Aspoň že Loial a Karldin se za Sashalle courali také. Cokoliv od nich zjistí, mohlo by to znamenat výhodu, způsob, jak aspoň něco zachránit. Spěchala vedle Sashalle a ohlížela se na ně přes rameno. Ogier dělal krátké kroky, aby Aes Sedai nepředběhl, a ustaraně se mračil. Nejspíš kvůli Dobrainovi, ale možná také kvůli dokončení toho záhadného úkolu. Tuto záhadu hodlala rozlousknout. Mladý asha’man neměl problémy s nimi udržet krok, třebaže se tvářil umíněně a neochotně a stále hladil jílec meče. Jenže nebezpečný nebyl kvůli oceli. Podezíravě hleděl na záda Aes Sedai před sebou a jednou zamračeně opětoval pohled Samitsu, když se ohlédla. Měl ale dost rozumu, aby držel pusu zavřenou. Později bude muset najít způsob, jak mu ji rozpáčit k něčemu jinému než k prskání.
Sashalle se ani jednou neohlédla, aby se ujistila, že jdou oba za nimi, poněvadž musela slyšet dupot ogierových kroků na podlaze. Tvářila se zamyšleně a Samitsu by byla dala hodně za to, aby zjistila, nač myslí. Sashalle možná přísahala věrnost Randu al’Thorovi, ale jakou ochranu jí to poskytne před asha’manem? Nakonec byla červená. To se nezměnilo. Světlo, to by mohl být ten nejhorší kus náledí.
Z kuchyní do komnat urozeného pána Dobraina ve Věži úplňku, které byly obvykle vyhrazeny pro vysoce postavené šlechtice na návštěvě, to byla dlouhá cesta. A všude byly vidět důkazy, že Cera nebyla první, kdo se doslechl to, co ti anonymní oni říkali. Místo aby chodbami proudily nekonečné zástupy sloužících, postávaly tady vzrušeně šeptající hloučky. Při pohledu na Aes Sedai lidé uskakovali a spěchali pryč. Hrstka zůstala civět na ogiera kráčejícího palácem, ale většina jich málem prchala z dohledu. Šlechtici, kteří tu předtím procházeli, málem zmizeli, nepochybně zpátky do vlastních pokojů, aby uvažovali, jaké příležitosti a nebezpečí pro ně Dobrainova smrt znamená. Ať už si Sashalle myslela cokoliv, Samitsu již déle nepochybovala. Pokud by Dobraine byl naživu, jeho vlastní sluhové by řeči již umlčeli.
A jako by to nestačilo, chodba před Dobrainovými komnatami byla plná sluhů s popelavými tvářemi, s rukávy až po lokty plnými modrobílých kroužků rodu Taborwin. Někteří plakali, jiní vypadali ztracení, jak se jim náhle propadla půda pod nohama. Stačilo slovo od Sashalle a opile či mechanicky se před Aes Sedai rozestupovali. Omámeně sklouzli pohledem po ogierovi, aniž by vnímali, co vlastně vidí. Jen několik si vzpomnělo, že se mají aspoň uklonit.
Předpokoj byl také plný Dobrainových sluhů. Většina byla doslova zkamenělá úžasem. Dobraine sám ležel nehybně na nosítkách uprostřed pokoje. Hlavu měl sice stále na krku, ale oči měl zavřené a na obličeji mu zasychala vrstva krve. Z koutku úst mu vytékal tmavý pramínek. Dva sluhové, jimž se po tvářích řinuly slzy, se při vstupu Aes Sedai zarazili s bílou plachtou, kterou přes něj chtěli položit. Dobraine zřejmě nedýchal a na přednici kabátce s barevnými pruhy, které mu sahaly až ke kolenům, měl zakrvácené trhliny. Kromě nosítek hyzdila koberec s třásněmi a zelenožlutým tairenským bludištěm také velká tmavá skvrna, větší než lidské tělo. Každý, kdo ztratil tolik krve, musel být mrtvý. Na podlaze leželi další dva muži, jeden s očima již potaženýma mázdrou, upřenýma na strop, druhý na boku, a mezi žebry mu vyčnívala slonovinová rukojeť nože v místě, kde čepel musela zasáhnout srdce. Oba byli malí, bledí Cairhieňané v livrejích palácového služebnictva, ale sluhové nikdy nenosili dlouhé dýky s dřevěnými rukojeťmi, jež ležely vedle obou mrtvol. Další sluha rodu Taborwin, s nohou napřaženou, aby do jedné mrtvoly kopl, se při příchodu sester zarazil, ale pak mrtvého stejně nakopl do žeber. Dekorum teď zřejmě nikoho nezajímalo.
„Dejte ten hadr pryč,“ přikázala Sashalle mužům u nosítek. „Samitsu, podívej se, jestli bys ještě urozenému pánu Dobrainovi nepomohla.“
Ať už věřila čemukoliv, Samitsu instinktivně vykročila k Dobrainovi, ale na ten rozkaz – očividně to byl rozkaz! – zaškobrtla. Zaskřípala zuby a vydala se dál. Opatrně poklekla u nosítek mimo stále vlhkou skvrnu a položila ruce na Dobrainovu zkrvavenou hlavu. Namočit si ruce v krvi jí nikdy nevadilo, jenomže z hedvábí se krvavé skvrny vyprat nedaly, pokud neusměrnila, a ona stále cítila vinu, když měla jedinou sílu použít na něco tak zcela obyčejného.
Příslušná tkaniva jí byla druhou přirozeností, takže uchopila pravý zdroj a ryla v cairhienském pánovi, aniž by o tom nějak zvlášť uvažovala. A překvapeně zamrkala. Jednala instinktivně, třebaže si byla jistá, že v místnosti jsou tři mrtvoly, ale v Dobrainovi se ještě chvěl život. Maličký plamínek, který by šok z léčení mohl docela dobře uhasit. Šok z léčení, jaké znala ona.
Zadívala se na světlovlasého asha’mana. Byl sehnut u jednoho z mrtvých sluhů a klidně ho prohledával, aniž by bral na vědomí šokované pohledy živých sluhů. Jedna žena si náhle všimla Loiala, stojícího hned za dveřmi, a vyvalila oči, jako by se tu zjevil z ničeho nic. Ogier, s rukama zkříženýma na prsou a zachmuřeným výrazem, vypadal, jako by tu stál na stráži.
„Karldine, znáš ten druh léčení, jaký používá Damer Flinn?“ zeptala se Samitsu. „Ten druh, který používá všech pět sil?“
Na okamžik se zarazil a zamračil se na ni. „Flinn? Ani nevím, o čem to mluvíš. Já na léčení stejně nemám nadání.“ Podíval se na Dobraina a dodaclass="underline" „Mně připadá mrtvý, ale doufám, že ho zachráníš. Byl u Studní.“ A znovu se jal prohrabávat kapsami mrtvého sluhy.
Samitsu si olízla rty. Vzrušení ze saidaru jí v takových situacích vždycky připadalo tlumené. V situacích, kdy všechny možnosti byly špatné. Opatrně sebrala prameny vzduchu, ducha a vody a setkala je do základního tkaniva léčení, jež znala každá sestra. Nadání k léčení měla za dlouhou dobu největší ze sester a většina sester dokázala přinejlepším vyléčit jen modřiny. Ona dokázala léčit skoro stejně dobře jako propojovat se v kruhu. Většina sester nedokázala tkanivo vůbec ovládat. Většina se to ani nepokoušela naučit. Ona byla schopná od začátku. Ano, nedokázala vyléčit jednu věc a nechat ostatní být, jako to uměl Damer. To, co dělala, ovlivnilo všechno, od bodných ran po ucpaný nos, jímž Dobraine také trpěl. Rytí jí prozradilo, co všechno ho trápí. Ale mohla zahojit nejhorší zranění, jako by k nim nikdy nedošlo, nebo léčit tak, že ten, koho léčila, vypadal, jako kdyby se vzpamatovával celé dny, i cokoliv mezi tím. Nepotřebovala na to více sil, ale všechno si žádalo i síly pacienta. Čím menší změna v těle, tím méně síly to chorému ubíralo. Jenomže kromě té rány na hlavě byla téměř všechna Dobrainova zranění vážná, čtyři hluboká bodnutí do plic, dvě zasáhla také srdce. Nejsilnější léčení by ho zabilo dřív, než by se rány zavřely, kdežto nejslabší by ho oživilo jen natolik, aby se utopil ve vlastní krvi. Musela se rozhodnout pro střední cestu a doufat, že to bude správné rozhodnutí.
Jsem nejlepší, jaká kdy byla, pomyslela si důrazně. Řekla jí to Cadsuane. Jsem nejlepší! Nepatrně tkanivo pozměnila a nechala ho zapadnout do nehybného muže.