,‚Molodci tady jsou všichni spojení s Věží z vlastní volby, Narenwin Sedai,“ pravil Rajar a formálně se uklonil. Narenwin dál pozorovala Gawyna.
Ten zavřel oči a měl co dělat, aby si je nemnul dlaněmi. Molodci byli připoutaní k Bílé věži. Nikdo nikdy nezapomene, že bojovali přímo na pozemcích Věže, aby zabránili záchraně sesazené amyrlin. Ať z toho vzejde něco dobrého, nebo zlého, ten příběh za nimi půjde až do hrobu. I jeho to poznamenalo, stejně jako jeho vlastní tajemství. Po všem tom krveprolévání byl on tím mužem, jenž nechal Siuan Sanche svobodně odejít. A ještě důležitější bylo, že ho k Bílé věži připoutávala Elain a také Egwain z al’Vereů, a on nevěděl, co zavazovalo uzel pevněji, zda láska sestry nebo láska jeho srdce. Zrušit jedno pouto znamenalo zrušit všechna tři, a dokud bude dýchat, nedokáže opustit ani Elain, ani Egwain.
„Máš moje slovo, že udělám všechno, co půjde,“ slíbil unaveně. „Tak co po mně Elaida chce?“
Nad Caemlynem se klenulo nebe bez mráčku a slunce jako světle zlatá koule se blížilo k nadhlavníku, vrhalo jasné světlo na bílou pokrývku, ležící na krajině, ale nevydávalo žádné teplo. Přesto bylo tepleji, než by Davram Bashere čekal doma v Saldeii, třebaže nelitoval, že má nový plášť podšitý kuninou. Rozhodně byla dost velká zima, aby mu od úst stoupala pára a namrzala mu na hustých knírech, již tak dost zbělelých věkem. Stál po kotníky ve sněhu mezi stromy bez listí na hřebeni asi legui severně od Caemlynu, u oka si držel dlouhý dalekohled se zlatým okrajem a sledoval, co se děje pod kopcem asi míli na jih od něj. Blesk do něj netrpělivě strkal, ale on si ho nevšímal. Blesk nerad jen tak stál, ale občas musel, chtě nechtě.
Dole mezi roztroušenými stromy kolem silnice do Tar Valonu stavěli vojáci tábor, vykládali zásoby z vozů, kopali latríny, stavěli stany a přístřešky z větví, jichž tu ležely hromady. Každý urozený pán či paní si držel své lidi u sebe. Podle řad koní a velikosti tábora to odhadl na pět tisíc mužů, plus minus pár set. Bojovníků. Šípařů, podkovářů, zbrojířů, pradlen, vozků a dalších markytánů bylo jednou tolik, i když ti si, jako obvykle, stavěli svůj tábor na okraji. Většina markytánů trávila víc času koukáním na hřeben, kde stál Bashere, než prací. Občas se zastavil uprostřed práce i nějaký voják a zadíval se nahoru, avšak praporečníci a rytmistrové je rychle zahnali zpátky do práce. Šlechtici a úředníci objíždějící vznikající tábor se k severu ani nepodívali. Hřeben zakrýval pohled na město, i když odsud shora viděl stříbrně žilkované šedé hradby. Ve městě samozřejmě věděli, že tu jsou, ohlásili se hned ráno s trubkami a praporci na dohled z hradeb. Nicméně mimo dostřel z luku.
Oblehnout město s vysokými, silnými hradbami delšími než šest leguí nebylo právě snadné a v tomto případě věc ještě ztěžoval Dolní Caemlyn, bludiště cihlových a kamenných domů a krámků, skladů bez oken a dlouhých tržnic, ležící za hradbami města samotného. Vyrůstalo tu ale sedm dalších táborů, rovnoměrně rozložených kolem města, odkud bylo možné krýt silnice i brány, umožňující aspoň trochu slušný výpad. Už vyslali hlídky a pozorovatelé číhali v nyní opuštěných domech Dolního Caemlynu. Do města by v noci mohly proniknout malé oddíly, pár soumarů, ale ne dost, aby to stačilo nakrmit jedno z největších měst na světě. Hlad a nemoci ukončily víc obléhání než meče či obléhací stroje. Jedinou otázkou bylo, jestli srazily na kolena obléhatele či obléhané.
Ten plán někdo očividně dobře promyslel, ale Bashereho mátly korouhve v táboře pod ním. Měl dobrý dalekohled, vyrobil ho jistý Cairhieňan jménem Tovere a Bashere ho dostal darem od Randa al’Thora. S tímto dalekohledem rozeznal většinu korouhví, kdykoliv je narovnal vítr. Znal dost andorských erbů, aby poznal dub a sekeru Dawlina Armaghna a pět stříbrných hvězd Daerilla Raeneda i několik dalších korouhví nižších šlechticů, kteří podporovali nároky Naean Arawn na Lví trůn a Růžovou korunu Andoru. A přesto byla tam dole i šachovaná červená hradba Jailina Marana, dva stříbrní gepardi Carlyse Ankerina a zlatá okřídlená ruka Erama Talkenda. Podle všech zpráv přísahali věrnost Naeanině soupeřce, Elenii Sarand. Vidět je tu takhle pohromadě bylo jako dívat se na vlky a vlkodavy u stejného žrádla. A s naraženým soudkem vína navrch.
Další dvě korouhve, se zlatými třásněmi a nejméně dvakrát větší než ostatní, byly příliš těžké, aby s nimi občasný závan větru víc než jenom zavlnil. Leskly se jako hedvábí. Ale Bashere je viděl už dřív když praporečníci projížděli sem a tam po hřebeni, který zakrýval tábor, a korouhve se nad nimi při prudkém cvalu rozvinuly. Na jedné byl lev Andoru, stříbrný na červeném poli, stejný, jaký vlál z vysokých hradebních věží. V obou případech si tím někdo dělal nárok na trůn a korunu. Druhá velká korouhev pod ním označovala ženu, která vznesla svůj nárok proti Elain z rodu Trakandů. Čtyři stříbrné měsíce na tmavomodrém poli, znak rodu Marne. Tohle všechno jako podpora Arymilly Marne? Před měsícem by byla měla štěstí, kdyby ji někdo, kromě z vlastního rodu či toho praštěného Nasina Caerena, nechal u sebe přespat!
„Nevšímají si nás,“ zavrčel Bael. „Do soumraku bych je mohl zničit, naživu by nezůstal nikdo, aby uviděl opět vycházet slunce, ale oni si nás nevšímají.“
Bashere se na Aiela úkosem podíval. Úkosem a nahoru. Ten muž byl dobře o půl lokte vyšší. Nad černým závojem mu byly vidět jen šedé oči a kousek opálené kůže. Bashere doufal, že si jen zakrývá ústa a nos před zimou. Bael u sebe měl krátké oštěpy a puklíř z hověziny i luk v pouzdře na zádech a toulec u pasu, ale důležitý byl jen ten závoj. Tohle nebyla vhodná doba, aby Aielové začali zabíjet. O dvacet kroků níž dřepělo na patách dalších třicet Aielů, nedbale držících své zbraně. Jeden ze tří neměl obličej zakrytý závojem, takže to možná bylo zimou. U Aielů si ale člověk nemohl být nikdy jistý.
Bashere rychle rozvážil několik přístupů a rozhodl se pro nadnesenost. „Elain z rodu Trakandů by se to nelíbilo, Baeli, a jestli jsi zapomněl, jaké to je být mladý, tak to znamená, že se to nebude líbit ani Randu al’Thorovi.“
Bael zavrčel. „Melain mi řekla, co říkala Elain z rodu Trakandů. Že jejím jménem nesmíme nic udělat. To je prostoduché. Když proti tobě vytáhne nepřítel, využiješ každého, kdo bude tančit s oštěpy po tvém boku. Oni hrají válku stejně, jako hrají tu svou hru rodů?“
„Jsme tu cizinci, Baeli. A to se v Andoru počítá.“
Obrovský Aiel znovu zabručel.
Zřejmě nemělo smysl pokoušet se mu vysvětlit politickou situaci. Cizí pomoc by Elain mohla stát to, co se snažila znovu získat, a její nepřátelé to věděli a věděli, že to ví, takže se Bashereho ani Baela ani Dračí legie nebáli, ať jich bylo sebevíc. Vlastně přes obléhání si obě strany dají plno práce, aby se vyhnuly bitvě. Bude to válka, ale válka plná manévrování a šarvátek, pokud někdo neudělá botu, a vítězem bude ten, kdo získá nenapadnutelnou pozici nebo donutí toho druhého stáhnout se do pozice, která se nebude dát bránit. Baelovi by to nejspíš připadalo stejné jako daes dae’mar. Vlastně v tom i Bashere viděl silnou podobnost. Když měla Mornu na prahu, nemohla si Saldeia boje o trůn dovolit. Tyrany bylo možné vydržet a hlupáky a chamtivce Morna brzy zahubila, ale dokonce i taková prapodivná občanská válka by dovolila Morně zabít Saldeiu.