Ale ten poslední rozkaz byl jiný. Například šedý muž zabil urozenou paní Tuvu, když se pokoušel zabránit jeho doručení. Proč by se měl Stín bát tohoto rozkazu víc než jiných, to bylo Ituraldemu záhadou, ale zároveň to byl důvod o to rychleji poslechnout. Dřív, než mu Alsalam pošle jiný. Tento rozkaz otevíral mnoho možností, a Ituralde zvážil každou, kterou uviděl. Všechny ty dobré však začínaly dnes a tady. Když člověku zůstane jenom malá naděje na úspěch, prostě po ní skočí.
V dálce se ozvalo hlasité volání sojky, pak druhé a třetí. Ituralde si dal ruce před ústa a zopakoval trojí drsné zavolání. O chvíli později se mezi stromy objevil kosmatý světlý grošák a jeho jezdec měl bílý plášť s černými pruhy. V zasněženém lese bylo muže i koně těžké zahlédnout, pokud stáli nehybně. Jezdec zastavil před Ituraldem. Podsaditý muž, jen s jedním krátkým mečem, měl u sedla luk v pouzdře a toulec se šípy.
„Vypadá to, že přišli všichni, můj pane,“ ohlásil ochraptělým hlasem a shodil si kapuci z hlavy. Když byl Donjel mladý, někdo se ho snažil oběsit, i když na důvod se po letech pozapomnělo. Všechny zbývající vlasy měl šedé a důlek pravého oka mu zakrýval kožený klípec, jako pozůstatek jakési další mladické nerozvážnosti. Ač jednooký, byl to nejlepší zvěd, jakého kdy Ituralde poznal. „Teda většina z nich,“ pokračoval Donjel. „Postavili kolem tý chalupy dva kruhy stráží. Je je vidět na míli daleko, ale přes ně se nikdo nedostane až tam, aby něco slyšel. Podle stop si nepřivedli víc mužů, než řekli, ne dost, aby byli nebezpeční. Ovšem,“ dodal suše, „ty jsi pořád v menšině.“
Ituralde kývl. Nabídl bílou stužku a muži, s nimiž se měl setkat, ji přijali. Tři dny, kdy muži pod Světlem a na svou duši a naději na spasení přísahali, že proti sobě netasí zbraň ani neprolijí krev. Bílá stužka však nebyla v této válce vyzkoušena a v těchto dnech měli jistí lidé dost zvláštní představy o tom, kde leží spása. Kupříkladu ti, kteří si říkali Dračí spřísahanci. Jemu vždycky říkali hráč, ačkoliv jím nebyl. Trik byl v tom, vědět, jaké riziko člověk může podstoupit. A občas vědět, jaké si vybrat.
Ituralde vytáhl z holínky balíček zabalený v naolejovaném hedvábí a podal ho Donjelovi. „Jestli se za dva dny neukážu u Coronského brodu, zanes tohle mé ženě.“
Zvěd si zastrčil balíček kamsi do kabátu, dotkl se čela a obrátil koně k západu. Takové balíčky už pro Ituraldeho nosil, obvykle v předvečer nějaké bitvy. Světlo dej, aby ani tentokrát nenadešla chvíle, kdy by Tamsin musela ten balíček otevřít. Přijde za ním – to mu slíbila – první případ, kdy živí strašili mrtvé.
„Jaalame,“ nakázal Ituralde, „podíváme se, co nás čeká v lovecké chatě urozené paní Osany.“ Když pobídl Šipku do kroku, ostatní se zařadili za něj.
Slunce vystoupilo k nadhlavníku a začalo zase sestupovat. Tmavá mračna ze severu se přiblížila a ochladilo se. Kromě křupání sněhu pod kopyty koní se nikde nic neozývalo. Les vypadal kromě nich prázdný. Ituralde nezahlédl žádnou z hlídek, o nichž mluvil Donjel. Zvědův názor na to, co je vidět na míli daleko, se poměrně dost lišil od názoru většiny ostatních. Pochopitelně ho budou čekat. A dávat pozor, aby za ním nešlo vojsko, bílá stužka nebo ne. Hodně z nich nejspíš mělo důvody, které považovali za dostatečné, aby Rodela Ituraldeho zasypali šípy. Urozený pán mohl se zavázat bílou stužkou i za své muže, ale budou se oni cítit zavázaní? Občas bylo třeba riziko skutečně podstoupit.
V půlce odpoledne se mezi stromy náhle objevila Osanina takzvaná lovecká chata, samá bílá věžička a štíhlá kupole, které by se hodily i mezi paláce samotného Bandar Ebanu. Ona vždycky lovila buď muže, nebo moc, a trofejí měla nepočítaně a pozoruhodných, i přes své mládí. A nad „hony", které se tu pořádaly, by lidé zvedali obočí dokonce i v hlavním městě. Chata nyní byla opuštěná. Rozbitá okna se šklebila jako tlamy se zlámanými zuby. Nikde se nesvítilo, nikde se nic nehýbalo. Sníh pokrývající mýtinu kolem chaty byl však udupaný od koní. Zdobená, mosazí obitá brána na hlavní nádvoří byla otevřená a Ituralde bez zastavení projel dál i se svými muži. Kopyta koní zazvonila na dláždění, neboť sníh se tu změnil v břečku.
Nevyšel jim naproti žádný sluha, ne že by nějakého čekal. Osana zmizela brzy poté, co došlo k potížím, které Arad Domanem otřásaly, jako když pes třese s krysou, a její sluhové se brzy rozešli k ostatním rodům, pokud našli nějaké místo. V těchto časech sluhové bez pána hladověli nebo se dali na zboj. Nebo k Dračím spřísahancům. Ituralde sesedl před širokým mramorovým schodištěm na konci nádvoří a předal Šipkovy otěže jednomu ze svých mužů. Jaalam rozkázal ostatním mužům, aby se někde schovali i se zvířaty. Muži obhlíželi velká okna kolem nádvoří a pohybovali se, jako by čekali, že je každou chvíli mezi lopatky zasáhne šipka z kuše. Jedno křídlo vrat do stáje bylo pootevřené, ale i přes zimu se rozešli do rohů nádvoří a schoulili se vedle koní, aby mohli dávat pozor na celé okolí. Jestli dojde na nejhorší, třeba se pár z nich odsud dostane.
Ituralde si stáhl jezdecké rukavice, zastrčil si je za pás a cestou do schodů, s Jaalamem po boku, si překontroloval krajky. Pod nohama mu křupal sníh, prve rozdupaný na kaši a opět zamrzlý. Díval se přímo před sebe. Musel vypadat sebejistě, jako kdyby se nic nemohlo stát jinak, než očekával. Sebedůvěra byla klíčem k vítězství. Byla-li druhá strana přesvědčená, že si člověk věří, bylo to často stejně dobré, jako kdyby si opravdu věřil. Nahoře Jaalam otevřel jedny vysoké vyřezávané dveře. Ituralde se dotkl svého znamínka krásy, aby se ujistil, že je stále na místě – tváře měl až příliš studené, aby cítil, jestli mu černá sametová hvězdička nespadla – a vstoupil dovnitř. Tak sebejistě, jako kdyby přicházel na bál.
V obrovské vstupní hale byla stejná zima jako venku. Dech se jim srážel před ústy. Nikde se nesvítilo, takže to vypadalo, že již nastal soumrak. Na podlaze byla barevná mozaika, zpodobňující lovce a zvířata. Kachličky byly místy oštípané, jako by přes ně někdo táhl něco těžkého, nebo to možná upustil. Kromě jediného převrženého podstavce, na němž mohla stávat váza či malá soška, byla hala prázdná. To, co nesebrali sluhové, když utíkali, později uloupili bandité. Čekal tu na ně jediný muž, bělovlasý a hubenější, než když ho Ituralde viděl naposledy. Kyrys měl otlučený a v uchu jen prostý zlatý kroužek, ale krajky měl neposkvrněné a jiskřivě červený měsíc ve čtvrti vedle levého oka by se hodil i ke dvoru, tedy za lepších časů.
„Ve Světle, buď vítán pod bílou stužkou, urozený pane Ituralde,“ pronesl formálně s lehkou úklonou.
„Ve Světle, přicházím pod bílou stužkou, urozený pane Shimrone,“ odvětil Ituralde a také se uklonil. Shimron býval jedním z Alsalamových nejdůvěryhodnějších rádců. Aspoň dokud se nepřidal k Dračím spřísahancům. Nyní měl vysoké postavení v jejich radě. „Můj ozbrojenec je Jaalam Nishur, ctí vázaný k rodu Ituraldeů, stejně jako všichni, kteří přišli se mnou.“
Před Rodelem žádný rod Ituraldeů nebyl, ale Shimron Jaalamovi odpověděl také úklonou, s rukou na srdci. „Čest budiž cti. Doprovodíš mě, urozený pane Ituralde?“ řekl, když se narovnal.
Velké dveře do tanečního sálu byly pryč, i když si Ituralde neuměl představit, že by je odnesli bandité. Zůstal tady jen vysoký, lomený oblouk, dost široký, aby jím prošlo deset mužů vedle sebe. V oválném sále bez oken zahánělo stíny půl tuctu luceren všech tvarů a velikostí, ačkoliv světlo až ke stropu nedosáhlo. U malovaných stěn, každá na jedné straně místnosti, stály dvě skupiny lidí, a pokud je bílá stužka zavazovala nenosit přílbu, i tak byly ty dvě stovky po zuby ozbrojené, a žádný z nich rozhodně neodložil meč. Na jedné straně stálo několik domanských urozených pánů, stejně mocných jako Shimron – Rajabi, Wakeda, Ankaer – a obklopených menšími šlechtici, věrnými neurozenými lidmi a menšími hloučky, občas jen dva tři muži, v nichž nebyli vůbec žádní šlechtici. Dračí spřísahanci měli rady, ale žádné velitele. Přesto každý z těchto mužů byl po právu vůdcem, a někteří měli i desítky stoupenců, pár dokonce tisíce. Žádného zřejmě netěšilo, že je tu, a jeden dva se mračili na padesát, šedesát Taraboňanů, stojících v jednom hloučku. Ti se zase mračili na ně. Možná byli všichni Dračí spřísahanci, ale Domanci a Taraboňané se v lásce rozhodně neměli. Ituralde se při pohledu na cizince téměř usmál. Neodvažoval se doufat, že se jich dnes objeví tolik.