Mat se zachvěl a vrátil se do přítomnosti. Egeanin se na něj mračila a rozčileně do něj strčila. „Milenci ruku v ruce nespěchají,“ zamumlal. „Ti se... procházejí.“ Ohrnula nos. Domona musela láska úplně zaslepit. Nebo dostal moc ran do hlavy.
Na každý pád měli to nejhorší za sebou. Mat doufal, že dostat se z města bude nejhorší. Od té doby se kostky neozvaly. To bylo vždycky špatné znamení. Stopu mátl, jak nejlíp uměl, a byl si jistý, že oddělit zrno od plev by dokázal jen stejný šťastlivec jako on. Hledači šli po Egeaninině stopě už před onou nocí a teď ji budou hledat taky pro krádež damane, ale úřady budou očekávat, že pojede co nejrychleji pryč a už je na legue daleko od Ebú Daru, a ne že bude sedět hned za městem. S Tuon ji nespojovalo nic jiného než náhodné načasování. Stejně jako s Matem, a to bylo důležité. Tylin proti němu mohla taky vznést obvinění – žádná žena neodpustí muži, že ji svázal a strčil pod vlastní postel, i když to sama navrhla – a přece, s trochou štěstí, ho nemohli spojovat s ničím z toho, co se té noci stalo. S trochou štěstí po něm kromě Tylin nikdo jiný ani nevzdechne. Svázat královnu jako prase na trh obvykle stačilo na popravčí sekeru, ale vedle zmizení Dcery Devíti měsíců to bylo stejně důležité jako plesnivá cibule, a co mohla mít Tylinina tretka společného s tímhle? Stále ho žralo, že ho považovali za příživníka – horší, za mazlíčka! – ale mělo to své výhody.
Myslel si, že je v bezpečí – alespoň před Seanchany – jedna věc mu však dělala větší starosti než trn v patě. No, několik věcí, a většina vycházela ze samotné Tuon, ale tohle byla zvlášť velká věc. Tuonino zmizení mělo být stejně šokující, jako kdyby v poledne zmizelo slunce, ale nikdo nespustil poplach. Nikdo! Žádné vyhlašování odměn či nabídek výkupného, žádní vzteklí vojáci, prohlížející každý vůz a káru na míle kolem města a cválající krajinou, aby propátrali každou díru, kde by tu ženu mohl někdo ukrýt. Ty staré vzpomínky mu prozrazovaly něco o hledání unesených členů královských rodin, ale kromě věšení a lodí spálených v přístavu se nic mimo Ebú Dar nezměnilo. Egeanin tvrdila, že hledání bude probíhat v naprostém utajení, že mnoho Seanchanů ani neví, že je Tuon pryč. Podle ní by to způsobilo šok říši a znamenalo by to špatné znamení pro návrat a ztrátu sei’taer, a mluvila, jako by věřila každému slovu, Mat to ale odmítal brát vážně. Seanchané byli divní, ale tak divný nemohl být nikdo. Z ticha kolem Ebú Daru mu naskakovala husí kůže. V tom tichu cítil past. Když dorazili na Velkou severní silnici, byl rád, že je město skryté za nízkými vršky.
Silnice byla široká, hlavní obchodní spojnice, dostatečně široká, aby se tu netlačilo ani pět nebo šest povozů vedle sebe, s povrchem po stovkách let provozu udusaným tak, že byl tvrdý téměř jako kameny, jež byly na krajích. Mat a Egeanin spěchali na druhou stranu. Noal se jim držel za patami. Všichni se vyhýbali kupecké karavaně, jedoucí do města a strážené zjizvenou ženou a deseti tvrďáky v kožených vestách s našitými kovovými kolečky, a řádce podivně tvarovaných osadnických vozů, které se vepředu a vzadu zvedaly do špiček, mířících na sever a tažených koňmi, mezky nebo voly. Mezi vozy poháněli bosí chlapci stádo čtyřrohých koz s dlouhou černou srstí a velkých bílých krav s laloky. Jeden muž vzadu za vozy, v baňatých modrých spodkách a kulaté červené čapce, vedl na silném provaze za kroužek v nose mohutného býka s velkým hrbem. Nebýt šatů, mohl být z Dvouříčí. Muž si prohlédl Mata a ostatní, jdoucí stejným směrem, jako by už už chtěl promluvit, ale pak potřásl hlavou a bez ohlédnutí se plahočil dál. Kvůli Matovu kulhání nešli moc rychle a osadníci postupovali sice pomalu, avšak bez zastávky.
Egeanin se hrbila a volnou rukou si pod bradou přidržovala šátek, a teď si dlouze vydechla a uvolnila sevření, jak Matovi svírala bok tak silně, až ho to skoro bolelo. Po chvíli se narovnala a zamračila se za sedlákem, jako kdyby se za ním chtěla rozběhnout a zmlátit jej i jeho býka. A jako kdyby už to nebylo dost zlé, jakmile byl sedlák dvacet kroků daleko, zamračila se stejně na oddíl seanchanských vojáků, pochodujících středem silnice tempem, kterým osadníky brzy dohoní. Byly tady asi dvě stovky mužů ve čtyřstupu a za nimi následovala nesourodá sbírka mezky tažených vozů zakrytých pevně uvázanými plachtami. V čele zástupu jelo půl tuctu důstojníků na skvělých koních s přílbami s tenkými chocholy, jež jim zakrývaly celý obličej kromě očí. Důstojníci se nedívali napravo nalevo a červené pláště měli úhledně rozložené přes kropíře koní. Za důstojníky jel korouhevník a na korouhvi byl znak, který vypadal jako stylizovaná stříbrná hlavice šípu nebo možná kotva překřížená dlouhým šípem a klikatým bleskem ve zlatě, s nápisem a číslicemi dole, jež Mat nerozeznal, protože vítr praporem pořád cloumal sem a tam. Muži na zásobovacích vozech měli tmavomodré kabáty a spodky a čtvercové červenomodré čapky, avšak vojáci byli ještě pompéznější než většina ostatních Seanchanů. Na článkované zbroji měli modré pruhy, dole se stříbřitě bílými proužky, a červené pruhy se zlatožlutými proužky, a přílby měli pomalované všemi čtyřmi barvami, takže připomínaly hlavy děsivých pavouků. Na každé přílbě vepředu byl připevněný velký odznak s kotvou – Mat usoudil, že to musí být kotva – šípem a bleskem a všichni vojáci kromě důstojníků měli u pasu zvratný luk s toulcem ježícím se šípy na opasku naproti krátkému meči.
„Lodní lučištníci,“ zabručela Egeanin, mračící se na vojáky. Volnou ruku odtáhla od šátku, ale měla ji zaťatou v pěst. „Hospodští rváči. Když zůstanou na břehu příliš dlouho, vždycky nadělají problémy.“
Matovi připadali dobře vycvičení. Navíc nikdy neslyšel o vojácích, kteří by se nervali, zvlášť když byli opilí nebo znudění, a nudící se vojáci obvykle pili. V koutku mysli si říkal, jak daleko asi nesou ty luky, ale to bylo jen tak mimochodem. Se seanchanskými vojáky nechtěl mít nic do činění. Být po jeho, už by nikdy neměl nic do činění s žádnými vojáky. Tak daleko ale jeho štěstí zřejmě nikdy nesahalo. Osud a štěstí naneštěstí nebyly totéž. Usoudil, že nejvýš dvě stě kroků. Dobrá kuše byla lepší, nebo dvouříčský luk.
„Nejsme v hospodě,“ pronesl skrze zaťaté zuby, „a teď se zrovínka nervou. Tak nezačínejme žádnou rvačku jenom proto, že ses lekla, že by s tebou mohl promluvit nějakej sedlák.“ Se zaťatými zuby po něm šlehla pohledem, který byl dost tvrdý, aby mu rozrazil lebku. Jenže to byla pravda. Bála se otevřít pusu, kdykoliv byl nablízku někdo, kdo by mohl poznat její přízvuk. Podle jeho názoru to bylo moudré opatření, ale ji to všechno rozčilovalo. „Jestli se na ně budeš dál takhle mračit, tak támhleten korouhevník začne mít plno otázek. Ženy kolem Ebú Daru jsou vyhlášený svou ctností,“ lhal, až se mu od pusy prášilo. Co mohla vědět o místních zvycích?
Úkosem se po něm podívala – možná se snažila přijít na to, co znamená ctnostný – ale přestala se škaredit na lučištníky. Teď vypadala spíš připravená kousat, místo praštit.
„Ten chlapík byl tmavej jako Atha’an Miere,“ zamumlal nepřítomně Noal a hleděl na vojáky. „Tmavej jako Shařan. Ale přísahal bych, že měl modrý oči. Už jsem takový viděl, ale kde?“ Pokusil se přetřít si spánky, ale málem se při tom praštil do hlavy bambusovým prutem. Udělal krok, jako by se chtěl toho chlapíka zeptat, kde se narodil.