Křižovatka soumraku

Křižovatka soumraku Robert Jordan

A tak se stane, za dní, kdy vyjede divoká štvanice, když pravice zaváhá a levice zbloudí, že lidstvo dorazí na křižovatku soumraku a vše, co je, vše, co bylo, a vše, co teprve přijde, bude balancovat na hrotu meče a větry Stínu budou sílit.

Z Dračích proroctví

překlad údajně pořídil Jain Charin,

známý jako Jain Dalekokroký,

krátce před svým zmizením

Prolog Záblesky ve vzoru

Rodei Ituralde nesnášel čekání, třebaže dobře věděl, že život vojáka se z větší části skládá z čekání. Čekání na příští bitvu, na to, až se nepřítel pohne, až udělá chybu. Nyní Ituralde sledoval zimní les, sám nehybný jako ty stromy okolo. Slunce bylo v polovině cesty k zenitu a vůbec nehřálo. Před ústy mu vznikala pára a na pečlivě zastřiženém kníru i v kožišině z černé lišky, kterou měl podšitou kapuci, se mu tvořila námraza. Byl rád, že má přilbici pověšenou u sedla. Jeho kyrys zachytával chlad a přenášel ho přes kabátec i všechny vrstvy vlny, hedvábí a plátna vespod. Dokonce i Šipkovo sedlo bylo studené, jako kdyby byl bílý valach stvořen ze zmrzlého mléka. Přilbice by mu zmrazila mozek.

Zima do Arad Domanu dorazila pozdě, velmi pozdě, zato však s plnou silou. Od letních veder, která nepřirozeně přetrvávala hluboko do podzimu, do srdce zimy to netrvalo ani měsíc. Listí, jež přežilo dlouhá letní sucha, zmrzlo dřív, než mohlo změnit barvu, a teď se v dopoledním slunci lesklo jako podivné, v ledu zalité rubíny. Koně asi dvacítky ozbrojenců kolem něj v hlubokém sněhu podupávali. Zatím urazili dlouhou cestu a čekala je ještě delší, ať už tento den skončí dobře, nebo špatně. Po obloze se k severu valila temná mračna. Nepotřeboval své znalosti v předpovídání počasí, aby věděl, že do večera se prudce ochladí. Tou dobou už budou muset být pod střechou.

„Není to tak zlé jako předminulou zimu, co, můj pane?“ ozval se tiše Jaalam. Vysoký mladý důstojník uměl Ituraldemu číst myšlenky a mluvil tak, aby ho slyšeli i ostatní. „Ale touhle dobou už asi někteří muži sní o svařeném víně. Tihle samozřejmě ne. Ti jsou pozoruhodně střídmí. Podle mě všichni pijí čaj. Studený čaj. Kdyby měli březové proutky, už by se svlíkali ke sněhové lázni.“

„Prozatím si budou muset nechat šaty na sobě,“ opáčil Ituralde suše, „ale studený čaj by mohli v noci dostat, jestli budou mít štěstí.“ To vyvolalo smích. Tichý smích. Své muže si Ituralde vybíral s velkou péčí a oni moc dobře věděli, kdy smějí dělat hluk.

On sám by pohárem kořeněného vína, dokonce ani hrnkem čaje nepohrdl. Ale už to bylo dávno, co kupci do Arad Domanu přiváželi čaj. Už to bylo dávno, co se jakýkoliv cizozemský kupec odvážil dál než na hranici se Saldeiou. Než se k němu dostaly zprávy ze světa, byly vyčpělé jako měsíc staré pivo, pokud to na začátku bylo víc než pouhé drby. Ale na tom moc nezáleželo. Jestli se Bílá věž skutečně rozdělila nebo jestli muže, kteří dokážou usměrňovat, opravdu povolávali do Caemlynu... no, svět to bude muset zvládnout bez Rodela Ituraldeho, dokud nebude Arad Doman opět jednotný. Prozatím bylo v Arad Domanu víc problémů, než mohl kterýkoliv rozumný muž zvládnout.

Znovu si prošel rozkazy, které rozeslal po nejrychlejších jezdcích, jaké měl, každému šlechtici věrnému králi. Jakkoliv byli rozdělení zlou krví a starými spory, tolik měli stále ještě společného. Když přijde rozkaz od Vlka, seberou svá vojska a vyjedou. Alespoň dokud bude Vlk v králově přízni. Dokonce se na jeho rozkaz i schovají v horách a budou čekat. Ovšem, budou se vztekat a někteří ho budou dokonce proklínat, ale poslechnou. Věděli, že Vlk vyhrál bitvy. A také věděli, že vyhrál války. Vlček, tak mu říkali, když si mysleli, že je neslyší, jenže jemu nezáleželo na tom, jestli se posmívají jeho malé postavě – no, ne moc – dokud vyjeli tehdy a tam, kam jim řekl.

Brzy pojedou co nejrychleji, aby přichystali past, která sklapne až za několik měsíců. Hodně tím riskoval. Složité plány se vždycky mohly snadno zamotat a tento plán měl úrovně uvnitř úrovní. Všechno mohlo být zmařeno dřív, než to vůbec začne, pokud se mu nepovede připravit návnadu. Nebo pokud někdo neuposlechne jeho rozkazu, jen aby se vyhnul královu kurýrovi. Všichni však znali jeho důvody, a dokonce i ti největší umíněnci s nimi souhlasili, třebaže jen málokdo byl ochoten o tom mluvit nahlas. On sám se od chvíle, kdy dostal Alsalamův poslední rozkaz, pohyboval jako přízrak ženoucí se s bouří. V rukávě měl složený papír, zastrčený nad světlou krajkou, která mu spadala přes ocelovou rukavici. Měli poslední, velmi malou šanci, že se jim podaří zachránit Arad Doman. A možná i zachránit Alsalama před ním samým dřív, než se kupecká rada rozhodne dosadit místo něj na trůn jiného muže. Světlo dej, aby už mohl začít.

Ozvalo se hlasité prásknutí a Ituraldemu sjela ruka k jílci dlouhého meče. Zavrzala kůže a zacinkal kov, jak ostatní uvolňovali své čepele. Jinak bylo naprosté ticho. Les byl jako zamrzlá hrobka. Prve jen praskla větev pod váhou sněhu. Po chvíli se Ituralde uvolnil – nakolik se dokázal uvolnit od chvíle, kdy ze severu dorazily zprávy, že se Drak Znovuzrozený objevil na obloze nad Falme. Ten muž byl možná skutečný Drak Znovuzrozený a možná se opravdu objevil na obloze, ale ať tomu bylo jakkoliv, ta zpráva zažehla v Arad Domanu požár.

Ituralde si byl jistý, že mít volnou ruku, dokázal by ten požár uhasit. A nebylo to chvástání. Věděl, co dokáže v bitvě, při tažení nebo ve válce. Jenže od chvíle, kdy rada rozhodla, že bude bezpečnější propašovat krále z Bandar Ebanu, Alsalam si zřejmě vzal do hlavy, že je znovuzrozený Artuš Jestřábí křídlo. Jeho podpis a pečeť od té doby stály pod desítkami rozkazů k boji a zaplavovaly zemi z místa, kam ho rada uklidila. Kupecká rada odmítala prozradit, kde je, dokonce i Ituraldemu samotnému. Každá žena z rady, za níž zašel, při zmínce o králi vykulila oči a začala se chovat uhýbavě. Málem jim uvěřil, že nevědí, kde Alsalam je. Což bylo pochopitelně směšné. Rada na krále přísně dohlížela. Ituralde byl vždycky přesvědčený, že kupecké domy do vlády zasahují přespříliš, ale nyní si přál, aby zasáhly. Proč zůstávaly potichu, to mu bylo záhadou, protože král, který zničil obchod, nezůstával na trůně dlouho.

Ituralde byl věren své přísaze a Alsalam byl navíc jeho přítel, ale rozkazy, které král rozesílal, byly formulovány tak, že nemohly chaos vyvolávat účinněji. A nemohl je ani ignorovat. Alsalam byl král. Jenomže Ituraldemu nařídil vytáhnout co nejrychleji na sever proti velkému shromáždění Dračích spřísahanců, o němž se Alsalam údajně doslechl od svých tajných špehů, a pak, o deset dní později, aniž by byl v dohledu jediný Dračí spřísahanec, přišel rozkaz vrátit se co nejrychleji na jih proti jinému shromáždění, k němuž nedošlo. Dostal rozkaz soustředit své síly k obraně Bandar Ebanu, když by to celé mohl skončit útok na třech místech, a pak je rozdělit, když by soustředěný útok dokázal totéž, spěchat na místo, o němž věděl, že je Dračí spřísahanci opustili, a odpochodovat od místa, o němž věděl, že na něm táboří. Horší bylo, že Alsalamovy rozkazy byly často doručeny přímo mocným šlechticům, kteří se měli řídit Ituraldeho příkazy, a posílaly Machira jedním směrem, Teacala jiným a Rahmana třetím. Čtyřikrát došlo k prudké bitvě, když na sebe bloudící vojska narazila potmě, protože vyrazila na králův přímý rozkaz a před sebou očekávala jen nepřítele. A Dračí spřísahanci celou dobu sílili a získávali sebedůvěru. Ituralde také zvítězil – u Solanje a Maseenu, u jezera Somal a u Kandelmaru – pánové Kataru zjistili, že nemají prodávat výtěžky ze svých dolů a kováren nepřátelům Arad Domanu – ale Alsalam jeho zisky pokaždé zahodil.