Sebrat koně ho ani nenapadlo, a nejen proto, že Col a desítka dalších jako on by letěli k Seanchanům dřív, než by se dostali z dohledu. Nechovali k němu nebo Egeanin žádné zvláštní nepřátelství, alespoň o tom nevěděl – dokonce i Rumann, ten polykač mečů, se zřejmě spokojil s hadí ženou jménem Adria – ale někteří lidé prostě nedokážou odolat příslibu zlata. V každém případě se mu v hlavě nekutálely žádné varující kostky. A uvnitř té plátěné ohrady byli lidé, jež nemohl opustit.
„Jestli tu nic nehledají, tak se nemáme čeho bát,“ prohlásil sebevědomě. „Ale díky za varování, Petro. Odjakživa nesnáším překvapení.“ Silák mávl rukou, jako kdyby to nic nebylo, ale Egeanin a Clarine se na Mata podívaly, jako kdyby je překvapilo, že ho tu vidí. Dokonce i Col a ten jednooký hulvát zamrkali. Dalo mu práci nezačít zase skřípat zuby. „Jenom se půjdu podívat k Lucovu vozu. Leilwin, najděte s Noalem Olvera a zůstaňte s ním.“ Měli kluka rádi, každý ho měl rád, a takhle se jich alespoň zbaví. Vyzvídat dokáže líp sám. A kdyby museli uprchnout, třeba by pomohli klukovi pryč. Světlo dej, aby na to nedošlo. Viděl v tom jenom pohromu.
„No, nikdo asi nežije věčně,“ povzdechl si Noal a vzal si svůj bambusový prut a koš. Světlo ho spal, vedle něho by vypadala vesele i koza s kolikou! Petra se zamračil ještě víc. Ženatí muži byli zřejmě pořád ustaraní, což byl jeden z důvodů, proč se Mat do ženění rozhodně nehrnul. Když Noal mizel za plátěnou stěnou, jednooký lítostivě sledoval ryby. Vypadal jako další člověk, který to nemá v hlavě v pořádku. Nejspíš měl někde manželku.
Mat si stáhl čapku víc do očí. Pořád žádné kostky. Snažil se nemyslet na to, kolikrát ho málem podřízli nebo mu rozrazili lebku, aniž by ho kostky varovaly. Kdyby mu však hrozilo skutečné nebezpečí, určitě by se ozvaly. Samozřejmě že ano.
Neudělal ještě ani tři kroky, když ho dohonila Egeanin a objala ho kolem pasu. Okamžitě se zastavil a hrozivě se po ní podíval. Vzpírala se rozkazům stejně, jako se pstruh pere s háčkem, ale tohle bylo horší než umíněnost. „Co si myslíš, že děláš? Co když tě ten seanchanskej důstojník pozná?“ To bylo asi stejně pravděpodobné, jako že do cirkusu zavítá Tylin, ale všechno, co by ji přimělo odejít, stálo za pokus.
„Jaká je šance, že je to někdo, koho znám?“ ohrnula nos. „Na téhle straně oceánu nemám...“ Na okamžik zkřivila rty. „Neměla jsem... moc přátel a v Ebú Daru už vůbec.“ Sáhla si na černou paruku. „A navíc, v tomhle by mě nepoznala ani vlastní matka.“ Ke konci už mluvila sklíčeně.
Jestli bude dál tolik zatínat zuby, nějaký mu určitě praskne. Stát tam a hádat se s ní nebylo k ničemu, ale ještě měl na paměti, jak se mračila na ty seanchanské vojáky. „Na nikoho se neškleb,“ varoval ji. „Ani se na nikoho nekoukej.“
„Jsem ctnostná ebúdarská žena.“ Od ní to znělo jako výzva. „Všechno mluvení nechám na tobě.“ A tohle jako varování. Světlo! Když ženská nedělala všechno snadné, pořádně to všem ztěžovala, a Egeanin to nikdy nedělala snadné. Skutečně mu hrozilo, že si ulomí kus zubu.
Za vchodem se hlavní ulička kroutila mezi vozy, jaké používají cikáni, malými domky na kolech, s ojí zvednutou a opřenou o kozlík, a mezi stany občas velkými jako menší dům. Většina vozů byla pomalovaná jasnými barvami ve všech odstínech červené, zelené, žluté a modré, a mnoho stanů bylo stejně barevných a občas dokonce pruhovaných. Stály tu dřevěné plošiny, kde mohli vystupovat účinkující, a jejich barevné vlaječky začínaly vypadat poněkud ošuntěle. Volná plocha, skoro třicet kroků široká a udupaná tisícovkami nohou, vypadala skutečně jako ulice, jedna z několika v cirkusu. Vítr odnášel kouř stoupající z komínků vyčnívajících ze střech vozů a některých stanů. Většina lidí od cirkusu nejspíš snídala, pokud ještě nebyli v posteli. Vstávali pozdě, jako obyčejně – což Mat schvaloval – a nikdo nechtěl jíst, když by musel posedávat kolem ohně venku v takové zimě. Jediný, koho zahlédl, byla Aludra, hned za rohem v jedné z užších uliček. Rukávy tmavě zelených šatů měla vyhrnuté až k loktům a cosi drtila v bronzovém hmoždíři na stolku, který se vyklápěl z bočnice jejího ostře modrého vozu.
Jak se tak štíhlá Taraboňanka soustředila na práci, Egeanin s Matem si ani nevšimla. On si ale nemohl pomoci, aby se na ni nedíval. Tmavé vlasy měla spletené do tenkých copánků, do kterých měla vpletené korálky. Copánky jí spadaly k pasu. Byla nejspíš nejexotičtějším z Lucových zázraků. Tvrdil o ní, že je ohňostrůjkyně, a na rozdíl od mnoha dalších účinkujících a zázraků jí skutečně byla. Mat si říkal, co to asi drtí. A jestli by to nemohlo vybuchnout. Slíbila mu, že mu odhalí tajemství rachejtlí, pokud dokáže zodpovědět její hádanku, on však zatím nenašel sebemenší stopu. Ale přijde na to. Tak nebo tak.
Egeanin ho tvrdě dloubla do žeber. „Máme být milenci, jak mi pořád připomínáš,“ zavrčela. „Kdo tomu uvěří, když na tu ženskou budeš civět, jako bys měl hlad?“
Mat se chlípně usmál. „Já se pořád dívám po krásných ženách, nebo sis snad toho nevšimla?“ Tentokrát si upravila šátek s větší vervou než obvykle a pohrdavě frkla. Mat byl spokojen. Její prudérní povaha se občas hodila. Sice se snažila útěkem zachránit holý život, ale pořád byla Seanchanka a už teď toho o něm věděla víc, než se mu líbilo. Nehodlal se jí svěřovat se všemi svými tajnostmi. Ani s těmi, které ještě ani neznal.
Lucův vůz stál uprostřed tábora na nejlepším místě, co nejdál od zápachu ze zvířecích klecí a od koní, rozmístěných podél plátěné stěny. Vůz byl křiklavý i ve srovnání s ostatními okolo, byl červenomodrý, leskl se jako nejkvalitnější lak a po celém povrchu byl polepený zlatými vlasaticemi a hvězdami. Stříbrné měsíce v různých fázích tvořily pruh pod střechou. Dokonce i plechový komínek měl namalované modré a červené proužky. I cikán by se nad tímhle červenal. U vozu stáli ztuhle u svých koní ve dvouřadu seanchanští vojáci v přílbách a kopí se zelenými střapci měli skloněná všichni ve stejném úhlu. Jeden muž držel otěže koně navíc, skvělého šedáka se silnými zadkem a dobrými spěnkami. Modrozelená zbroj vojáků vypadala vedle Lucova vozu matně a zcela bezvýrazně.
Mata nepřekvapilo, že není jediný, koho Seanchané zajímají. Bayle Domon, s vyholenou hlavou zakrytou tmavou čepicí, dřepěl na patách, zády opřený o kolo zeleného vozu, jenž patřil Petrovi a Clarine, asi třicet kroků za vojáky. Clarinini psi leželi pod vozem, nesourodá sbírka malých psíků, spící v jednom chumlu. Silný Illiánec předstíral, že něco vyřezává, ale vyráběl jen hromádku třísek. Mat by byl moc rád, kdyby si nechal narůst knír, který by mu zakryl horní ret, nebo kdyby si oholil bradu. Někdo by si mohl Illiánce spojit s Egeanin. Blaeric Negina, vysoký muž opírající se o vůz, jako by dělal Domonovi společnost, neváhal a oholil si shienarský uzel na temeni, aby si ho Seanchané nevšimli, i když si hladil černé strniště na hlavě stejně často, jako si Egeanin kontrolovala paruku. Možná by měl taky začít nosit čepici.