Bashere se vrátil ke sledování tábora a snažil se rozluštit hádanku, jak tak nebetyčná hlupačka jako Arymilla Marne mohla získat podporu Naean Arawn a Elenie Sarand. Ty dvě byly chamtivé a ctižádostivé a každá byla neochvějně přesvědčená, že nárok na trůn má ona. Pokud pochopil zmatek, podle něhož Andořané obvykle o těchto věcech rozhodovali, každá měla na trůn větší nárok než Arymilla. Nešlo o vlky a vlkodavy. Tady se vlci rozhodli jít za polštářovým psíkem. Elain ten důvod možná znala, ale ona si s ním stěží vyměňovala krátké a nicneříkající zprávy. Velice se to podobalo hře rodů.
„Někdo si zřejmě zatančí s oštěpy,“ poznamenal Bael a Bashere odložil dalekohled na dost dlouho, aby našel, nač Aiel ukazuje.
Z města již několik dní před začátkem obležení prchali lidé v celých houfech, ale někdo to asi nechal na poslední chvíli. Uprostřed Tarvalonské silnice hned za Dolním Caemlynem stálo půl tuctu povozů s plátěnou střechou, obklopených padesátkou jezdců pod modrobíle čtvrcenou korouhví, na které se objevil kráčející medvěd, nebo možná nějaký tlustý pes, když ji závan větru rozvinul. Vedle vozů se choulili zoufalí lidé a halili se do plášťů, muži skláněli hlavy a děti se držely matčiných sukní. Někteří jezdci sesedli a prohrabávali vozy. Na sněhu již ležely truhlice a krabice a dokonce i šaty. Nejspíš hledali peníze nebo alkohol, i když každá cennost, která se objeví, skončí také v něčích sedlových brašnách. Vozy a koně se vojsku hodili vždycky a zvláštní pravidla této velice zvláštní andorské občanské války zřejmě příliš nechránila ty, kdo se ocitli ve špatný čas na špatném místě. A také se otevírala městská brána, a jakmile byla mezera dost široká, vyřítili se z ní červeně odění kopiníci, kterým se ve slunečním světle blyštěly hlavice kopí, kyrysy a přílby, a cvalem se hnali po cestě mezi prázdnými tržnicemi. Královnina garda. Bylo jich dost. Bashere otočil dalekohled zpátky k vozům.
Důstojník pod medvědem, pokud to medvěd byl, si již všechno spočítal. Padesát proti dvěma stům byl špatný poměr, když bylo v sázce jen několik vozů. Muži, kteří prve sesedli, již byli zpátky na koních, a ve chvíli, kdy je Bashere našel, celý oddíl cválal zpátky k severu, směrem k němu, jen za nimi modrobílá korouhev vlála. Většina lidí schoulených vedle cesty se dívala za mizejícími vojáky a bylo jasně vidět, jak jsou zmatení, ale několik se jich ihned vrhlo k věcem rozházeným ve sněhu a začalo je nakládat zpátky na vozy.
Gardisté, kteří o pár minut později zastavili u vozů, jim to rychle zarazili. Pár lidí se sice snažilo přes ně dostat k cennému majetku a jeden muž máchal rukama před gardistou, asi důstojníkem, s bílým chocholem na přílbě a rudou šerpou přes kyrys, ale ten se jenom sklonil ze sedla a protestujícího udeřil hřbetem ruky. Chlapík sebou praštil na zem a vzápětí už se všichni, kteří ještě nebyli na vozech, hnali ozlomkrk, pouze dva muži uchopili ležícího pod rameny a za nohy a co nejrychleji ho nesli k vozu. Jakási žena na posledním voze v řadě již pobízela opratěmi spřežení, aby ho otočila zpátky k městu.
Bashere odložil dalekohled, podíval se na tábor a pak si dalekohled zase přiložil k oku. Muži stále kopali zákopy a další sundávali pytle a soudky z vozů. Šlechtici a důstojníci se projížděli kolem a na vše dohlíželi. Všude panoval klid, jako u krav na pastvě. Nakonec někdo ukázal na hřeben mezi nimi a městem, pak další a další, a jezdci pobídli koně do klusu a očividně vykřikovali rozkazy. Praporečník se dostal na dohled tábora.
Bashere si strčil dalekohled do podpaždí a zamračil se. Nahoře neměli žádné hlídky, aby je varovaly před tím, co by se mohlo dít mimo jejich dohled. Dokonce i když si byli jistí, že se nikdo nepustí do boje, to bylo hloupé. Mohlo by to být užitečné, pokud byli v ostatních táborech stejně bezstarostní a pokud tu chybu nikdo nenapraví. Rozčileně si foukl do knírů. Pokud bude moci s obléhateli bojovat.
Ujistil se, že vozy v doprovodu gardistů už jsou v polovině cesty k Tarvalonské bráně. Vozkové pobízeli spřežení, jako by jim na krk dýchali pronásledovatelé. Nebo to možná byl ten důstojník se šerpou, který z nějakého důvodu mával mečem nad hlavou. „Dneska žádný tanec nebude,“ prohodil Bashere.
„Tak to mám na práci lepší věci než se dívat, jak mokřiňané kopou díry,“ opáčil Bael. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Davrame Bashere.“
„V tomto okamžiku bych měl raději suché nohy a teplý oheň,“ zamumlal Bashere bez přemýšlení, ale vzápětí si přál, aby to byl neudělal. Šlápněte někomu na obřadnost a on by se vás mohl pokusit zabít, a Aielové byli samá obřadnost a navíc byli velice divní.
Bael však zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. „Mokřiňané si všechno v hlavě převracejí, Davrame Bashere.“ Zvláštním posunkem zvedl ostatní Aiely na nohy a všichni odklusali k východu. Sníh jim zřejmě žádné potíže nedělal.
Bashere zastrčil dalekohled do koženého pouzdra u Bleskova sedla, nasedl a zamířil k západu. Jeho doprovod čekal na opačném svahu a zařadil se za něj jenom se slabým vrzáním kůže. Neozvalo se jediné kovové cinknutí. Vojáků bylo méně než mužů doprovázejících Baela, ale byli to tvrdí chlapi z jeho panství v Tyru a on je mnohokrát vyvedl do Morny, než je přivedl na jih. Každý muž měl určenou část stezky, kterou měl hlídat, vepředu či vzadu, vpravo či vlevo, nahoře nebo u země, a všichni se neustále rozhlíželi. Bashere doufal, že opravdu dávají pozor. Les tu byl řídký, stromy kromě dubů, kalin, borovic a jedlí měly holé větve, ale všude ležel sníh a stovka jezdců se mohla dostat na padesát kroků od nich, aniž by si jich všimli. Ne že by Bashere něco takového čekal, ale člověka nakonec zabije to, co nečeká. Bashere mimoděk uvolnil meč v pochvě. Prostě bude muset čekat nečekané.
Doprovodu velel mladý poručík Tumad, stejně jako většinu času, kdy pro něj Bashere neměl důležitější práci. Bashere si ho pěstoval. Chlapec byl hlava otevřená a viděl dál než na špičku vlastního nosu. Bude-li žít dost dlouho, vysoká hodnost ho nemine. Byl to vysoký muž, byť o pár dlaní menší než Bael, a dnes se tvářil zvlášť rozladěně.
„Co ti dělá starosti, Tumade?“
„Ten Aiel měl pravdu, můj pane.“ Tumad se rozzlobeně tahal za hustý černý plnovous. „Tihle Andořani nám plivli pod nohy. Nelíbí se mi, že máme odjet, zatímco oni na nás dělají dlouhý nos.“ No, byl ještě hodně mladý.
,‚Tebe ta situace nudí?“ Bashere se zasmál. „Potřebuješ víc vzrušení? Tenobie je jen padesát leguí na sever odsud, a pokud se dá věřit řečem, přivedla si s sebou i Ethenielle Kandorskou, Paitara Arafelského a dokonce i toho Shienarce Easara. Shlíží na nás celá moc Hraničních států, Tumade. Jak jsem slyšel, tak těm Andořanům dole v Murandy se taky nelíbí, že tu jsme, a jestli je to vojsko Aes Sedai, jemuž čelí, nerozseká na kousky, tak by mohli jít po nás. A ty Aes Sedai taky, když už jsme u toho, dřív nebo později. Vyjeli jsme za Drakem Znovuzrozeným a na to podle mě žádná sestra nezapomene. A pak tu jsou Seanchané, Tumade. Opravdu si myslíš, že už jsme jim viděli záda? Ti si pro nás přijdou, nebo my budeme muset jít po nich, to je jednou jisté. Vy mladí nepoznáte vzrušení, ani když vás kousne do nosu!“
Muži za ním se začali pochechtávat, muži povětšině chladní jako sám Bashere, a dokonce sám Tumad zablýskl bělostnými zuby v úsměvu. Všichni už zakusili vojenské tažení na vlastní kůži, byť žádné tak podivné jako tohle. Bashere se narovnal a zadíval se mezi stromy, ale věnoval tomu jen polovinu pozornosti.