Выбрать главу

Mat, sedící se zkříženýma nohama na balvanu porostlém hnědým mechem na rákosem zarostlém břehu řeky, se před větrem choulil a tiše nadával. Tady nebylo žádné zlato, ženy, tanec ani zábava. Jen spousta nepohodlí. Zkrátka tohle bylo poslední místo, jaké by si za normálních okolností vybral. Slunce se teprve vyškrábalo nad obzor, obloha vypadala jako světlá břidlice a od moře se hnaly husté, purpurové mraky slibující déšť. Zima sice nebyla zimou bez sněhu – ještě v Ebú Daru neviděl jedinou sněhovou vločku – ale chladný, vlhký ranní vítr člověka také zastudil. Před šesti dny, v noci, vyjel za bouřky z města, ale jeho pobolívající kyčel si zřejmě myslela, že je stále ještě promočený na kůži a v sedle. Tohle nebylo počasí ani čas, kdy by měl být člověk dobrovolně venku. Přál si, aby si byl vzal svůj plášť. Přál si, aby byl zůstal v posteli.

Ebú Dar zakrývaly mírné pahorky, město bylo asi míli odsud na jih. V dohledu ale nebyl jediný strom, nic většího než nějaký ten keř. Být takhle na otevřeném prostranství v něm vyvolávalo pocit, jako by mu pod kůží lezli mravenci. Měl by tu ale být v bezpečí. Prostý kabát a čepice z hnědého sukna se zdaleka nepodobaly šatům, na něž si zvykl ve městě. Místo černého hedvábí mu jizvu kolem krku zakrýval vlněný hadr a měl i vyhrnutý límec, aby jizva nebyla vidět. Neměl jediný kousek krajky či výšivky. V tomhle odění mohl klidně dojit krávy. Nikdo, komu se potřeboval vyhnout, ho nepozná, pokud by ho uviděl. Ne, pokud by se nedostal hodně blízko. Ale stejně si stáhl čepici hlouběji do čela.

„Hodláš tu zůstat ještě hodně dlouho, Mate?“ Noalův rozedraný tmavomodrý kabát už zažil lepší časy, ale to jeho majitel taky. Stařík, shrbený, bělovlasý, se zlomeným nosem, si dřepl pod balvan a bambusovým prutem se šťoural v řece. „Je zima, pokud sis toho nevšiml. Všichni si myslí, že v Ebú Daru je pořád teplo, ale zima je stejná všude, i místa jako Ebú Dar pak působí jako Shienar. Moje kosti prahnou po ohni. Nebo alespoň po pokrývce. Muži je s pokrývkou příjemně, když má být na větru. Děláš něco, nebo jenom koukáš na řeku?“

Když po něm Mat jen loupl okem, Noal pokrčil rameny a dál se díval na nadehtovaný prám, pohupující se v řídkém rákosí. Občas pohnul rukou, jako by jeho pokroucené prsty cítily zimu obzvlášť silně, ale pokud ano, tak to byla jeho chyba. Ten starý pitomec se brodil mělčinou, aby do koše nachytal střevle na návnadu. Koš nyní spočíval u břehu ve vodě, zatížený kamenem. Přesto, jak si stěžoval na počasí, přišel Noal k řece bez pozvání, aniž by musel. Podle toho, co řekl, byli všichni jeho blízcí už dávno mrtví, a pravdou bylo, že skoro zoufale toužil po nějaké společnosti. Opravdu zoufale, protože si vybral Mata, když už mohl být pět dní cesty daleko od Ebú Daru. Za pět dní dokázal člověk urazit hodný kus cesty, pokud k tomu měl důvod a dobrého koně. Mat o tom sám uvažoval dost často.

U protějšího břehu řeky, zpola zakrytá bažinatými ostrůvky, kterých tady bylo plno, plula pramice a jeden lodník vstal a dlouhým bidlem zalovil v rákosí. Další veslař mu pomohl dostat to, co našel, na pramici. Z dálky to vypadalo jako velký pytel. Mat sebou trhl a uhnul pohledem. Stále hledali těla a on za to byl zodpovědný. Nevinní umírali spolu s viníky. Nebo na tom byli stejně špatně, jako kdyby umřeli. Možná hůř, záleželo na úhlu pohledu.

Podrážděně se zamračil. Krev a popel, už se z něj stává zatracený filozof! Brát na sebe zodpovědnost za ty, kdo se utopili, člověku sebere veškerou radost ze života. Teď právě nejvíc ze všeho toužil po svařeném víně v nějakém útulném šenku, kde se rozléhá hudba, a baculaté, hezké šenkýřce na klíně, a to vše pokud možno co nejdál od Ebú Daru. Místo toho měl závazky, od nichž nemohl odejít, a budoucnost, jaká se mu nelíbila. Být ta’veren zřejmě věci vůbec nepomáhalo, ne, pokud vás vzor vytvořil takhle. Ale pořád měl své štěstí. Alespoň byl naživu a nebyl přikovaný v nějaké kobce. Za daných okolností to považoval za štěstí.

Ze svého hřadu viděl kus za poslední z nízkých říčních ostrůvků. Vítr sem přinášel vodní spršku z přístavu jako jemnou mlhu, ale stále viděl to, co potřeboval vidět. Pokoušel se dát si všechno v hlavě dohromady, spočítat plavbyschopné lodě a odhadnout, kolik jich ztroskotalo. Pořád se však ztrácel, musel začínat zase od začátku. Do myšlenek mu vstupovali i příslušníci Mořského národa, které znovu chytili. Slyšel, že na šibenicích v Rahadu naproti přístavu viselo přes sto těl s cedulkou udávající jako jejich zločin „vražda“ a „vzpoura". Normálně Seanchané používali popravčí sekeru a kůl k narážení, kdežto urozeným se dostalo škrticí šňůry, ale oběšeným na správném postupu nezáleželo.

Ať shořím, udělal jsem vše, co jsem mohl, říkal si trpce. Nemělo smysl cítit se provinile, že víc udělat nemohl. Vůbec to nemělo smysl. Ani trochu! Musel se soustředit na lidi, kteří unikli.

Atha’an Miere, kteří unikli, sebrali z přístavu lodě a prchali na nich, a i když mohli vzít i menší plavidla, cokoliv, co v noci dokázali zabrat, hodlali s sebou vzít tolik lidí, kolik to jen bylo možné. A když jich v Rahadu dřely jako vězni tisíce, znamenalo to sebrat větší lodě, což znamenalo seanchanské velkolodě. Mnoho z plavidel Mořského národa bylo samozřejmě dost velkých, ale všechna byla v té chvíli bez plachet, které se vyměňovaly za seanchanské. Kdyby dokázal spočítat, kolik velkolodí zůstalo, měl by aspoň představu, kolik Atha’an Miere se skutečně dostalo na svobodu. Osvobodit hledačky větru Mořského národa bylo správné, jediné, co mohl udělat, ale kromě oběšenců byly z přístavu za posledních pět dní vyloveny stovky a stovky těl a jen Světlo ví, kolik jich odneslo moře. Hrobaři dřeli od východu slunce do západu a hřbitovy byly plné plačících žen a dětí. I mužů. Ne všichni z těch mrtvých patřili k Atha’an Miere. Ty nikdo neoplakával, když je házeli do hromadných hrobů. Mat chtěl mít aspoň představu o tom, kolik jich zachránil, aby vyrovnal skličující tušení o tom, kolik jich zabil.

Odhadnout, kolik lodí se dostalo na Bouřlivé moře, bylo obtížné nejen proto, že se nedokázal dopočítat. Na rozdíl od Aes Sedai neměly hledačky větru žádné zábrany v používání jediné síly jako zbraně a určitě chtěly zastavit pronásledování dřív, než začalo. Na hořící lodi nemohl nikdo nikoho pronásledovat. Seanchané, se svými damane, měly ještě menší zábrany proti tomu, aby bojovali. Bleskové střely prorážely deštěm, početně jako stébla trávy, a po obloze létaly ohnivé koule, některé velké jako koně, až to vypadalo, že přístav hoří od jednoho konce k druhému, a dokonce představení ohňostrůjců vypadalo vedle té bouřlivé noci uboze. Aniž by pohnul hlavou, dokázal napočítat desítku míst, kde z mělčiny vyčnívala ohořelá žebra velkolodi nebo kde na boku ležel vrak s tupou přídí a vlny olizovaly palubu, a dvakrát víc bylo míst, kde byly řady slabších, zčernalých trámů, pozůstatků brig Mořského národa. Atha’an Miere zřejmě nechtěli nechat svá plavidla lidem, kteří je vsadili do řetězů. Tři desítky měl přímo před sebou, a to bez potopených vraků, nad nimiž pracovaly záchranné čluny. Námořník by možná podle vrcholku stěžně vyčnívajícího z vody poznal velkoloď od brigy, ale on to nedokázal.

Náhle se mu vynořila jedna stará vzpomínka, vzpomínka na nakládání lodí pro útok na moři a kolik mužů se dá nacpat do takového a takového prostoru na tak a tak dlouho. Nebyla to doopravdy jeho vzpomínka, pocházela z jedné pradávné války mezi Fergansea a Moreinou, ale jemu připadala jako vlastní. Když si teď uvědomil, že ty starověké útržky životů jiných mužů, jež mu uvízly v hlavě, neprožil sám, pokaždé ho to trochu překvapilo, takže to jistým způsobem mohly být jeho vzpomínky. Rozhodně byly jasnější než některé úseky jeho vlastního života. Plavidla, na která si vzpomínal, byla menší než většina těch v přístavu, ale zásady jejich stavby byly v podstatě stejné.