech pokračovat příští výprava, ale stavba kosmické mezistanice by se tím zdržela o čtvrt století. Aby se tomu předešlo, bude dříve, než GEA podnikne pokusy navázat spojení s Bílou planetou, vybrána mezi planetami Centaura ta, která má nejlepší předpoklady pro zřízení kosmické mezistanice. Stroje, které na ní zanecháme, zahájí pod kontrolou jednoho člověka stavební práce. Rada astrogátorů vyslovila souhlas s tím, aby na této stanici byl ponechán mechaneurista pilot Zorin, protože má všestranné polytechnické vzdělání a velké zkušenosti ze staveb kosmodromických stanic.“
Když astrogátor dočetl a pohlédl do sálu, všiml jsem si, že Anna, která seděla dole, vstala a odešla bočními dveřmi. Střední uličkou se prodral do popředí Zorin a vystoupil na pódium. Šumot, který se převaloval amfiteátrem při posledních Ter Akonjanových slovech, utichl. Podle zákonů meziplanetární plavby nemůže zůstat na odbočce kosmodromické stanice jediný člověk; musí mít nejméně jednoho druha. Podle zvyku měl si ho teď Zorin vybrat. V sále vládlo velké, napjaté ticho, jako by pilot, přejíždějící zrakem moře hlav, vybíral teprve teď, přestože jsme věděli, že už to učinil dříve, a jen hledá toho, koho si vybral za svého druha. Najednou se mi rozbušilo srdce. Nadarmo jsem si říkal, že je to nesmysl, nemožnost, co já znamenám pro Zorina? Jednoho z posádky, člověka téměř cizího… něco jiného by bylo, možná, kdyby Ameta…
Hlavy sedících se nepatrně zvedaly a šly vstříc pilotovu pohledu a nepatrně klesaly, když je míjel; napjaté čekání probíhalo shromážděnými jako vlny. Vtom spočinuly jeho oči na mně a tak se do mne zabodly, že jsem vstal, aniž jsem si to uvědomil. „Souhlasíš?“ hlas prvého astrogátora doletěl ke mně jako z veliké dálky.
„Souhlasím,“ řekl jsem. V sále se zvedl dutý šumot.
Zorin a Goobar hovořili s astrogátory; proudy lidí se hrnuly dolů, obklopovaly pódium. Vyšel jsem na chodbu úplně prázdnou a tichou. Necítil jsem ani rozčilení, ani hrdost, — naprosto nic. Šel jsem tak dlouhou dobu — neočekávaně jsem se zastaviclass="underline" nohy mě zanesly do předsálí koncertní síně. Stál jsem před sochou Soledad, bílým chlapcem, který se zastavil na své pouti. Měli jsme za sebou osm let! Jakých let! Na GEI plynul pomaleji čas na hodinkách, ale nikoli čas událostí. Oč jsem byl starší než ve chvíli startu. Ale tento bílý chlapec se nezměnil. Stále stejně upíral oči do budoucnosti. Objal jsem sochu pohledem, udělal jsem několik kroků a ještě jednou, napůl obrácen, jsem na ni pohlédl, jako bych se s ní loučil. Srdce se mi sevřelo, vzpomněl jsem si na Annu. Kam asi šla? Zastavil jsem se a pak jsem přidal do kroku.
Nejbližší výtah mě zavezl do parku. Už zdaleka jsem uviděl Annu. Seděla v trávě, hustě protkané pomněnkami. Ameta je měl velice rád. V pokoji je však velmi nerad viděl. „Chceme-li být s květinami,“ říkal, „musíme jít za nimi“ V tom jak Anna skláněla hlavu, bylo něco, co zpomalilo můj krok. Otevřenými dlaněmi se dotýkala květů jako slepec. Zastavil jsem se nad ní.
„To jsi ty?“ řekla tiše. Nebyla to otázka. Klekl jsem si vedle ní. Z dálky to muselo vypadat směšně. Dva dospělí lidé — a klečí v trávě jako děti.
Chtěl jsem zlomit mlčení, ale nemohl jsem. Políbil jsem dlaň její malé ruky a cítil jsem pod prsty maličké mozoly tam, kde se její prstíky stýkaly s nástroji.
„Byl jsi na schůzi až do konce?“ zeptala se.