Výraz na Seainině tváři by se u kohokoliv kromě přísedící dal nazvat trucovitým. „Promluvím znovu se Saerin,“ prohlásila, ale světlo saidaru kolem ní zmizelo.
Yukiri hleděla, jak se připojuje k Bernaile, a pak obě odpluly směrem k obydlí svého adžah, obě ostražité jako laňky, když jsou vlci na lovu, a bylo jí z toho pohledu velice těžko u srdce. Taková škoda, že se sem vzbouřenkyně do léta nedostanou. To by alespoň přimělo adžah dát se dohromady a sestry by se pak nemusely Bílou věží plížit. To bych stejně dobře mohla chtít křídla, říkala si smutně.
Odhodlaná nedat si zkazit náladu se vydala za Meidani a Leoninem. Musela prošetřit jednu černou sestru a vyšetřování aspoň byla hádanka, s níž uměla pracovat.
Gawyn prudce otevřel oči do tmy, když na seník pronikla nová vlna chladu. Tlusté kamenné zdi stodoly obvykle nejhorší mráz zadržely venku, i když teplo tu zrovna nebylo. Dole se bavili lidé, ale neznělo to vzrušeně. Gawyn sundal ruku z meče, který měl položený vedle sebe, a urovnal si rukavice. Jako všichni ostatní molodci, i on spal ve všem, co měl. Nejspíš byl jen čas probudit několik mužů na hlídku, nicméně on sám už byl úplně vzhůru a pochyboval, že by ještě usnul. V každém případě spal vždycky špatně, pronásledovaly ho zlé sny, v nichž strašila žena, již miloval. Nevěděl, kde Egwain je ani jestli je vůbec naživu. Nebo zda mu odpustí. Vstal, nechal z pláště spadnout seno, do něhož se zahrabal, a opásal se mečem.
Když procházel mezi nezřetelnými postavami, ležícími na balících sena, slabé škrábání bot na dřevěných šprušlích mu prozradilo, že někdo leze po žebříku nahoru. Muž se vyškrábal až nahoru a počkal na něj.
„Můj pane Gawyne?“ zeptal se Rajar potichu. Hlas měl hluboký a domanský přízvuk neztratil ani po šesti letech výcviku v Tar Valonu. Dunivý hlas prvního poručíka byl u tak štíhlého muže, který Gawynovi sahal stěží k rameni, vždycky překvapením. Přesto, kdyby byla jiná doba, byl by už z Rajara dávno strážce. „Myslel jsem, že tě budu muset vzbudit. Právě dorazila jedna sestra, pěšky. Posel z Věže. Chtěla mluvit se sestrou, která tady velí. Řekl jsem Tomilovi a jeho bratrovi, aby ji zavedli do starostova domu, než si půjdou lehnout.“
Gawyn si povzdechl. Když se vrátil do Tar Valonu a zjistil, že molodce vypověděli z města, měl se vrátit domů, místo aby na zimu uvázl tady. Zvlášť když si byl jistý, že je chce mít Elaida všechny mrtvé. Jeho sestra Elain nakonec musela přijít do Caemlynu, pokud už nebyla tam. Každá Aes Sedai určitě dohlédne na to, aby dědička Andoru dorazila do Caemlynu včas a uplatila svá práva na trůn dřív, než to udělá někdo jiný. Bílá věž by se jen tak nevzdala výhody mít na trůně královnu, která je zároveň Aes Sedai. Na druhou stranu mohla být Elain také na cestě do Tar Valonu či dokonce právě teď pobývat v Bílé věži. Nevěděl, jak se zapletla se Siuan Sanche, ani jak vážně – vždycky se vrhala do tůně, aniž by předem zkontrolovala hloubku – ale Elaida a věžová sněmovna by ji mohly chtít vyslechnout, dědička nedědička. Královna nekrálovna. Byl si ale jistý, že ji nemůžou pohnat k zodpovědnosti. Stále byla jen přijatá novicka. Musel si to hodně často opakovat.
Nejnovější problém byl v tom, že mezi ním a Tar Valonem nyní stálo vojsko. Nejméně pětadvacet tisíc vojáků na této straně řeky Erinin a nejspíš stejně tolik na západním břehu. Muselo podporovat ty Aes Sedai, které Elaida prohlašovala za vzbouřenkyně. Kdo jiný by se opovážil oblehnout samotný Tar Valon? Jenže způsob, jakým se vojsko objevilo, když se zdánlivě zhmotnilo odnikud uprostřed vánice, stačilo, aby mu z toho po těle naskočila husí kůže. Před každým větším oddílem ozbrojenců na pochodu vždy letěly poplašné řeči. Vždycky. Tohle dorazilo jako duchové, potichu. Vojsko však bylo skutečné, a on nemohl ani do Tar Valonu, aby zjistil, jestli už je tam Elain, ani odjet na jih. Každé vojsko by si všimlo více než tří stovek mužů na pochodu a vzbouřenkyně by k molodcům jistě nechovaly dobrou vůli. A i kdyby jel sám, v zimě se cestovalo pomalu, a pokud počká do jara, do Caemlynu se dostane stejně rychle. A neměl ani naději přeplavit se na lodi. Obléhání změní říční dopravu v beznadějný zmatek. On uvázl v beznadějném zmatku.
A teď uprostřed noci dorazila nějaká Aes Sedai. Ona věci rozhodně nezjednoduší.
„Tak zjistíme, co ji sem přivedlo,“ pronesl tiše a kývl na Rajara, aby slezl na zem před ním.
Dvacet koní a naskládaná sedla zabíraly téměř každý volný prostor v temné stodole, kde již nestály dvě desítky dojnic panímámy Millinové, a tak cestou museli k širokým vratům opatrně našlapovat. Jediné teplo vycházelo ze spících zvířat. Dva muži hlídající koně byli pouze tichými stíny, ale Gawyn vycítil, že jim neuniklo, jak s Rajarem vycházejí do ledové noci. O poslovi určitě věděli a přemýšleli o tom.
Obloha byla bez mráčku a ubývající měsíc stále vydával slabé světlo. Vesnice Dorlan byla celá pod sněhem. Oba muži si drželi pláště u těla a brodili se po kolena hlubokým sněhem tichou vesnicí po cestě, jež bývala silnicí do Tar Valonu z města, které již neexistovalo stovky let. Nyní už tímto směrem z Tar Valonu nikdo necestoval, pokud neměl namířeno do Dorlanu, a v zimě pro to nemohl nikdo mít rozumný důvod. Vesnice tradičně dodávala sýry pouze do Bílé věže a nikam jinam. Byla to jen víska, asi patnáct domků ze šedého kamene a s břidlicovou střechou. Závěje sněhu sahaly až po okna. Kousek za každým domem stál chlév, kde se nyní kromě krav tlačili i muži a koně. Většina Tar Valonu možná zapomněla, že Dorlan existuje. Kdo by přemýšlel o tom, odkud se bere sýr? Na to, aby se ztratil z dohledu, to bylo vhodné místo. Až doteď.
Ve všech domech kromě jednoho byla tma. Z obydlí pantáty Burlowa pronikalo škvírami kolem okenic v několika oknech světlo. Garon Burlow měl tu smůlu, že kromě starostování ve vsi mu ještě patřil největší dům v Dorlanu. Vesničané, kteří přestavěli nábytek, aby našli postel pro Aes Sedai, museli litovat. Pantáta Burlow už měl dva pokoje prázdné.
Gawyn na kamenném schodě zadupal, aby se zbavil mokrého sněhu, a pěstí zabušil na silné dveře. Nikdo neodpověděl, a tak po chvíli zvedl závoru a spolu s Rajarem vešel.
Světnice se stropem z trámů byla na selský dům docela veliká, dominovalo jí několik vysokých skříní, vepředu otevřených, kde byl vystaven cín a polévané nádobí, a dlouhý leštěný stůl s vysokými židlemi. Všechny olejové lampy tu byly zapálené, což byla v zimě výstřednost, když by stačilo pár lojovic, ale plameny v krbu zatím dělaly na polena i na teplotu v místnosti pranepatrný dojem. Přesto byly obě sestry, které zabraly pokoje nahoře, bosé, i když na dřevěné podlaze nebyl koberec, a přes lněné noční košile měly jen narychlo přehozené kožišinou podšité pláště. Katerine Alruddin a Tarna Feir pozorovaly malou ženu v tmavých, žlutě prostřihávaných jezdeckých šatech a plášti, jejž měla až do pasu provlhlý od roztátého sněhu. Stála co nejblíž k širokému krbu, unaveně si ohřívala ruce a třásla se. Ve sněhu nemohla cestu z Tar Valonu zvládnout dříve než za dva tři dny, a po tak dlouhé době začne cítit zimu i Aes Sedai. Musela to být sestra, o níž se zmiňoval Rajar, ale ve srovnání s ostatními dvěma se na ní bezvěkost ještě příliš neprojevovala. Ve srovnání s ostatními dvěma na ní za pozornost nestálo skoro nic.
Z toho, že tu nebyl starosta ani jeho žena, se Gawynovi stáhl žaludek ještě víc, ač to v podstatě čekal. Pokud je Katerine a Tarna neposlaly do postele, aby měly soukromí, byli by pobíhali kolem a bez ohledu na pozdní hodinu by nabízeli teplé jídlo a pití. Což nejspíš znamenalo, že je hlupák, když chce tu zprávu znát. To ale ostatně věděl dřív, než vyšel ze stodoly.