„Ke sváru dojde, ať ho budeme podporovat, nebo ne,“ prohlásila druhá sestra důrazně. Jakmile Samitsu předvedla, že poslouchá, přestala se mračit, zuby však zatínala dál. Možná to byla spíš umíněnost než bojechtivost, ale na tom nezáleželo. Ta ženská se nehádala, ani se ji nesnažila přesvědčit, prostě jí sdělovala svůj názor. A nejhorší ze všeho bylo, že to očividně dělala ze zdvořilosti. „Drak Znovuzrozený je zvěstovatelem svárů, pozdvižení a změn, Samitsu. Předpovězeným zvěstovatelem. A i kdyby nebyl, tohle je Cairhien. Myslíš, že by tady opravdu přestali hrát daes dae’mar? Hladina vody je možná naprosto klidná, proto ale ryba nepřestane plavat.“
Červená, kázající o Draku Znovuzrozeném jako nějaký poulič ní demagog! „A co když se mýlíš?“ Samitsu slova proti své vůli odsekávala. Sashalle – Světlo ji spal! – zachovávala dokonalý klid.
„Ailil se vzdala veškerých nároků na Sluneční trůn ve prospěch Elain z rodu Trakandů, což je to, co si přeje Drak Znovuzrozený, a je ochotná odpřisáhnout mu věrnost, pokud ji o to požádá. Toram vedl vojsko proti Randu al’Thorovi. Já říkám, že ta změna za to stojí, a to jí taky sdělím.“
Zvonečky ve vlasech Samitsu zazvonily, jak podrážděně zavrtěla hlavou, a jenom tak tak že si zase nepovzdechla. Osmnáct z těch Draku zapřísáhlých sester zůstalo v Cairhienu – Cadsuane některé odvedla s sebou a pak poslala Alannu pro další – a ostatní kromě Sashalle stály výš než ona, ale aielské moudré jí je držely z cesty. V zásadě neschvalovala, jak to dělaly – Aes Sedai nemohly být učednicemi, ničími! Bylo to ostudné! – ale v praxi jí to usnadňovalo práci. Nemohly se plést do jejích věcí, ani se ujímat vedení, když jim moudré řídily život a neustále je sledovaly. Naneštěstí, z nějakého důvodu, na nějž nedokázala přijít, se moudré dívaly jinak na Sashalle a další dvě sestry, které byly u Dumajských studní utišeny. Utišeny. Při tom pomyšlení se zachvěla, i když jen slabě, a třásla by se míň, kdyby se jí někdy podařilo přijít na to, jak Damer Flinn vyléčil, co se vyléčit nedalo. Muž, který usměrňuje. Světlo, jak se z hrůzy včerejška stalo jen znepokojení dnes, když si na to jednou zvykla?
Byla si jistá, že by Cadsuane před odjezdem s moudrými všechno zařídila, kdyby věděla, co se stalo se Sashelle, Irgain a Ronaille. Alespoň si myslela, že si je jistá. Nebylo to poprvé, kdy se nechala zatáhnout do plánů legendární zelené sestry. Cadsuane dokázala být rafinovanější než modrá, vymýšlela plány uvnitř intrik, obalené úskoky, a to vše schované v dalších plánech. A některé plány měly neuspět, aby jiným pomohly k úspěchu, a jenom Cadsuane věděla, který je který, což nebylo zrovna uklidňující pomyšlení. V každém případě tyto tři sestry mohly chodit, kam a kdy se jim zlíbilo, a dělat si, co se jim zachtělo. A rozhodně se jim nechtělo řídit se podle sestry, kterou Cadsuane jmenovala do vedení. Ony se řídily pouze svou šílenou přísahou al’Thorovi.
Samitsu se jaktěživo nikdy necítila slabá nebo neúspěšná, pouze tehdy, když selhalo její nadání, ale tuze si přála, aby se Cadsuane vrátila a ujala se zdejších záležitostí. Několik slov do Aililina ucha samozřejmě udusí každé přání té urozené paní na sedadlo hlavy rodu, ale nebude to k ničemu, pokud nepřijde na nějaký způsob, jak Sashalle odradit od jejího záměru. Nezáleželo na tom, že se Ailil bála, aby se její hloupá tajemství nedostala na veřejnost, avšak nesrovnalosti v tom, co jí budou Aes Sedai říkat, by ji mohly dovést až k tomu, že se raději pokusí zmizet na svých venkovských panstvích, místo aby riskovala, že urazí některou sestru, ať už udělá cokoliv. Cadsuane by nechtěla Ailil ztratit. Samitsu sama by to nechtěla. Ailil byla spojnicí k polovině spiknutí bujících mezi šlechtici, zajišťovala, že tyto intriky zůstanou všechny jenom malicherné a nevyvolají žádné nepokoje. A ta prokletá červená to věděla. A jakmile Sashalle dá Ailil to povolení, poletí s těmi zprávami za ní a ne za Samitsu Tamagovou.
Mezitímco se Samitsu plácala v téhle obtížné situaci, otevřely se dveře a vstoupila bledá, přísně se tvářící Cairhieňanka, o dlaň menší než obě Aes Sedai. Šedé vlasy měla v týle stažené do uzlu a na sobě nezdobené šaty tak tmavě šedé, až byly skoro černé. To byla současná livrej sloužících ve Slunečním paláci. Sloužící se pochopitelně nikdy neohlašovali ani nežádali o povolení vstoupit, ale Corgaide Marendevinová byla stěží jenom další obyčejná služebná. Těžký stříbrný kroužek s dlouhými klíči u pasy byl odznakem jejího úřadu. Ať vládl Cairhienu kdokoliv, klíčnice vládla Slunečnímu paláci a na chování Corgaide nebylo nic poddajného. Předvedla nejmenší možné pukrle, pečlivě namířené doprostřed mezi Samitsu a Sashalle.
„Byla jsem požádána, abych ohlásila cokoliv neobvyklého,“ pronesla do vzduchu, i když ji o to požádala Samitsu. Zřejmě se o mocenském boji mezi nimi dozvěděla ve stejné chvíli jako ony dvě.
V paláci jí toho uniklo málo. „Doslechla jsem se, že v kuchyních je jeden ogier. On a jeden mladý muž údajně hledají práci jako kameníci, ale já nikdy neslyšela, že by ogier a člověk kameničili spolu. A když jsem se po té... nehodě zeptala, z Državy Cofu poslali zprávu, že teď dost dlouhou dobu nebudou k mání kameníci ze žádné državy.“ Odmlčela se jenom na chviličku a ani na chvíli se nepřestala tvářit vážně, ale polovina klepů házela ten útok na Sluneční palác na al’Thora a druhá polovina na Aes Sedai. Několik příběhů se zmiňovalo o Zaprodancích, ale jen aby je spojily buď s al’Thorem, nebo s Aes Sedai.
Samitsu zamyšleně našpulila rty a na chvíli pustila ze zřetele prokletý propletenec, jaký Cairhieňané udělali ze všeho, čeho se dotkli. Popírat účast Aes Sedai ničemu neprospělo. Tři přísahy měly jenom omezenou váhu ve městě, kde prosté ano nebo ne mohlo dát vzniknout šesti navzájem si odporujícím povídačkám. Ale ogier.. V palácových kuchyních nesbírali zbloudilé poutníky, ale ogierovi kuchařky nejspíš dají teplé jídlo už jenom proto, jak je zvláštní, že se tam ocitl. Ogierové byli poslední rok dva k vidění ještě méně než obvykle. Občas se nějaký objevil, ale kráčel rychle, jak už to ogierové dělávají, a zřídkakdy se na jednom místě zastavil déle než na jednu noc. A zřídkakdy cestovali s lidmi, natož aby s nimi pracovali. To spojení ji však na cosi upozornilo. V naději, že si na to vzpomene, otevřela pusu, aby se zeptala na pár věcí.
„Děkuju, Corgaide,“ řekla Sashalle s úsměvem. „Moc jsi nám po mohla. Ale teď nás jistě omluvíš.“ Mluvit stroze s klíčnicí byl dobrý způsob, jak skončit se špinavým povlečením a jídlem bez chuti a vůně, nevyprázdněnými nočníky a zbloudilými zprávami a tisí cem dalších trápení, které člověku mohly udělat ze života bídu, až se musel brodit bahnem, aby vůbec něčeho dosáhl, ale ten úsměv odebral slovům ostří. Šedovlasá žena se nepatrně uklonila a znovu předvedla nejmenší možné pukrle. Tentokrát však platilo Sashalle.