Náhle si Yukiri uvědomila, že široká, zakřivená chodba před nimi je prázdná, kam až dohlédne, a pohled dozadu odhalil jen Leonina. Věž mohla být prázdná až na ně tři. Nikde se nic nehýbalo, jen plameny v kandelábrech se mihotaly. Ticho.
Meidani sebou trhla. „Odpusť, přísedící. Když se tak najednou objevila, trochu mě to zarazilo. Kde jsem to byla? Aha, ano. Vím, že se Celestin a Annharid snaží najít její blízké přítelkyně mezi žlutými.“ Celestin a Annharid byly Meidaniny spoluspiklenkyně, obě žluté. Z každého adžah byly dvě – pochopitelně kromě červeného a modrého – což bylo velmi užitečné. „Obávám se, že to moc nepomůže. Má spoustu přítelkyň, nebo alespoň měla, než... se mezi adžah vyvinula současná situace.“ Do hlasu se jí vloudil náznak jistého uspokojení, i přesto, že uchovávala hladkou tvář. Pořád byla vzbouřenkyně, i když složila tu přísahu navíc. „Vyšetřit všechny bude obtížné, ne-li nemožné.“
„Na chvíli na ni zapomeň.“ Yukiri dalo práci, aby nenatahovala krk, jak se snažila vidět na všechny strany zároveň. Nástěnný koberec s velkými bílými květy se lehce zavlnil a ona zaváhala, dokud si nebyla jistá, že je to jen průvan a ne další sloužící, vycházející po služebnické rampě. Nikdy si nepamatovala, kudy vedou. Nové téma bylo svým způsobem skoro stejně nebezpečné jako bavit se o Atuan. „Včera v noci jsem si vzpomněla, že jsi byla novicka zároveň s Elaidou, a taky jste byly blízké přítelkyně, jestli se dobře pamatuju. Bylo by dobré to přátelství obnovit.“
„To bylo před mnoha lety,“ opáčila vyšší žena škrobeně, zvedla si šátek na ramena a zabalila se do něj, jako by jí náhle byla zima. „Elaida ho zcela správně přerušila, když byla pozvednuta na přijatou. Kdybych byla ve třídě, kterou dostala k výuce, mohly by ji obvinit ze zaujatosti.“
„Buď ráda, že jsi nebyla její oblíbenkyně,“ utrousila Yukiri suše. Elaidina současná zuřivost měla precedens. Než před lety odešla do Andoru, honila ty, které měla v oblibě, tak tvrdě, až musely sestry nejednou zasáhnout. Siuan Sanche bývala jednou z nich, což bylo zvláštní, i když Siuan nikdy nepotřebovala chránit před měřítky, kterým by nemohla dostát. Zvláštní a smutné. „Přesto uděláš všechno ve své moci, abys vaše přátelství obnovila.“
Meidani ušla pár kroků a jenom otevírala a zavírala pusu, upravovala si šátek a kroutila rameny, jako by se snažila setřást ováda, a dívala se všude, jenom ne na Yukiri. Jak ta žena kdy mohla fungovat jako šedá, když se neuměla ovládat? „Zkusila jsem to,“ přiznala se nakonec zadýchaně a stále se vyhýbala pohledu Yukiri do očí. „Několikrát. Kronikářka... Alviarin mě vždy odehnala. Amyrlin má moc práce, má schůzku, musí odpočívat. Vždycky přijde s nějakým důvodem. Myslím, že Elaida nechce pokračovat s přátelstvím, které před třiceti lety ukončila.“
Aha, takže vzbouřenkyně si na to přátelství také vzpomněly. Jak ho asi chtěly využít? Nejspíš ke špehování. Bude muset zjistit, jak měla Meidani předávat informace, jež by odhalila. V každém případě se ze vzbouřenkyň vyklubal nástroj a Yukiri jej hodlala využít. „Alviarin už máš z cesty. Včera odjela z Věže, nebo možná předevčírem. Nikdo to neví jistě. Ale komorné říkaly, že si vzala i šaty na převlečení, takže se nejspíš vrátí až za pár dní.“
„Kam mohla v tomhle počasí jít?“ Meidani se zamračila. „Od včerejšího rána sněží a předtím bylo také zataženo.“
Yukiri se zastavila a otočila ženu tváří k sobě. „Jediné, co tě má, Meidani, zajímat, je to, že je pryč,“ prohlásila důrazně. Kam mohla Alviarin v tomhle počasí jít? „Máš k Elaidě volnou cestu a ty ji použiješ. A budeš se dobře dívat, jestli někdo nečte Elaidiny papíry. Jenom si dávej pozor, aby si nikdo nevšiml, že se díváš.“ Talene tvrdila, že černé adžah ví všechno, co vyjde z amyrlininy pracovny, dřív, než je to vyhlášeno, a že, pokud chtějí zjistit, jak k tomu dochází, budou potřebovat někoho v Elaidině blízkosti. Pochopitelně Alviarin všechno viděla předtím, než to Elaida podepsala, a navíc si ta ženská činila nárok na víc pravomocí než kterákoliv kronikářka, co kdo pamatoval, jenže to nebyl důvod obvinit ji, že je temná družka. Avšak ani důvod ji z toho nepodezírat. I její minulost prošetřovaly. „Sleduj Alviarin, jakkoliv to půjde, ale Elaidiny papíry jsou důležitější.“
„Yukiri!“ zavolala jakási žena z chodby.
Přísedící věžové sněmovny nenadskakují jako polekané kozy, když zaslechnou své jméno, ale Yukiri to udělala. Kdyby zrovna nedržela Meidani, byla by možná i upadla, ale takhle se obě potácely jako opilé selky o dožínkách.
Yukiri se vzpamatovala, rázně si urovnala šátek a zamračila se. Mračila se dál, i když už viděla, kdo se to k ní žene. Seaine měla být ve svých pokojích s tolika bílými sestrami, kolik to jenom šlo, když zrovna nebyla s Yukiri nebo některou z přísedících, jež věděly o Talene a černém adžah, ale teď spěchala chodbou jen s Bernaile Gelbarn, podsaditou Taraboňankou a další z Meidaniných kukaček. Leonin ustoupil stranou a formálně se Seaine uklonil a prsty přitiskl na srdce. Meidani a Bernaile byly natolik hloupé, že se na sebe usmály. Byly kamarádky, ale měly mít rozum, když nevěděly, kdo se dívá.
Yukiri rozhodně nebylo do úsměvů. „Vyšla sis na vzduch, Seaine?“ zeptala se ostře. „Saerin to nepotěší, až jí to řeknu. Vůbec ji to nepotěší. Mne to nepotěšilo, Seaine.“
Meidani vydávala divné, hrdelní zvuky a Bernaile trhala hlavou, až jí spousty korálků v copáncích chřestily. Ty dvě se vzápětí jaly studovat nástěnný koberec, na němž měl být výjev z ponížení královny Rhiannon, a přes klidný výraz si očividně přály být kdekoliv jinde. V jejich očích si měly být přísedící rovny. A také byly. Obvykle. Jistým způsobem. Leonin neměl slyšet ani slovo, ale pochopitelně vycítil Meidaininu náladu a hned poodstoupil. Přičemž dál sledoval chodbu, pochopitelně. Dobrý chlapík. Moudrý.
Seaine měla dost rozumu, aby se zatvářila schlíple. Mimoděk si uhladila šaty pokryté na lemech a na živůtku sněhobílou výšivkou, ale vzápětí zapletla ruce do šátku a umíněně svraštila obočí. Seaine byla umíněná od první chvíle, kdy vstoupila do Věže, dcera truhláře z Lugardu, která umluvila otce, aby jí a její matce zaplatil cestu. Cestu pro obě proti proudu řeky, ale jenom pro jednu po proudu zpět. Umíněná a sebevědomá. A často stejně slepá k okolnímu světu jako nějaká hnědá. Bílé bývaly takové, samá logika a žádný úsudek. „Já se před černými adžah schovávat nemusím, Yukiri,“ prohlásila.
Yukiri sebou trhla. Hlupačka, mluvit o černých takhle otevřeně. Chodba byla stále prázdná až k ohybům na obou koncích, ale jedna bezstarostnost obvykle vedla k dalším. Yukiri také dokázala být umanutá, když to bylo třeba, ale alespoň se chovala rozumněji než nějaká husa, když došlo na to kdy a kde. Otevřela ústa, aby Seaine sdělila, co si o ní myslí, a dost důrazně, ale druhá žena ji prostě nepustila ke slovu.
„Saerin mi řekla, že za tebou můžu jít.“ Seaine stiskla rty a na tvářích jí vyskočily rudé skvrny, že žádala o svolení, nebo že se vůbec musela na svolení ptát. Bylo samozřejmé, že se jí současná situace zajídá. Jen od ní bylo hloupé, že ji nepřijala. „Musím si s tebou promluvit o samotě, Yukiri. O té druhé záhadě.“