Yukiri byla na chvíli stejně zmatená jako Meidani a Bernaile. Mohly předstírat, že neposlouchají, ale nemohly si zacpat uši. Druhá záhada? Co tím Seaine myslí? Leda by... Nemohla myslet tu věc, která Yukiri původně vyslala na hon černých adžah? Zjistit, proč se hlavy adžah scházejí potají, ztratilo ve srovnání s objevením temných družek mezi sestrami na naléhavosti.
„Tak dobře, Seaine,“ pravila Yukiri klidněji, než se cítila. „Meidani, odveď Leonina tak daleko do chodby, abyste na nás ještě viděli, a dávejte pozor, jestli někdo nepřichází. Bernaile, ty udělej totéž na druhé straně.“ Všichni se pohnuli, ještě než stačila domluvit, a jakmile byli z doslechu, obrátila Yukiri pozornost na Seaine. „Nuže?“
K jejímu překvapení kolem bílé přísedící vzplála záře saidaru, neboť ta kolem nich spletla ochranu proti odposlouchávání. To bylo pro každého, kdo by ji uviděl, jasné znamení, že se jedná o tajnosti. Věc by měla být důležitá, jinak Seaine uvidí, zač je toho loket.
„Promysli to logicky.“ Seaine mluvila klidně, ale stále zatínala pěsti do šátku. Stála zpříma a tyčila se nad Yukiri, ačkoliv byla sama jen něco málo nadprůměrně vysoká. „Je to víc než měsíc, skoro dva, co za mnou Elaida přišla, a skoro dva týdny od chvíle, kdy jste mě s Pevarou odhalily. Kdyby o mně černé adžah věděly, už bych byla mrtvá. S Pevarou bychom byly obě mrtvé dávno předtím, než jste na nás s Doesine a Saerin narazily. Tudíž to nevědí. O žádné z nás. Připouštím, že jsem se zprvu bála, ale už se ovládám. Neexistuje důvod, proč byste se mnou měly dál zacházet jako s mladší novickou,“ do klidu se vloudila trocha vášně, „a navíc bezduchou.“
„O tom si budeš muset promluvit se Saerin,“ sdělila jí Yukiri stroze. Saerin se ujala vedení hned od začátku – a po čtyřiceti letech ve sněmovně za hnědé se vedení uměla ujímat velice dobře – a Yukiri proti ní nehodlala jít, pokud to nebude nezbytně nutné, ne bez výsad přísedících, o něž se za daných okolností mohla jen těžko opírat. Bylo by to jako pokoušet se chytit valící se balvan. Pokud by se podařilo přesvědčit Saerin, Pevara a Doesine by se jistě připojily a ona by se jim nepokoušela stát v cestě. „Tak jaká je ta ‚druhá záhada‘? Máš na mysli schůzky hlav adžah?“
Seaine se zatvářila jako mezek. Yukiri skoro čekala, že přitiskne uši k hlavě. Pak vydechla. „Měla hlava tvého adžah ruku ve volbě Andayi do sněmovny? Tedy víc než obvykle?“
„Měla,“ přiznala Yukiri opatrně. Každá si byla jistá, že Andaya jednou vstoupí do sněmovny, tak za čtyřicet nebo padesát let, ale Serancha ji málem pomazala, když obvyklou metodou byly debaty, dokud nedošlo ke konsenzu u dvou až tří kandidátek, a pak přišla tajná volba. To však bylo věcí adžah, stejně tajnou jako Seranchino jméno a titul.
„Věděla jsem to.“ Seaine vzrušeně přikyvovala, což u ní nebylo zrovna obvyklé. „Saerin tvrdila, že za hnědé byla vybraná taky Juilaine, a zřejmě ne obvyklým způsobem, a Doesine tvrdí totéž o Suaně, i když se o tom zdráhala bavit. Myslím, že Suana je možná sama hlavou žlutých. Na každý pád byla poprvé přísedící čtyřicet let a ty víš, že není obvyklé přijmout křeslo i poté, kdy jsi byla ve sněmovně tak dlouho. A Ferane za bílé odstoupila ani ne před deseti lety. Nikdo jiný se ještě do sněmovny nevrátil tak brzy. A navrch Talene tvrdí, že zelené nominují svoje kandidátky a jednu vybírá i hlavní kapitán, ale Adelorna vybrala Rinu bez nominací.“
Yukiri se podařilo potlačit škleb, ale jen o vlásek. Všechny měly svá podezření ohledně toho, kdo vede ostatní adžah, protože jinak by si žádná těch tajných schůzek nevšimla, ale vyslovit ta jména nahlas bylo přinejmenším hrubé. Každou kromě přísedící by za to hned čekal trest. Ona a Seaine pochopitelně věděly o Adelorně. Ve svých pokusech získat milost ze sebe Talene vysypala všechna tajemství zelených i bez ptaní. Všechny kromě Talene samotné to uvedlo do rozpaků. Alespoň to vysvětlovalo, proč byly zelené tak bez sebe vzteky, když dostala Adelorna březovou metlou. Hlavní kapitán však byl směšný titul, bojové adžah nebo ne. Titul vrchní úřednice aspoň skutečně popisoval to, co dělala Serancha.
Meidani a její strážce stáli v ohybu chodby, na pohled zabraní do tichého hovoru. Jeden nebo druhý však neustále vyhlíželi do chodby. Na druhé straně byla právě ještě vidět Bernaile, která neustále otáčela hlavou, jak se snažila sledovat Yukiri a Seaine a zároveň hlídat, zda někdo nepřichází. Způsob, jakým pořád přešlapovala by také upoutal pozornost, ale dnes si každá sestra sama mimo obydlí svého adžah říkala o potíže, a ona to věděla. Tenhle rozhovor bude muset brzy skončit.
Yukiri zvedla prst. „Pět adžah muselo zvolit nové přísedící za ženy, které měly ve sněmovně a které se připojily ke vzbouřenkyním.“ Seaine kývla a Yukiri zvedla druhý prst. „Každé z těchto adžah zvolilo za přísedící ženu, která nebyla... logickou... volbou.“ Seaine opět přikývla. Ke dvěma se připojil třetí prst. „Hnědé musely vybrat dvě přísedící, ale nezmínila ses o Shevan. Je na ní něco...“ Yukiri se trpce usmála, „zvláštního?“
„Ne. Podle Saerin by ji nejspíš nahradila Shevan, kdyby se rozhodla odstoupit, ale –“
„Seaine, jestli chceš tvrdit, že hlavy adžah intrikovaly kvůli tomu, kdo se dostane do sněmovny – a já nikdy neslyšela praštěnější nápad! – jestli naznačuješ tohle, proč by vybraly pět divných jmen a jedno vhodné?“
„Ano, chci to říct. Jak jste mě držely zamčenou, měla jsem víc času na přemýšlení, než umím využít. Juilaine, Rina a Andaya mi poskytly stopu a Ferane mě přiměla jít ji prověřit.“ Co myslela tím, že jí Andaya a druhé dvě poskytly stopu? Aha, ovšem. Rina a Andaya nebyly dost staré, aby už byly ve sněmovně. Zvyk nemluvit o věku se brzy stal i zvykem nemyslet na něj.
„Dvě mohla být jenom náhoda,“ pokračovala Seaine, „dokonce i tři, i když to už je na hranici uvěřitelnosti, ale pět, to už něco znamená. Kromě modrého bylo hnědé jediné adžah, ze kterého se ke vzbouřenkyním připojily dvě přísedící. Možná že to je důvod, proč vybraly jednu divnou a jednu vhodnou sestru, aspoň si to myslím. Ale něco to znamená, Yukiri – je to hádanka – a ať už to je racionální nebo ne, něco mi říká, že bychom ji měly rozlousknout dřív, než se sem vzbouřenkyně dostanou. Mám z toho pocit, jako kdybych měla na rameni něčí ruku, ale když se ohlídnu, nikdo tam není.“
Neuvěřitelná byla spíš představa, že hlavy adžah intrikovaly. Ale, pomyslela si Yukiri, spiknutí sester není vůbec představitelné a já jsem přímo uprostřed něj. A byl zde i prostý fakt, že nikdo kromě adžah neměl vědět, kdo je hlava adžah, jenže hlavy adžah to proti všem zvyklostem věděly. „Jestli zde je nějaká hádanka,“ pronesla unaveně, „tak máš spoustu času na její vyluštění. Vzbouřenkyně do jara neopustí Murandy, ať už vykládají lidem, co chtějí, a pochod podél řeky potrvá měsíce, pokud tak dlouho udrží vojsko pohromadě.“ Nepochybovala však o tom, že udrží, už ne. „Vrať se do svých pokojů, než nás tady někdo uvidí, a promysli tu svou hádanku,“ nakázala Seaine, nikoliv nelaskavě, a položila jí ruku na rukáv. „Budeš se muset smířit s tím, že jsi zavřená, dokud si všechny nebudeme jisté, že jsi v bezpečí.“