„Nemají dost lodí,“ zamumlal. Seanchané měli víc lodí v Tanchiku, než kolik jich přivezli sem, ale ztráty tady byly dostatečně velké, aby to znamenalo rozdíl.
„Dost lodí na co?“ ozval se Noal. „Ještě jsem jich neviděl tolik pohromadě.“ To bylo dost zajímavé prohlášení, tedy od něj. Podle toho, co Noal vykládal, viděl už všechno a skoro vždycky to bylo větší nebo velkolepější než to, co měl přímo pod nosem. Doma by řekli, že s pravdou dost šetří.
Mat zakroutil hlavou. „Nemají dost lodí, aby se mohli všichni vrátit domů."
„My se nemusíme vracet domů,“ ozval se za ním protáhlý hlas. „My jsme přišli domů.“
Nad tím ušišlaným seanchanským přízvukem sice nenadskočil, ale skoro, když mu došlo, kdo to promluvil.
Egeanin se mračila, oči měla jako modré dýky, ale ne kvůli němu. Alespoň si myslel, že to není kvůli němu. Byla vysoká a hubená, s tvrdými rysy, a i přes život strávený na moři měla světlou pleť. Zelené šaty měla dost křiklavé i na cikána, s vyšitou záplavou žlutých a bílých kvítků na vysokém límci a na rukávech. Květovaný šátek, utažený pod bradou, jí na hlavě držel vysokou černou paruku. Umělé vlasy jí spadaly na záda. Šátek i šaty, které jí tak docela nepadly, z duše nenáviděla, ale každou chvíli se ujišťovala, že má paruku v pořádku. To jí dělalo větší starosti než šaty, i když výraz starosti to zdaleka nevystihoval.
Když si musela ostříhat dlouhé nehty, jen vzdychala, ale když jí sdělil, že si musí úplně oholit hlavu, dostala málem záchvat, zrudla a kulila oči. Sestřih, jaký měla původně, kdy měla vlasy vyholené nad ušima, takže jí zůstaly jen na vrcholku hlavy jako miska a na temeni po ramena dlouhý pramen, přímo křičel, že je seanchanská urozená, nižší šlechtična. Dokonce i někdo, kdo předtím nikdy žádného Seanchana neviděl, by si ji zapamatoval. Nakonec váhavě souhlasila, ale pak byla skoro hysterická, dokud si nemohla hlavu zakrýt. Ne však z důvodů, kvůli kterým by šílela většina žen. U Seanchanů si hlavy holila jen císařská rodina. Muži, jimž se dělala pleš, začali nosit paruku, jakmile jim vlasy viditelně vypadaly. Egeanin by raději zemřela, než by dovolila, aby si někdo myslel, že předstírá příslušnost k císařské rodině, dokonce i když šlo o lidi, které by něco takového v životě nenapadlo. No, mezi Seanchany by to znamenalo trest smrti, jenže Mat by nikdy nevěřil, že kvůli tomu bude tak vyvádět. Co může znamenat další trest smrti, když vám nad hlavou stejně visí popravčí sekera? Tedy v jejím případě škrticí šňůra. Jeho by čekala oprátka.
Vrátil zpola vytažený nůž do levého rukávu a seskočil z balvanu. Přistál špatně a málem upadl, jen stěží zakryl, jak sebou trhl, když mu kyčlí projela prudká bolest. Ale zakryl to. Egeanin byla šlechtična a lodní kapitán, a už i tak se dost snažila převzít velení, než aby jí ještě poskytl větší výhodu tím, že dá najevo slabost. Ona přišla pro pomoc za ním, ne obráceně, ale to pro ni máslo na chleba neznamenalo. Opřel se o balvan, zkřížil ruce na prsou a předstíral, že se jenom líně povaluje, a kopal do trsu suché trávy, aby se zbavil bolesti. Ta byla dost prudká, aby mu z ní na čele i přes studený vítr vyskočil pot. Útěk v bouři ho s bolavou kyčlí stál dost a ztracenou pozici ještě zpátky nezískal.
„Jsi si s tím Mořským národem jistá?“ zeptal se jí. Nemělo žádný smysl znovu se zmiňovat o nedostatku lodí. Už tak z Ebú Daru odešlo příliš mnoho seanchanských osadníků a zřejmě ještě víc jich opouštělo Tanchiko. Ať měli lodí kolik chtěli, teď už Seanchany nevyžene žádná síla na světě.
Egeanin si znovu sáhla na paruku, zaváhala, zamračila se na své krátké nehty a potom si strčila ruce do podpaždí. „Co je s ním?“ Věděla, že za útěkem hledaček větru musí být on, ale ani jeden se o tom konkrétně nezmínil. Ona se neustále snažila řečem o Atha’an Miere vyhnout. Kromě potopených lodí a ztrát na životech bylo osvobození damane dalším proviněním, za něž byl trest smrti, a navíc to bylo odporné, z hlediska Seanchanů stejné jako znásilnění či zneužívání dětí. Ona sama pochopitelně pomáhala při osvobozování několika damane, i když podle jejího názoru to byl jeden z nejméně vážných zločinů, které spáchala. Přesto se vyhýbala i tomuto tématu. Vlastně se vyhýbala hovoru o dost velkém počtu věcí.
„Jsi si jistá tím, co se stane s hledačkama větru, který chytí? Slyšel jsem o usekávání rukou nebo nohou.“ Mat polkl žluč. Viděli umírat muže, sám vlastníma rukama několik mužů zabil. Světlo se nad ním smiluj, jednou dokonce zabil ženu! Dokonce ani nejtemnější z těch cizích vzpomínek ho nepálila tolik jako tahle, a několik z nich bylo dost temných, aby zatoužil utopit se ve víně, kdykoliv se vynořily. Ale z představy, že někomu schválně useknou ruce, se mu zvedal žaludek.
Egeanin trhla hlavou a on si chvíli myslel, že jeho otázku přejde. „Vsadím se, že to vykládá Renna,“ pravila s přezíravým gestem. „Některé sul’dam mluví o tom nesmyslu, aby poděsily vzpurné damane, když jsou čerstvě na vodítku, ale nikdo to neudělal, ach, šest nebo sedm set let. Alespoň jich nebylo moc, a hlavně lidi, kteří nedokážou zvládnout svůj majetek bez... zohavení... jsou sei’mosiev.“ Opovržlivě zkřivila rty, ačkoliv zda kvůli zohavování nebo kvůli sei’mosiev, to nebylo jasné.
„Ať už je to zahanbuje nebo ne, dělají to,“ štěkl. Sei’mosiev bylo pro Seanchany horší než být zahanbený, ale on pochyboval, že někdo, kdo schválně usekne ženě ruku, by byl natolik zahanbený, aby se sám zabil. „Patří Suroth mezi těch ‚ne moc‘?“
Seanchanka se zamračila stejně jako on, dala si ruce v bok, rozkročila se a předklonila, jako by byla na palubě lodi a chystala se vynadat nějakému připitomělému námořníkovi. „Vznešená paní Suroth tyto damane nevlastní, ty tupohlavej křupane! Jsou majetkem císařovny, kéž žije věčně. Suroth by si raději rovnou přeřezala žíly, než by nařídila něco takového pro císařské damane. Tedy pokud by to udělala. Nikdy jsem neslyšela, že by se k vlastním chovala špatně. Pokusím se ti to objasnit tak, abys to pochopil. Když ti uteče pes, nezmrzačíš ho. Zpráskáš ho, aby věděl, že už to nemá dělat, a pak ho strčíš zpátky do kotce. Kromě toho, damane jsou prostě příliš –“
„Příliš cenný,“ dokončil Mat suše. Slyšel to tolikrát, až mu z toho bylo zle.
Ona jeho jízlivost přešla, nebo si jí možná nevšimla. Podle jeho zkušeností, pokud žena nechtěla něco slyšet, dokázala to ignorovat, až si člověk sám začal myslet, že to snad neřekl. „Konečně to začínáš chápat,“ protáhla a kývla. „Ty damane, o které se tolik bojíš, už nejspíš nemají ani podlitiny.“ Zalétla pohledem k lodím v přístavu a zatvářila se smutně, což ještě prohlubovaly její tvrdé rysy. Palci si přejela přes konečky prstů. „Nevěřil bys, co mě stála moje damane,“ dodala tiše, „ona a pronájem sul’dam pro ni. Samozřejmě stála za každý trůn, který jsem za ni zaplatila. Jmenuje se Serisa. Je dobře vycvičená, vnímavá. Kdybys ji nechal, přecpala by se oříšky v medu, ale nikdy nemá mořskou nemoc ani netrucuje, jako to některé dělají. Škoda že jsem ji musela nechat v Cantorinu. Asi už ji nikdy neuvidím.“ Lítostivě si povzdechla.