Выбрать главу

Někteří sluhové polekaně vykřikli, když se Dobraine najednou křečovitě zazmítal. Zpola se posadil a vytřeštil oči na dost dlouho, aby to vypadalo, že mu z úst vychází poslední dech. Pak vyvrátil oči, vyklouzl jí z obětí a praštil sebou na nosítka. Samitsu chvatně upravila tkanivo a zaryla znovu, jen zadržela dech. Žil. Jen o vlásek, a jak byl zesláblý, stále mohl zemřít, ale nezabijí ho ty bodné rány, alespoň ne přímo. I přes zaschlou krev ve vlasech, na čele vyholených, viděla naběhlou růžovou čárku čerstvé, dosud křehké jizvy. Stejné bude mít pod kabátem, a kdyby se namáhal, mohlo by se mu nedostávat dechu, ale prozatím bude žít a na ničem jiném nezáleželo. Prozatím. Stále tu byla otázka toho, kdo ho chtěl zabít a proč.

Samitsu propustila jedinou sílu a nejistě se postavila. Saidar z ní vždycky vysával sílu. Jeden ze sluhů, s pusou otevřenou, jí podal látku, již chtěl položit svému pánovi na obličej, a ona si do ní utřela ruce. „Uložte ho do postele,“ nařídila. „A dostaňte do něj co nejvíc vody s medem. Potřebuje rychle nabrat síly. A najděte moudrou ženu... učitelku? Ano, učitelku. Bude ji taky potřebovat.“ Teď už to nebylo na ní a bylinky by mohly pomoci. Ta žena přinejhorším zajistí, aby dostával dost vody s medem.

S mnoha hlubokými úklonami a mnoha díky zvedli čtyři sluhové nosítka a odnesli Dobraina do ložnice. Většina ostatních sluhů, s očividnou úlevou, je následovala a zbytek zmizel na chodbě. Vzápětí se zvenčí ozval nadšený křik a jásot, a její jméno bylo slyšet stejně často jako Dobrainovo. Velmi uspokojivé. A ještě uspokojivější by bylo, kdyby se na ni Sashalle neusmála a pochvalně nekývla. Pochvalně! A co kdyby ji ještě poplácala po hlavě, když už byla v tom?

Pokud si Samitsu stihla povšimnout, Karldin léčení nevěnoval sebemenší pozornost. Prohledal kapsy i druhé mrtvole, vstal a zamířil k Loialovi. Pokoušel se mu něco ukázat tak, aby si toho Aes Sedai nevšimly. Loial mu to sebral – byl to složený, pomačkaný list smetanového papíru – podržel si ho před očima a přes Karldinovo zamračení ho rozbalil.

„Ale to nedává smysl,“ zamumlal a při čtení se mračil. „Vůbec to nedává smysl. Leda –“ Najednou se odmlčel, zastříhal ušima a vyměnil si s Karldinem napjatý pohled. Světlovlasý mladík krátce kývl. „Ach, tohle je tuze špatné,“ prohlásil Loial. „Jestli jich bylo víc než dva, Karldine, jestli je našli –“ Mladík důrazně zavrtěl hlavou a ogier zbytek věty spolkl.

„Podívám se na to, děkuji,“ pravila Sashalle a natáhla ruku. Nebyla to prosba.

Karldin se Loialovi pokusil papír sebrat, ale ogier jej klidně podal Sashalle, která si ho prohlédla a pak ho předala Samitsu. Byl to silný papír, hladký a drahý, a list vypadal nový. Samitsu při čtení málem zvedla obočí.

Na můj rozkaz mají nositelé tohoto listu odstranit jisté předměty, jež znají, z mých komnat a odnést je ze Slunečního paláce. Vpusťte je do mých komnat, pomozte jim se vším, oč požádají, a o celé věci mlčte ve jménu Draka Znovuzrozeného a pokud nechcete zakusit jeho nemilost.

Dobraine Taborwin

Znala Dobrainovo písmo natolik, aby poznala, že je to jeho rukopis. „Někdo zřejmě zaměstnává velmi dobrého padělatele,“ prohodila, čímž si od Sashalle vysloužila opovržlivý pohled.

„Těžko to mohl napsat sám, aby se pak nechal omylem pobodat od vlastních mužů,“ procedila červená mezi zuby. Pohledem zalétla k Loialovi a asha’manovi. „Co tu tak asi mohli hledat?“ zeptala se. „Co se bojíte, že najdou?“ Karldin její pohled bezvýrazně opětoval.

„Já jenom myslel cokoliv, co hledali,“ odpověděl Loial. „Museli tu chtít něco ukrást.“ Ale ušima stříhal tak silně, až mu málem zavibrovaly, než se ovládl. Ogierové byli většinou prachbídní lháři, alespoň v mládí.

Sashalle zavrtěla hlavou, až se jí lokny zhouply. „To, co víte, je důležité. Vy dva neodejdete, dokud se to nedozvím i já.“

„A jak nás hodláš zastavit?“ Karldin mluvil tiše a o to byla jeho slova nebezpečnější. Klidně se Sashalle díval do očí, jako by se ničeho na světě nebál. Ano, mnohem víc vlk než liška.

„Už jsem si myslela, že vás nenajdu,“ ozvala se Rosara Medrano a vpochodovala do místnosti právě v té chvíli hrozivého ticha, ještě s červenými rukavicemi na rukou a kožišinou podšitým pláštěm, i když měla kapuci shrnutou, takže byly vidět vyřezávané slonovinové hřebeny, které měla zastrčené ve vlasech. Na ramenou měla vlhké skvrny od roztátého sněhu. Byla vysoká, osmahlá jako Aielanka, a za rozbřesku vyjela, aby se pokusila najít nějaké koření na rybí guláš z jejího rodného Tearu. Na Loiala a Karldina se podívala jenom krátce a nemarnila čas ptaním se na Dobrainovo zdraví. „Do města právě dorazil oddíl sester, Samitsu. Jela jsem jako blázen, abych se sem dostala dřív než ony, ale už by mohly být v bráně. Jsou s nimi asha’mani a jedním z nich je Logain!“

Karldin vyštěkl smíchy a Samitsu náhle napadlo, jestli bude žít dost dlouho, aby z ní Cadsuane mohla stáhnout kůži.

1

Čas odejít

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů, a dokonce i ty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, opět nastane. V jednom věku, nazývaném některými třetím, věkem, jenž teprve přijde, věkem dávno minulým, se v Rhannonské vrchovině zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.

Zrozen v hájích a vinicích, zabírajících většinu kopců, mezi olivovníky ve stálezelených řadách i na úhledných vinicích, do jara bez listí, ten chladný vítr vál k severozápadu přes úrodné statky stojící mezi kopci a přes velký přístav Ebú Dar. Všude byla jen hlína, obilí se objeví až později, ale lidé již připravovali pluhy a opravovali postroje, jak se připravovali na setí. Karavanám vysoko naložených vozů mířících na východ po silnicích a vezoucích lidi v podivném odění, hovořící s cizím přízvukem, nevěnovali pozornost. Většina cizinců vypadala také jako sedláci, na vozech měli přivázané známé nářadí a neznámé stromky s kořeny obalenými pytlovinou, ale mířili dál. Neměli nic společného se životem tady a teď. Seanchané se k těm, kdo neodporovali jejich vládě, chovali mírně, a pro sedláky v Rhannonské vrchovině neznamenal jejich příchod žádné změny. Pro ně byl skutečným vládcem déšť či jeho nedostatek.

Vítr vál na severozápad přes širokou modrozelenou plochu přístavu, kde se v mírných vlnách kolébaly na kotvách stovky velkých lodí, některé s tupými příděmi a žebrovanými plachtami, jiné dlouhé, s ostrým kýlem, kde muži předělávali oplachtění, aby odpovídalo širším plavidlům. Ale nebylo tu zdaleka tolik lodí jako před několika dny. Mnoho jich nyní leželo na mělčinách, ohořelé vraky převrácené na bok nebo spálené kostry zapadlé hluboko do šedého bahna. Menší lodice jezdily po přístavu sem a tam pod trojúhelníkovými plachtami či poháněné vesly, až připomínaly vodoměrky, a většina převážela dělníky a zásoby k velkým korábům. Další malá plavidla a bárky byly ukotvené u velkých kmenů zbavených větví, stoupajících z modrozelených vod, a z nich skákali muži s kameny, aby se rychleji dostali k potopeným lodím, kde přivazovali na provazy všechno, co se dalo vytáhnout nahoru a použít. Před šesti dny tudy po hladině kráčela smrt, jediná síla zabíjela lidi i lodě ve tmě protínané stříbrnými blesky a ohnivými koulemi. Ve srovnání s tím dnes vypadal činností kypící přístav klidně a příboj vyhazoval spršku vody do větru, vanoucího k severozápadu přes ústí řeky Eldar tam, kde se rozšiřovala v přístav, na severozápad vál, do vnitrozemí.