Pravdou bylo, že mu Tenobie dělala starosti. Jen Světlo vědělo, proč se Easar a ostatní rozhodli opustit Mornskou hranici společně, natož proč sebrali všechny schopné vojáky, jež, jak se povídalo, přivedli na jih. I kdyby ty povídačky vydělil dvěma. Nepochybně měli důvody, které považovali za dobré a dostatečné, a Tenobie s nimi nepochybně souhlasila. On ji ale znal. Učil ji jezdit, díval se, jak vyrůstá, předal jí Zlomenou korunu, když usedla na trůn. Byla dobrým vladařem, nebyla ani příliš tvrdá, ani příliš měkká, byla inteligentní, když už ne moudrá, kurážná, ale ne ztřeštěná, nicméně označení impulsivní ji zdaleka nevystihovalo. Občas ji nevystihoval ani výraz horká hlava. A on si byl jistý, že kromě společného cíle má i nějaký vlastní. Dostat hlavu Davrama Bashereho. Bylo-li tomu tak, nejspíš se nespokojí s dalším vyhnanstvím, když už došla tak daleko. Čím déle držela Tenobie v zubech kost, tím těžší bylo přesvědčit ji, aby ji pustila. To byl problém. Měla by být v Saldeii a strážit Mornskou hranici, jenže to by měl i on. Za to, co od příchodu na jih udělal, by ho mohla usvědčit z dvojnásobné zrady, ale on stejně nevěděl, co jiného měl udělat. Vzpoura – Tenobie to mohla definovat velmi volně, když by se jednou rozhodla – vzpoura byla něco strašného, ale on si chtěl ještě chvíli ponechat hlavu na krku. Pěkně složitý problém.
Tábor, kde bylo asi osm tisíc lehkých jezdců, kteří mu zbyli po bojích v Illianu a se Seanchany, byl větší než tábor u Tarvalonské silnice, ale nedalo se říci, že byl rozlezlý. Řady koní byly vyrovnané, na obou koncích měli dílny podkováři, a táhly se mezi stejně rovnými řadami velkých šedých či bílých stanů, i když na těch už bylo mnoho záplat. Každý muž mohl nasednout a připravit se k bojí, než by člověk napočítal do padesáti od trubačova znamení, a hlídky byly rozmístěné tak, aby měli vojáci v případě poplachu rozhodně víc času. Dokonce i v táboře markytánů, se stany a vozy o sto kroků dál na jih, byl větší pořádek než mezi vojáky obléhajícími město, jako by se řídili příkladem Saldejců. Alespoň částečně.
Když Bashere s doprovodem vjel do tábora, muži rychle a zachmuřeně vyráželi ke koním, jako by již zazněl signál nasednout. Nejeden tasil meč. Muži na něj volali, ale při pohledu na velký dav lidí, hlavně žen, shromážděných uprostřed tábora, ho náhle zamrazilo. Pobídl Bleska a ten vyrazil cvalem. Nevěděl, jestli ho jeho muži následují. Slyšel jen to, jak mu ve spáncích buší krev, a viděl jen dav před svým stanem. Stanem, jejž sdílel s Deirou.
Když se přiblížil k shluku lidí, nezpomalil, prostě rovnou skočil ze sedla a pokračoval v běhu. Slyšel, jak na něj lidé mluví, aniž by vnímal, co říkají. Dav se před ním rozevíral, cestu ke stanu měl volnou, jinak by byl každého, kdo mu stál v cestě, porazil.
Ve stanu se zastavil. Stan byl dost velký, aby se tu vyspalo dvacet vojáků, a nyní byl plný žen, manželek šlechticů a důstojníků. On však rychle našel svou paní Deiru, sedící na skládací židličce uprostřed. Mrazení ho přešlo. Věděl, že jednoho dne zemře – oba zemřou – ale on se bál jediné věci, že bude muset žít bez ní. Potom si uvědomil, že jí ženy pomáhají stáhnout šaty k pasu. Další jí na levou paži tiskla složenou látku, a látka rudla krví, která jí stékala po ruce a kapala z prstů do misky postavené na kobercích, které tu sloužily místo podlahy. V misce již bylo značné množství tmavé krve.
Deira si ho okamžitě všimla a oči v příliš bledé tváři se jí zablýskly. „Tohle vzejde z najímání cizinců, manželi,“ vyjela ostře a pohrozila mu dýkou, již držela v pravé ruce. Byla vysoká jako muž – o dost vyšší než on – a krásná, obličej jí rámovaly havraní vlasy, již s bílými prameny na spáncích, a působila velitelským dojmem, což se mohlo změnit v panovačnost, když se rozzlobila. I když jí dalo očividně dost práce, aby dokázala sedět zpříma. Většina žen by zneklidněla, kdyby měla být před tolika jinými lidmi včetně manžela do pasu nahá, ne tak Deira. „Kdybys pořád netrval na tom, že budeš běhat jako vítr, mohli jsme mít na potřebné věci spolehlivé muže z našich panství.“
„Hádka se služebnictvem, Deiro?“ opáčil a zvedl obočí. „Nenapadlo by mě, že začneš nože vytahovat i na ně.“ Několik žen po něm vrhlo chladný, kosý pohled. Ne všichni manželé spolu vycházeli tak jako on a Deira. Někteří je považovali za podivíny, protože na sebe málokdy křičeli.
Deira se na něho zamračila a potom mimoděk vyprskla smíchy. „Začnu od začátku, Davrame. A vezmu to pomalu, abys to pochopil,“ dodala s úsměvem a poděkovala ženám, které jí kolem trupu ovinuly prostěradlo. „Vrátila jsem se z projížďky a našla dva cizince, jak nám prohledávají stan. Vytáhli dýky, tak jsem jednoho přirozeně praštila židlí a druhého bodla.“ Zaškaredila se na ránu na své paži. „Ne dost, protože se mu podařilo mě dotknout. Pak přišla Zavion a pár dalších a oni utekli dírou, kterou vyřízli v zadní části stanu.“
Několik žen zachmuřeně přikyvovalo a sahalo po dýkách, které všechny nosily. Dokud Deira temně nedodala: „Řekla jsem jim, aby je pronásledovaly, ale ony trvaly na tom, že mi musí ošetřit to škrábnutí.“ Ženy sundávaly ruce z jílců a rudly, i když se žádná netvářila sebeméně kajícně, že neuposlechly. Byly v ošemetném postavení. Deira byla jejich lenní paní, stejně jako on byl jejich lenním pánem, ale ať už to nazývala jakkoliv, kdyby ji opustily a šly honit zloděje, mohla vykrvácet. „V každém případě,“ pokračovala, „jsem nařídila pátrání. Nebude těžké je najít. Jeden má bouli na hlavě a druhý krvácí.“ Spokojeně kývla.
Zavion, šlachovitá, rusovlasá urozená paní z Gahauru, se chopila jehly. „Pokud ses nezačal zajímat o vyšívání, můj pane, smím tě požádat, abys odešel?“
Bashere poslechl s lehkou úklonou. Deira byla odjakživa nerada, když se díval, jak ji zašívají. A on se nerad díval, jak ji zašívají.
Před stanem se zastavil a ohlásil, že jeho paní je v pořádku a je o ni postaráno a že by si měli všichni jít po své práci. Muži se rozešli s přáním, aby se Deiře vedlo dobře, ale žádná žena se nepohnula. Bashere na ně netlačil. Zůstanou tu, dokud se neukáže sama Deira, ať už on řekne cokoliv, a moudrý muž se snaží vyhnout bitvě, v níž by nejen prohrál, ale navíc u toho vypadal hloupě.
Tumad čekal na kraji shromáždění a připojil se k Basheremu který kráčel s rukama sepjatýma za zády. Tohle čekal, nebo něco podobného, už delší dobu, ale skoro začínal věřit, že se to nestane. A rozhodně nečekal, že by kvůli tomu mohla Deira zemřít.
„Ty dva muže našli, můj pane,“ hlásil Tumad. „Tedy aspoň odpovídají popisu, jaký urozená paní Deira udala.“ Bashere trhl hlavou, ve tváři vepsanou vraždu, a mladší muž rychle dodaclass="underline" „Byli mrtví, můj pane, hned za táborem. Oba zabilo bodnutí úzkou čepelí.“ Ukázal si prstem na týl těsně za uchem. „Muselo to být víc vrahů, pokud nebyl rychlejší než skalní zmije.“
Bashere kývl. Cenou za neúspěch často bývala smrt. Dva hledali, a kolik jich čekalo, aby je umlčelo? Kolik jich zůstalo a za jak dlouho se o to pokusí znovu? A nejhorší ze všeho, kdo je za tím? Bílá věž? Zaprodanci? Zřejmě někdo rozhodl za něj.
Nikdo kromě Tumada nebyl dost blízko, aby ho slyšel, on však přesto ztlumil hlas a pečlivě volil slova. Občas byla i smrt cenou za neopatrnost. „Víš, kde najít muže, který za mnou včera přišel? Najdi ho a vyřiď mu, že souhlasím, ale bude jich o něco víc než ti, o nichž jsme hovořili.“
Na Cairhien se snášel prašan a dopolední slunce příliš netlumil, jen otupil jeho jas. Z vysokých úzkých oken Slunečního paláce se skleněnými tabulkami viděla Samitsu jasně dřevěné lešení kolem pobořené části paláce, tmavý kámen byl stále zasypaný sutí a stupňovité věže náhle končily níž, než kam sahaly ostatní palácové věže. Jedna, Věž vycházejícího slunce, byla prostě pryč. Mezi padajícími vločkami se tyčilo několik slavných „nedokončených“ věží, obrovské hranaté věže s mohutnými opěrnými pilíři, mnohem vyšší než ty v paláci i přesto, že palác stál na nejvyšším z městských pahorků. Ty nedokončené byly obestavěné vlastním lešením a dvacet let poté, co je Aielové vypálili, stále nebyly úplně dostavěné. Na lešení v tomto počasí pochopitelně nebyli žádní dělníci. Samitsu si přála, aby i jí sníh poskytl oddech.