V tmavých kabátech s odřenými manžetami a se sešlapanými holínkami se mohli oba vydávat za cirkusáky, možná krotitele koní, jen ne před ostatními cirkusáky. Pozorovali Seanchany a předstírali, že to nedělají. Blaerikovi se to dařilo lépe, což se od strážce dalo čekat. Pozornost plně soustředil na Domona, jen občas loupl okem po vojácích, a celou dobu se tvářil lhostejně. Domon se na Seanchany mračil, když se nemračil na kus dřeva v ruce, jako by mu přikazoval, aby se proměnil v hezkou figurku. Být só’džin si bral až příliš k srdci.
Mat se zrovna snažil vymyslet, jak se dostat blíž k Lucovu vozu a poslechnout si, co se uvnitř probírá, aby ho vojáci neviděli, když se otevřely dveře a po schůdcích sestoupil světlovlasý Seanchan. Došlápl na zem a nasadil si na hlavu přílbu s tenkým modrým chocholem. Za ním se objevil Luca, oslnivý v šarlatu se zlatem vyšívanými slunečními kotouči, a rozmáchle se důstojníkovi klaněl. Luca vlastnil nejméně dva tucty kabátů, většinou červených, a každý byl křiklavější než ten předchozí. Ještě že byl jeho vůz největší, jinak by na ně neměl dost místa.
Seanchanský důstojník si ho nevšímal, vyhoupl se na svého šedáka, posunul si meč a štěkl rozkaz. Jeho muži nasedli a vytvořili dvojstup a pomalým krokem zamířili k východu. Luca tam stál a s přilepeným úsměvem se díval, jak odjíždějí, připravený okamžitě se uklonit, pokud by se někdo z nich otočil.
Mat se držel na kraji ulice a pusu nechal otevřenou jako správný zvědavec, dokud vojáci neprojeli. Ne že by se na něj některý z nich podíval – důstojník zíral přímo před sebe a stejně tak jeho vojáci – ale nikdo nikdy nevěnoval pozornost venkovskému křupanovi a určitě si ho neuchovával v paměti.
K jeho úžasu Egeanin studovala zemi před sebou a šátek si mačkala pod bradou, dokud neprojel poslední Seanchan. Pak se za nimi podívala a našpulila rty. „Na Nebojsovi jsem ho vezla do Falme. Jeho sluha zemřel během plavby a jeho napadlo, že by mohl použít někoho z mé posádky. Musela jsem ho srovnat. Myslel by sis, že patří k urozeným, podle toho, jak vyváděl.“
„Krev a zatracenej popel,“ vydechl Mat. Kolik dalších lidí naštvala tak, že si zapamatovali její tvář? Jelikož byla, jaká byla, tak nejspíš stovky. A on ji tu nechává chodit jen v paruce a jiných šatech! Stovky? Spíš tisíce. Dokázala rozčílit i cihlu.
V každém případě byl důstojník už pryč. Mat pomalu vydechl. Jeho štěstí opravdu stálo při něm. Občas si říkal, že to je to jediné, co mu brání brečet jako malý kluk. Zamířil k Lucovi, aby zjistil, co vojáci chtěli.
Domon a Blaeric se k Lucovi dostali právě tak rychle jako on s Egeanin, a když si Domon všiml, že má Mat ruku Egeanin kolem ramen, zamračil se ještě víc. Illiánec chápal, že je nutné to hrát, nebo to aspoň tvrdil, ale zřejmě věřil, že hraní zvládnou bez toho, aby se vůbec dotkli. Mat ruku sundal – tady nemusel nic předstírat, neboť Luca znal celou pravdu – a Egeanin ho chtěla také pustit, jenže když se podívala na Domona, popadla ho pevně kolem pasu, aniž by sebeméně změnila výraz. Domon se mračil dál, ale tentokrát do země. Mat usoudil, že Seanchany pochopí mnohem dřív než ženy. Nebo Illiánce.
„Koně,“ zavrčel Luca, ještě než se Mat zastavil. Mračil se na všechny, ale svůj hněv soustředil hlavně na Mata. Jelikož byl o něco vyšší, mračil se na Mata svrchu. „To bylo všechno, co chtěl. Ukázal jsem mu ten příkaz, co mi dává výjimku z tý koňský loterie, podepsanej samotnou vznešenou paní Suroth, ale udělalo to na něho dojem? Bylo mu úplně fuk, že jsem zachránil vysoko postavenou Seanchanku.“ Ta žena nebyla vysoce postavená a on ji ani tak nezachránil, jako jí poskytl možnost cestovat s ním jako najatá účinkující, ale Luca vždycky přeháněl k vlastnímu prospěchu. „Stejně nevím, jak dlouho ta výjimka bude platit. Seanchané se perou o koně. Mohli by mi ten papír kdykoliv sebrat!“ Ve tváři byl skoro stejně rudý, jako měl kabát, a šermoval Matovi prstem pod nosem. „Nedovolím, aby mi kvůli tobě sebrali koně! Jak budu bez koní převážet cirkus? Odpověz mi, jestli můžeš. Chtěl jsem odjet, jakmile jsem viděl to šílenství v přístavu, ale tys mě zarazil. Kvůli tobě mi useknout hlavu! Nebýt tebe, mohl jsem už být stovky mil daleko, ale ty si sem v noci přijedeš a lapíš mě do těch svejch šílenejch plánů! Tady nevydělám ani měďák! Za poslední tři dny nepřišlo ani tolik diváků, aby se za to zvířata jeden den nažrala! Půl dne! Měl jsem odjet už před měsícem! Dřív! Měl jsem!“
Mat se skoro zasmál, jak Luca prskal. Koně. To bylo všechno, jenom koně. Kromě toho představa, že by těžké vozy mohly za pět dní urazit sto mil, byla stejně směšná jako Lucův vůz. Luca mohl odjet už před měsícem, přede dvěma měsíci, nebýt toho, že chtěl z Ebú Daru a jeho seanchanských pokořitelů vyždímat i poslední měďák. A když ho před šesti dny přemluvil, aby zůstal, bylo to snadné jako spadnout z postele.
Jenomže místo aby se zasmál, položil Mat Lucovi ruku na rameno. Ten chlapík byl marnivý jako páv a navíc chamtivý, ale nemělo smysl naštvat ho ještě víc. „Kdybys byl odjel tu noc, Luco, myslíš, že by nikdo nezačal něco větřit? Seanchané by ti rozebírali vozy na kusy, než bys urazil dvě legue. Mohl bys říct, že jsem tě zachránil alespoň před tím.“ Luca se zamračil. Někteří lidé si prostě neviděli dál než na špičku nosu. „Ale můžeš si přestat dělat starosti. Jakmile se Tom vrátí z města, můžeme jet tak daleko, jak budeš chtít.“
Luca znenadání vyskočil, až Mat polekaně ucouvl, ale on jenom se smíchem zatančil. Domon na něj zíral a dokonce i Blaeric zůstal jen koukat. Občas se Luca choval jako naprostý blázen.
Luca ještě poskakoval, když Egeanin odstrčila Mata. „Jakmile se Merrilin vrátí? Dala jsem rozkaz, že nikdo nesmí odejít!“ Vztekle se mračila střídavě na Mata a na Lucu. „Očekávám, že moje rozkazy se budou plnit!“
Luca přestal křepčit a úkosem ji pozoroval, načež se uklonil s tolika ozdobami, až člověk skoro viděl plášť v jeho ruce. Skoro viděl výšivku na tom plášti! Myslel si, že to se ženami umí, tenhleten Luca. „Ty přikážeš, má sladká paní, a já skočím a poslechnu.“ Narovnal se a omluvně pokrčil rameny. „Ale pantáta Cauthon má zlato a já se obávám, že zlato poslouchám jako první.“ Matova truhla plná zlaťáků právě v tomto voze byla jediným důvodem, který ho přesvědčil, víc třeba nebylo. Možná pomohlo i to, že Mat byl ta’veren, ale za dost zlata by Valan Luca pomáhal unést i Temného.
Egeanin se zhluboka nadechla, připravená Lucovi dál spílat, ale on se k ní prostě obrátil zády a vyběhl do schůdků, přičemž křičeclass="underline" „Latelle! Latelle! Musíme všechny okamžitě vzbudit! Konečně odjíždíme, jakmile se Merrilin vrátí! Světlu budiž chvála!“
Vzápětí byl zase dole a za ním následovala jeho žena, přehazujíc si přes sebe černý sametový plášť pošitý blýskavými flitry. Byla to žena s přísnou tváří, a nyní nakrčila nos, jako by Mat páchl, a na Egeanin vrhla pohled, po němž její cvičení medvědi nejspíš vylezli na nejbližší strom. Latelle se nelíbila představa, že manželka uteče od manžela, i když věděla, že je to lež. Naštěstí zřejmě z nějakého důvodu přímo uctívala Lucu a zlato měla ráda skoro stejně tolik jako on. Luca doběhl k nejbližšímu vozu a začal bušit na dveře. Latelle dělala totéž u vozu vedle.
Mat na nic nečekal a spěchal pryč. Procházel úzkou uličkou, která se kroutila mezi vozy a stany, pevně zavřenými kvůli zimě, kde z kovových komínků stoupal kouř. Tady nebyly žádné plošiny pro účinkující, jen mezi některými vozy visely šňůry, na nichž se sušilo prádlo, a občas na zemi ležely dřevěné hračky. Ulička byla jen pro zdejší a úzká byla, aby odradila zvědavce.