„...zmizel, aniž by zanechal zprávu, kam jde?“ ptal se ogier dunivým hlasem, jako když se pohne země. Dlouhé uši se štětičkami mu trčely z tmavých vlasů, které mu spadaly k límci, a neklidně s nimi stříhal.
„Ach, přestaň o něm mluvit, mistře Ledare,“ odpovídala žena rozechvěle, což zřejmě měla dobře nacvičené. „Byl to uličník. Půlku paláce rozbil jedinou silou, to udělal. Mohl ti zmrazit krev, stačilo jen, aby se na tebe podíval, a stejně klidně tě mohl zabít. Jeho rukou zemřely tisíce. Desítky tisíc! Ach, já o něm tak nerada mluvím.“
„Na někoho, kdo nerad o něčem mluví, Eldrid Methinová,“ ozvala se jiná žena ostře, „rozhodně nemluvíš skoro o ničem jiným.“ Statná a na Cairhieňanku docela vysoká, skoro tak vysoká jako Samitsu, s pramínky šedých vlasů vykukujícími zpod prostého čepce s plátěnou krajkou, to musela být dnešní službukonající vrchní kuchařka, poněvadž všichni, koho Samitsu viděla, kývali na souhlas a dusili smích a říkali: „To máš teda pravdu, panímámo Beldairová,“ obzvlášť podlézavým způsobem. Sloužící měli vlastní hierarchii, již udržovali stejně přísně jako Věž sama.
,‚Ale nehodí se, abychom klevetily o takových věcech, mistře Ledare,“ pokračovala statná žena. „To je věc Aes Sedai, tak, a pro nás se nehodí. Pověz nám víc o Hraničních státech. Opravdu jsi viděl trolloky?“
„Aes Sedai,“ zamumlal potichu muž. Zakrýval ho hlouček kolem stolu, ale musel to být Ledarův společník. Samitsu dnes mezi osazenstvem kuchyní neviděla žádného dospělého muže. „Povězte mi, opravdu si myslíte, že se spojili s těmi muži, o nichž jste mluvily, s těmi asha’many? Jako se strážci? A co ten, který zemřel? Neřekly jste, jak se to stalo.“
„No, bylo to, jako by ho zabil Drak Znovuzrozený,“ pípla Eldrid. „A jak jinak by se Aes Sedai spojila s mužem? Ach, hrozní, to teda byli, tihleti asha’mani. Pohledem tě proměnili v kámen, to dokázali. To se pozná, stačí se na ně jen kouknout, víš. Děsivý, svítící oči, to oni mají.“
„Mlč už, Eldrid,“ zarazila ji panímáma Beldairová rázně. „Možná to byli asha’mani a možná ne, mistře Ledare. Možná že se s nimi spojili, možná ne. Já a ostatní můžeme říct jenom to, že byli s ním,“ důrazem na to slovo dala jasně najevo, o kom mluví. Eldrid se Randa al’Thora možná bála, ale tato žena nechtěla ani vyslovit jeho jméno, „a jakmile odešel, najednou jim Aes Sedai začaly říkat, co mají dělat, a oni to dělali. Každý hlupák samozřejmě ví, že má udělat, co mu Aes Sedai řekne. Ale ti chlapíci už jsou aspoň pryč. Proč se o ně tolik zajímáš? Je to vůbec andorské jméno?“
Ledar zvrátil hlavu dozadu a zachechtal se a ten dunivý zvuk naplnil celou místnost. Uši se mu prudce třásly. „Ach, my chceme vědět všechno o místech, která navštívíme, panímámo Beldairová. Hraniční státy, říkáš? Mohla by sis myslet, že tady je zima, jenže my viděli, jak ze zimy v Hraničních státech praskají stromy jako ořechy v ohni. Vy máte na řece pár ker, plujících po proudu, ale my viděli řeky široké jako Alguenya, zamrzlé od břehu k břehu, takže kupci přes ně mohli vozit naložené karavany a muži chytali ryby skrze díry vysekané v ledu na sáh tlustém. V noci se na obloze objevují pásy světla, které jako by praskalo, a je dost jasné, že v něm pohasínají i hvězdy, a..."
Dokonce i panímáma Beldairová se nakláněla k ogierovi blíž, jak ji to zaujalo, ale jeden mladý pomocník, příliš malý, aby viděl přes dospělé, se ohlédl a při pohledu na Samitsu a Sashalle vykulil oči. Pohled dál upíral na nějako by byl chycený do pasti, ale jednou rukou máchal za zády, až se mu podařilo zatahat panímámu Beldairovou za rukáv. Poprvé ho bez ohlížení setřásla. Podruhé se pootočila, ale když také uviděla obě Aes Sedai, okamžitě se přestala mračit.
„Milost vás provázej, Aes Sedai,“ řekla a honem si cpala vlasy zpátky pod čepec, když předváděla pukrle. „Jak vám můžu posloužit?“ Ledar se odmlčel v polovině věty a uši mu na chviličku ztuhly. Ke dveřím se však nepodíval.
„Chceme mluvit s vašimi návštěvníky,“ řekla Sashalle a vstoupila do kuchyně. „Nebudeme v kuchyních rušit dlouho.“
„Samozřejmě, Aes Sedai.“ Pokud ji nějak překvapilo, že dvě sestry chtějí mluvit s hosty v kuchyni, nedala to nijak najevo. Potom se rozhlédla kolem sebe, tleskla baculatýma rukama a začala chrlit rozkazy. „Eldrid, ty tuříny se samy neoloupou. Kdo dohlíží na tu fíkovou omáčku? Sušený fíky se těžko shánějí! A kde máš lžíci na podlívání, Kasi? Andil, doběhni mi pro...“ Kuchařky a pomocníci se rozběhli na všechny strany a kuchyní se brzy neslo cinkání hrnců a lžící, i když se všichni očividně snažili být co nejtišší, aby nerušili Aes Sedai. A očividně si dávali pozor, aby se jejich směrem ani nepodívali, i když to dalo docela dost práce.
Ogier vstal a hlavou dosahoval téměř ke stropním trámům. Šaty měl takové, jaké si Samitsu pamatovala, že ogierové nosí, dlouhý tmavý kabát, od pasu dolů rozšířený, a holínky s ohrnutými manžetami. Skvrny na kabátě prozrazovaly, že cestovali rychle. Ogierové byli velmi čistotní. I když se klaněl, k Aes Sedai se jen pootočil a přetřel si široký nos, jako by ho svědil, čímž si částečně zakryl obličej, nicméně na ogiera vypadal poměrně mladý. „Odpusťte nám, Aes Sedai,“ zamumlal, „ale my už opravdu musíme jít.“ Sehnul se pro velký kožený tlumok, k němuž měl přivázané stočené pokrývky, a řemen si přehodil přes rameno. Vypadalo to, že v tlumoku má kromě jiného několik tvrdých obdélníkových předmětů, a podobnými věcmi měl nadité i kapsy kabátu. „Do soumraku nás čeká dlouhá cesta.“ Jeho společník ale zůstal sedět, ruce položené na stole. Byl to světlovlasý mladík s týdenním strništěm na bradě, který zřejmě spal nejednu noc ve svém pomačkaném hnědém kabátě. Ostražitě sledoval Aes Sedai očima, které jako by patřily lišce zahnané do kouta.
„Kampak chcete jít, abyste se tam dostali před západem slunce?“ Sashalle se zastavila až před mladým ogierem, tak blízko, že musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla, i když i tohle u ní vypadalo půvabně a ne neohrabaně jako u ostatních. „Jdete snad na schůzku, o které jsme se tu doslechly, v Državě Šangtaj? Mistře... Ledar, že?“
Ogier prudce zastříhal ušima a pak toho nechal a obrovské oči přimhouřil stejně ostražitě jako mladík vedle něj, až se mu konce obočí dotýkaly tváří. „Ledar, syn Shandina syna Koimalova, Aes Sedai,“ představil se váhavě. „Ale já na velký pařez rozhodně nejdu. Starší by mě nepustili dost blízko, abych něco slyšel.“ Basově se zasmál, znělo to však nuceně. „Tam, kam jdeme, se do večera nedostaneme, Aes Sedai, ale každá legue, kterou urazíme dnes, je legue, kterou nebudeme muset jít zítra. Už musíme jít.“ Neoholený mladý muž vstal a rukou nervózně hladil jílec meče, jejž nosil u pasu, ale tlumok a pokrývky ze země nezvedl, ani nešel za ogierem, který se již vydal ke dveřím na ulici a přes rameno prohodiclass="underline" „Už musíme jít, Karldine.“