„Urozený pán Rodei Ituralde přichází pod bílou stužkou.“ Shimronův hlas se ve stínech hlasitě rozléhal. „Ať každý, kdo pomyslí na násilí, zapátrá ve svém srdci a zváží svou duši.“ A tím veškeré formality skončily.
„Proč urozený pán Ituralde nabízí bílou stužku?“ chtěl vědět Wakeda, sevřel jílec dlouhého meče a druhou ruku si dal v bok. Nebyl moc vysoký, i když byl vyšší než Ituralde, ale nafukoval se, jako by seděl na trůně. Ženy ho kdysi považovaly za šviháka. Nyní mu černý šátek zakrýval důlek po pravém oku a jako znamínko krásy si vyvolil černou šipku, ukazující na silnou jizvu, jež se mu táhla přes tvář na čelo. „Hodlá se k nám připojit? Nebo nás chce požádat o kapitulaci? Všichni vědí, že Vlk je nejen kurážný, ale i lstivý. Je ale tak kurážný?“ Muži na jeho straně místnosti zabručeli, částečně pobaveně, částečně rozzlobeně.
Ituralde sepjal ruce za zády, aby si nezačal hladit rubín v levém uchu. Mnoho lidí vědělo, že to je známka toho, že je rozzlobený, a občas to dělal i schválně. Nyní však potřeboval zachovat klid. I když ten muž mluvil, jako by tu Ituralde nebyl. Ne. Klid. Souboje začaly v hněvu, ale on tu nebyl kvůli souboji, a to vyžadovalo klid. Slova mohla být nebezpečnější zbraní než meče.
„Každý muž tady ví, že na jihu máme dalšího nepřítele,“ pronesl vyrovnaným hlasem. „Seanchané spolkli Tarabon.“ Přelétl pohledem po Taraboňanech a setkal se s bezvýraznými pohledy. Nikdy nedokázal číst v tvářích Taraboňanů. Jako by mezi těmi hroznými kníry – vypadaly jako chlupaté kly, horší než u Saldejců! – a těmi směšnými závoji nosili masku, a ubohé světlo luceren také nepomáhalo. Ale viděl je oblečené v osnířích a potřeboval je. „Nahrnuli se na Almothskou planinu a vyrazili na sever. Jejich záměr je jasný. A chtějí získat i Arad Doman. Obávám se, že chtějí získat celý svět.“
„Chce urozený pán Ituralde vědět, koho budeme podporovat, pokud k nám tito Seanchané vpadnou?“ ozval se Wakeda.
„Pevně věřím, že budete bojovat za Arad Doman, urozený pane Wakedo,“ opáčil Ituralde mírně. Wakeda zrudl, když mu Ituralde mrštil přímou urážku mezi zuby, a jeho muži sahali po mečích.
„Uprchlíci přinesli zprávu, že na pláni jsou Aielové,“ pospíšil si Shimron, jako kdyby se bál, že Wakeda bílou stužku poruší. Nikdo z Wakedových mužů by nevytáhl ocel, pokud by to nejdřív neudělal Wakeda sám nebo jim to nenařídil. „Bojují za Draka Znovuzrozeného, aspoň se to povídá. Musel je poslat on, možná nám na pomoc. Aielské vojsko ještě nikdy nikdo neporazil, dokonce ani Artuš Jestřábí křídlo ne. Vzpomínáš na Krvavý sníh, urozený pane Ituralde, když jsme byli mladší? Asi se mnou budeš souhlasit, že tam jsme je neporazili, ať už historikové říkají cokoliv, a já nemůžu uvěřit, že Seanchanů je tolik, kolik nás tenkrát. Já sám jsem slyšel, že Seanchané odcházejí na jih, pryč od hranice. Ne, myslím, že až o nich příště uslyšíme, budou ustupovat z pláně, ne pochodovat na nás.“ Nebyl špatný polní velitel, ale vždycky byl pedant.
Ituralde se usmál. Z jihu přicházely zprávy rychleji než odjinud, jenže on se bál, že bude muset s Aiely začít sám, a oni by si mohli myslet, že se je snaží oblafnout. Sám nemohl uvěřit, že jsou Aielové na Almothské planině. Nepoukázal na to, že Aielové, vyslaní na pomoc Dračím spřísahancům, by se spíš objevili v Arad Domanu. „Taky jsem vyslýchal uprchlíky a ti hovoří o aielských nájezdech, ne o vojsku. Ať už Aielové dělají na pláni cokoli, mohli Seanchany zpomalit, ale nezahnali je. Jejich létající zvířata začala pátrat na naší straně hranice. To mi jako ústup nepřipadá.“
Rozmáchlým gestem vytáhl z rukávu papír a podržel ho tak, aby všichni viděli meč a ruku otištěné do modrozeleného vosku. Jako vždy poslední dobou, i tady použil horkou čepel a královskou pečeť na jedné straně oddělil, aby mohl pečeť ukázat neporušenou. Pochybovačů bylo hodně, když se lidé doslechli o některých Alsalamových rozkazech. „Mám rozkaz od krále Alsalama shromáždit co nejvíc mužů, kdekoliv je najdu, a zaútočit na Seanchany co nejtvrději.“ Zhluboka se nadechl. Tady znovu riskoval, a pokud kostky nepadnou správně, mohl by mu Alsalam nechat srazit hlavu. „Nabízím příměří. Zavazuji se královým jménem, že proti vám nic nepodniknu, dokud budou Seanchané znamenat pro Arad Doman hrozbu, pokud se všichni zavážete stejně a budete proti nim bojovat po mém boku, dokud je nezaženeme.“
Odpovědělo mu ohromené ticho. Rajabi, chlapisko s býčí šíjí, vypadal, jako by dostal ránu mezi oči. Wakeda si hryzal ret jako polekaná dívčina.
Pak se ozval Shimron: „A je možné je zahnat, urozený pane Ituralde? Na Almothské pláni jsem čelil jejich... jejich Aes Sedai na řetězech stejně jako ty.“ Muži šoupali nohama a začínali se tvářit nahněvaně. Nikomu se nelíbilo být tváří v tvář nepříteli bezmocný, ale Ituralde i Shimron si toho užili dost, aby všichni věděli, co je jejich současný nepřítel zač.
„Je možné je porazit, urozený pane Shimrone,“ prohlásil Ituralde, „i s jejich... překvapeními.“ Bylo zvláštní nazvat takhle zemi vybuchující pod nohama a zvědy jezdící na tvorech připomínajících zplozence Stínu, ale on musel mluvit stejně sebejistě, jako se tvářil. Kromě toho, když člověk věděl, čeho je nepřítel schopen, přizpůsobil se. To bylo jádrem válečného umění dávno předtím, než se objevili Seanchané. Tma Seanchany obrala o jejích výhody, stejně jako příchod bouře. „Moudrý muž přestane hryzat, když se dostane až ke kosti,“ pokračoval, „ale Seanchané zatím měli maso pěkně nakrájené na tenké plátky, než si pro ně sáhli. Já jim hodlám předhodit pěkně tlusté stehno. A navíc je chci přimět, aby po něm chňapli tak rychle, že si vylámou zuby na kosti dřív, než budou mít v puse maso. Tak. Já slib dal. Co vy?“
Bylo velice těžké nezadržet dech. Každý muž zřejmě pátral ve svém nitru. Ituralde viděl, jak si to přebírají. Vlk měl plán. Seanchané měli Aes Sedai na řetěze a létající zvířata a Světlo ví, co ještě. Ale Vlk měl plán. Seanchané. Vlk.
„Jestli je někdo dokáže porazit,“ řekl nakonec Shimron, „tak ty, urozený pane Ituralde. Já se také zavážu.“
„Já se zavazuju!“ zařval Rajabi. „Zaženeme je zpátky přes oceán, odkud přišli!“ Kromě šíje měl býčí i náturu.