„Určitě jí scházíš tolik jako ona tobě,“ podotkl Noal a předvedl v úsměvu díry mezi zuby a pro všechno na světě mluvil, jako by to myslel vážně. Možná i myslel. Tvrdil, že viděl horší věci než damane a da’covale, pokud to bylo k něčemu dobré.
Egeanin ztuhla a zamračila se, jako kdyby v soucit nevěřila. Nebo jako kdyby si právě uvědomila, jak se dívá na lodě v přístavu. Rozhodně se velmi nápadně otočila k přístavu zády. „Dala jsem rozkaz, že nikdo nemá odcházet od vozů,“ prohlásila přísně. Lodníci na její lodi nejspíš nadskakovali, když nasadila tenhleten tón. Cukla hlavou, jako kdyby čekala, že Mat s Noalem taky skočí tam, kam ukázala.
„Neříkej, vážně?“ opáčil Mat s úsměvem. Zvládal ten nejdrzejší úsměv, jakým doháněl většinu nafoukaných hlupaček k mrtvici. Egeanin se obvykle hloupě nechovala, ale nafoukaná byla až běda. Lodní kapitán a šlechtična. Nevěděl, co je horší. Do háje s oběma! „No, zrovna jsem tam měl namířeno. Pokud jsi už skončil s rybařením, Noale. Jestli ne, můžem se tu ještě chvíli zdržet.“
Stařík už ale vysypával zbylé stříbrošedé střevle zpátky do vody. Ruce měl ošklivě polámané, nejspíš se mu to stalo víc než jednou, podle toho, jak vypadaly, ale s bambusovým prutem zacházel velmi obratně. Za tu krátkou chvíli, co byl na rybách, nachytal skoro tucet ryb, největší byla téměř loket dlouhá, a měl je nabodnuté za skřele na ohnutém rákosu. Teď je přendal do koše. Tvrdil, že jestli dokáže najít správný pepř, udělá rybí guláš – sharský, ze všech míst na světě! To by klidně mohl říkat měsíční! – guláš, po kterém Mat úplně zapomene na svou kyčel. Z toho, jak Noal pořád plácal o pepři, Mat usoudil, že zapomene kvůli tomu, že se bude soustředit na to, aby našel dost piva, jež by mu zchladilo jazyk.
Egeanin netrpělivě čekala a nevěnovala Matovi pozornost, a tak ji objal kolem ramen. Jestliže se chtěli vrátit, klidně mohli vyrazit. Srazila mu ruku. Vedle té ženské vypadaly některé staré panny, jež poznal, jako holky z tančírny.
„Měli bychom být milenci, my dva,“ připomněl jí.
„Tady nás nikdo nevidí,“ zavrčela.
„Kolikrát ti to mám říkat, Leilwin?“ Tohle jméno teď používala. Tvrdila, že je z Tarabonu. Na každý pád neznělo seanchansky. „Jestli se nebudeme ani držet za ruce, pokud neuvidíme, že se někdo kouká, tak budem každýmu, koho neuvidíme, připadat jako pěkně divnej párek milenců.“
Opovržlivě zafrkala, ale dovolila mu dát ruku zpátky a také ho sama objala. Stejně po něm ale vrhla varovný úsměv.
Mat potřásl hlavou. Jestli si snad myslela, že se mu to líbí, musela být praštěná zrovna tak jako zajíc jarňák. Většina žen měla na svalech měkčí vrstvu, alespoň ženy, jimž dával přednost, ale objímat Egeanin bylo jako objímat kůl z plotu. Byla skoro stejně tvrdá a rozhodně stejně tuhá. Nemohl přijít na to, co na ní Domon vidí. Možná mu prostě nedala na vybranou. Nakonec si ho koupila, stejně jako kdyby kupovala koně. Ať shořím, ale nikdy tyhle Seanchany nepochopím, pomyslel si. Ne že by chtěl. Jiná věc byla, že musel.
Jak se obraceli, naposledy se ohlédl na přístav a skoro si přál, aby to byl nedělal. Stěnou mlhy, která pomalu halila přístav, propluly dvě menší plachetnice. Pluly proti větru. Byl čas zmizet, už včera bylo pozdě.
Od řeky k Velké severní silnici to bylo přes dvě míle zvlněnou krajinou pokrytou suchou trávou, rákosím a shluky popinavkami obrostlých keřů, příliš hustých, aby se jimi dalo projít, i když byly bez listí. Vyvýšeniny si ani nezasloužily výraz kopec, ne od někoho, kdo jako malý kluk šplhal v Pískopcích nebo v pohoří Oparů – ve vlastních vzpomínkách měl mezery, ale na něco se přece jen pamatoval – ale zanedlouho byl rád, že se někoho drží. Na tom kameni seděl bez pohybu příliš dlouho. V kyčli cítil tupou bolest, avšak stále kulhal a bez nějaké opory by se byl potácel. Ne že by se o Egeanin opíral, samozřejmě, ale držet se jí mu pomáhalo udržet rovnováhu. Ona se na něj mračila, jako by si myslela, že se toho snaží zneužít.
„Kdybys udělal, cos měl,“ prskala, „nemusela bych tě nosit.“
Znovu jí předvedl zuby, jen se tentokrát nenamáhal maskovat to jako úsměv. To, jak Noal cupital vedle nich, aniž by jedinkrát klopýtl, i když v jedné ruce nesl koš s rybami a v druhé bambusový prut, Mata uvádělo do rozpaků. Na to, jak vypadal sešlý, byl stařík docela čiperný. Často až moc čiperný.
Cesta je vedla kolem severního konce Nebeského okruhu s velice dlouhými, na konci otevřenými řadami sedadel z leštěného kamene, kde v teplejším počasí sedávali bohatí návštěvníci na poduškách pod barevnými plátěnými stříškami a sledovali své koně při závodech. Teď byly stříšky a tyče uklizené, všichni koně ve stájích na venkově, tedy ti, které nesebrali Seanchané, a sedadla byla prázdná, jenom hrstka malých kluků si tu hrála na honěnou. Mat měl rád koně i závody, ale pohledem sklouzl za okruh k Ebú Daru. Kdykoliv se dostal na vyvýšené místo, uviděl mohutné bílé hradby města, dost široké, aby nahoře mohla vést silnice obkružující celé město, a ten pohled mu poskytoval důvod na chvíli se zastavit. Ženská hloupá! Lehké kulhání přece neznamenalo, že ho nese! Dařilo se mu udržet si dobrou náladu, brát drsné s hladkým a nestěžovat si. Proč to nedokáže ona?
Uvnitř hradeb se v šedém ranním světle leskly bílé střechy a zdi, kupole a věže s úzkými barevnými proužky, ztělesnění klidu. Nerozeznal mezery, kde byly budovy vypálené do základů. Širokou klenutou bránou na Velké severní silnici do města proudily vysoké selské vozy s volským spřežením. Lidé se vydávali na trh s tím, co ještě měli koncem zimy na prodej, a mezi nimi se ocitla karavana velkých kupeckých povozů s plachtami nahoře, tažených šesti či osmispřežím koní, se zbožím sebraným Světlo ví kde. Sedm dalších karavan, od čtyř do deseti vozů, stálo vedle silnice a čekalo, až strážní v bráně dokončí prohlídku. Dokud svítilo slunce, obchod se nikdy úplně nezastavil, ať už městu vládl kdokoliv, pokud se skutečně nebojovalo. A občas se úplně nezastavil ani pak. Proud lidí v opačném směru tvořili hlavně Seanchané, vojáci ve vyrovnaných řadách, v článkované zbroji s barevnými pruhy a s přílbami připomínajícími hlavy obrovského hmyzu, někteří pochodovali, jiní jeli na koních, a šlechtici, ti se vždycky vezli, ve zdobených pláštích a plisovaných jezdeckých šatech, s krajkovými závoji nebo v baňatých kalhotách a dlouhých kabátech. Z města se ještě i nyní vypravovali seanchanští osadníci, jeden vůz za druhým naplněný sedláky a řemeslníky, s nástroji svého řemesla. Osadníci se vydávali dál, jakmile vystoupili z lodí, ale potrvá týdny, než budou všichni pryč. Byla to mírumilovná scéna, všední a obyčejná, pokud si člověk nevšímal toho, co leželo za ní, ale pokaždé, když se dostali na místo, odkud uviděl bránu, v duchu se vrátil k noci před šesti dny a byl znovu tam, právě u té brány.
Když mířili městem od Tarasinského paláce, bouře zesílila. Lilo jako z konve, déšť bušil do ztemnělého města, dláždění koním klouzalo pod kopyty a od Bouřlivého moře se hnal vyjící vítr, vrhající dešťové kapky takovou silou, až byly jako kamínky z praku, a trhal jim za pláště, takže udržet se aspoň trochu v suchu bylo zhola nemožné. Měsíc zakrývaly mraky a záplava vody jako by pohlcovala světlo luceren, které nesli Blaeric a Fen, jdoucí pěšky před ostatními. Pak dorazili k dlouhému průchodu pod městskou hradbou, kde se mohli aspoň trochu ukrýt, přinejmenším před deštěm. Ve vysokém tunelu zněl vítr pronikavě jako flétna. Strážní u brány čekali těsně před východem z průchodu, byli čtyři a také měli lucerny na tyčích. Další tucet, polovina z nich Seanchané, měl halapartny, s nimiž mohli zasáhnout i jezdce, nebo ho stáhnout ze sedla. Dva Seanchané se sundanými přílbami vyhlíželi z osvětlených dveří strážnice, zabudované do bíle omítnuté zdi, a tančící stíny za nimi prozrazovaly, že jich tam je víc. Příliš mnoho, aby se přes ně v tichosti probojovali, možná příliš mnoho, aby se přes ně probojovali vůbec. Tedy aniž by mu všechno nevybouchlo do obličeje jako ohňostrůjcovská rachejtle.