Když Cadsuane minulý týden odjela a ji nechala ve velení, její úkol vypadal docela prostě. Zajistit, aby to v cairhienském kotli nezačalo opět vřít. V té době to vypadalo jednoduše, i když se Samitsu do politiky míchala málokdy. Jenom jeden šlechtic měl stále větší počet ozbrojenců, a Dobraine s ní většinou spolupracoval a zdálo se, že tu chce mít klid. Pochopitelně přijal to hloupé jmenování „správcem Cairhienu pro Draka Znovuzrozeného". Kluk jmenoval také „správce“ Tearu, muže, který se proti němu ještě před měsícem otevřeně bouřil! Jestli udělal totéž i v Illianu... Bylo by mu to podobné. Ta jmenování způsobí sestrám nekonečné problémy, než se všechno vyřídí a udělá! Ten kluk nepřinášel nic než potíže! A přesto zatím Dobraine využíval svého nového postavení zřejmě jen k tomu, aby vedl město. A aby potichu sbíral podporu pro nárok Elain z rodu Trakandů na Sluneční trůn, pokud ho někdy vysloví. Samitsu byla ochotná to nechat být, nezáleželo jí ani za mák na tom, kdo trůn získá. Vlastně jí nezáleželo ani na Cairhienu.
Padající sníh za oknem zavířil v závanu větru jako krasohled. Byl tak... klidný. Cenila si vůbec někdy klidu? Pokud ano, tak si na to rozhodně nevzpomínala.
Ani možnost, že Elain z rodu Trakandů získá trůn, ani Dobrainův nový titul nevyvolaly takové pozdvižení jako ty směšné a směšně vytrvalé řeči, že al’Thorovic kluk odešel do Tar Valonu, aby se podrobil Elaidě, ačkoliv ona neudělala nic, aby je umlčela. Ten příběh znal každý od šlechticů po stájníky, kteří se báli dýchat, což bylo jenom dobře pro uchování míru. Hra rodů se mohla zastavit. No, aspoň ve srovnání s tím, jak to v Cairhienu obvykle chodilo. Aielové, kteří přicházeli do města ze svého obrovského tábora několik mil východně od města, tomu nejspíš napomohli, třebaže je obyčejní lidé nenáviděli. Všichni věděli, že jdou za Drakem Znovuzrozeným, a nikdo nechtěl riskovat, že se ocitne na špatném konci tisícovky aielských oštěpů. Mladý al’Thor byl mnohem užitečnější, když byl pryč, než když byl přítomen. Povídačky, že na západě podnikají Aielové nájezdy – loupí, pálí a zabíjejí, jak tvrdili kupci, kteří se to prý od někoho doslechli – daly lidem další důvod našlapovat kolem nich opatrně.
Vlastně to vypadalo, že nic nemůže Cairhien vyrušit z klidu, jen občas se na ulici poprali Předbráníci a lidé z města, jimž připadali hluční, křiklavě odění Předbráníci stejně cizí jako Aielové a mnohem bezpečnější, když se chtěli s někým porvat. Město bylo nacpané až po půdy, lidé spali všude, kde našli úkryt před zimou, nic méně potravin byl dostatek, byť ne nadbytek, a obchod byl vlastně lepší, než se dalo v zimě čekat. Bráno kol a kolem dokola, mohla být spokojená, že plní Cadsuaniny příkazy tak, jak si jenom zelená mohla přát. Až na to, že Cadsuane čekala víc. Vždycky čekala víc.
„Posloucháš mě, Samitsu?“
Samitsu se s povzdechem otočila od klidného výhledu za oknem a ovládla se, aby si neuhladila žlutě prostřihávané suknice. Stříbrné jakandské rolničky ve vlasech jí slabě cinkaly, ale dnes ji ten zvuk neuklidnil. I v nejlepších dobách nebyla ve svých komnatách v paláci tak docela spokojená, ačkoliv oheň hořící ve velkém mramorovém krbu vydával dost tepla a postel ve vedlejší místnosti měla nejlepší péřovou matraci a polštáře nacpané prachovým peřím. Všechny tři místnosti měly přísnou výzdobu podle cairhienské módy, na bílém stropě byly do sebe zapadající čtverce, široké římsy byly silně zlacené a dřevěné panely vyleštěné do vysokého lesku, i když byly tmavé. Nábytek byl ještě tmavší, masivní, s tenkými zlatými linkami na rozích a vykládaný klínky slonoviny. Květinový tairenský koberec v této místnosti byl ve řvavém protikladu se vším ostatním a zdůrazňoval škrobenost okolí. Všechno jí to poslední dobou až příliš připomínalo klec.
Ale skutečně ji zneklidňovala žena s loknami po ramena, stojící uprostřed s rukama v pěst, bojovně zdviženou bradou a zlobně přimhouřenýma modrýma očima. Sashalle pochopitelně nosila na pravé ruce prsten s Velkým hadem, ale rovněž aielský náhrdelník a náramek, tlusté stříbrné a slonovinové korálky, složitě vyřezáváné a křiklavé proti hnědým vlněným šatům s vysokým límcem, které byly sice kvalitní a dobře střižené, ale prosté. Nebyly to primitivní šperky, ale... nápadné, těžko něco, co by měla nosit sestra. Podivný výběr klenotů mohl být klíčem k mnoha věcem, pokud se Samitsu někdy podaří najít za tím vším nějaký důvod. Moudré, obzvlášť Sorilea, se na ni dívaly, jako by byla hlupačka, že to neví bez ptaní, a odmítly se namáhat s odpovědí. To dělaly až příliš často. A hlavně Sorilea. Samitsu nebyla zvyklá, aby ji někdo považoval za hlupáka, a hrubě se jí to nelíbilo.
Nikoliv poprvé pro ni bylo těžké podívat se druhé sestře do očí. Sashalle byla hlavním důvodem, proč nedokázala najít klid, jakkoliv šlo všechno ostatní dobře. A nejprotivnější ze všeho bylo, že Sashalle byla sice červená, avšak přes své adžah přísahala věrnost mladému al’Thorovi. Jak mohla nějaká Aes Sedai přísahat věrnost komukoliv nebo čemukoliv jinému než samotné Bílé věži? Jak ve Světle mohla červená přísahat věrnost muži, který dokáže usměrňovat? Verin možná měla pravdu s tím, že tady měnil šance vliv ta’veren. Samitsu nedokázala ani pomyslet na další důvody, proč třicet jedna sestra, z toho pět červených, složila takovou přísahu.
,‚Urození pánové a paní, kteří zastupují většinu sil rodu Riatinů, přišli za urozenou paní Ailil,“ odtušila mnohem trpělivěji, než se cítila. „Chtějí, aby se stala hlavou rodu Riatinů, a ona chce schválení Bílé věže. Nebo aspoň schváleni Aes Sedai.“ Aby udělala něco jiného, než pokračovala v souboji pohledů – který by nejspíš prohrála – došla k ebenovému stolku, na němž stál stříbrný podnos se zlatem zdobeným stříbrným džbánem, z něhož vycházela vůně koření. Nalít si do poháru svařené víno bylo důvodem přerušit pohled z očí do očí. A ona ten důvod potřebovala, takže když pokládala džbán zpátky na podnos, pořádně s ním bouchla. Uvědomovala si, že se pohledu na Sashalle vyhýbá až příliš často. I teď jí došlo, že se na druhou ženu dívá úkosem. A nedokázala se ani úplně otočit a její pohled opětovat, což ji dost žralo.
„Řekni jí, že ne, Sashalle. Její bratr byl naživu, když ho viděli naposledy, a vzpoura proti Draku Znovuzrozenému není nic, s čím by si měla Věž dělat starosti. A rozhodně ne teď, když je potlačená.“ Vynořila se vzpomínka na to, jak Torama Riatina viděli naposledy, když prchal do jakési prapodivné mlhy, která mohla získat pevný tvar a zabíjet, do mlhy, která odolávala jediné síle. Toho dne kráčel kolem hradeb Cairhienu Stín. Samitsu mluvila sevřeně, jak se snažila ovládnout třes. Ne ze strachu, ale z hněvu. To byl den, kdy se jí nepodařilo vyléčit mladého al’Thora. A ona nenáviděla neúspěchy a nerada na ně vzpomínala. Navíc to sama nedokázala vysvětlit. „Většina riatinských sil ještě nejsou všechny. Ti, kteří jsou stále svázáni s Toramem, se jí postaví, v případě potřeby i silou zbraní, a podporovat sváry mezi samotnými rody není na každý pád způsob, jak udržet mír. V Cairhienu nyní panuje vachrlatá rovnováha, Sashalle, ale je to rovnováha a my ji nesmíme jakkoli v narušit.“ Podařilo se jí zmlknout dřív, než řekla, že by se Cadsuane nelíbilo, kdyby to udělaly. To by na Sashalle těžko udělalo dojem.