Mat šel rychle, i když ho kyčel bolela – bolest už skoro rozchodil – ale neudělal ani deset kroků a Egeanin s Domonem ho už dohonili. Blaeric zmizel, nejspíš šel oznámit sestrám, že jsou v bezpečí a můžou konečně odjet. Aes Sedai, převlečené za služky, jež se tuze bojí, aby je panin manžel nenašel, už měly po krk toho být zavřené ve voze, nemluvě o tom, že se o něj musely dělit se sul’dam. Mat je k tomu donutil, aby mohly dávat pozor na sul’dam, mezitímco sul’dam budou dávat pozor na Aes Sedai, a aby je měl z krku všechny. Přesto byl rád, že jim to šel vyřídit Blaeric. Jedna nebo druhá sestra si ho od útěku z města volala čtyřikrát nebo pětkrát denně, a on šel, pokud se tomu nedalo vyhnout, ale nikdy to nebylo příjemné.
Egeanin ho tentokrát neobjala, kráčela vedle něj a pro jednou se nenamáhala kontrolovat si paruku. Domon se šoural za nimi jako medvěd a cosi si mumlal pod fousy. Mluvil se silným illiánským přízvukem. Čapka odhalovala skutečnost, že mu tmavé vousy končí uprostřed ucha a nad nimi je jenom strniště. Vypadal kvůli tomu jaksi... nedokončeně.
„Dva kapitáni na jedné lodi si říkají o katastrofu,“ protáhla Egeanin s přehnanou trpělivostí. Vypadalo to, že ji z chápavého úsměvu, jejž nasadila, bolí obličej.
„Nejsme na lodi,“ opáčil Mat.
„Zásada je stejná, Cauthone! Ty jsi sedlák. Já vím, že jsi dobrý muž.“ Přes rameno vrhla temný pohled na Domona. To on je dal s Matem dohromady, když si myslela, že dostane najatého pochopa. „Ale tahle situace vyžaduje úsudek a zkušenosti. Jsme v nebezpečných vodách a ty nemáš zkušenosti s velením.“
„Větší, než si myslíš,“ sdělil jí suše. Mohl jít odříkat seznam bitev, na které se pamatoval, že při nich velel, ale většinu z nich by znal jen historik a možná ani ten ne. Navíc by tomu nikdo neuvěřil. On by rozhodně neuvěřil, kdyby mu to tvrdil někdo jiný. „Neměli byste se s Domonem připravovat? Nechcete tady přece nic zapomenout.“ Všechno, co měla, už bylo naložené na voze, který sdílela s Matem a Domonem – což nebylo příjemné uspořádání – ale on zrychlil krok a doufal, že to pochopí. Kromě toho už před sebou uviděl svůj cíl.
Jasně modrý stan, nacpaný mezi jedním jedovatě žlutým a druhým smaragdově zeleným vozem, jenom stěží stačil pro tři kavalce, ale opatřit přístřeší pro všechny, které přivedl z Ebú Daru, vyžadovalo úplatky, aby se lidé přesunuli, a další úplatky, aby je jiní vzali k sobě. Najmout dokázal jen to, co mu byli majitelé ochotní přenechat. A za cenu jako v dobrém hostinci. Juilin, tmavý, pevný muž s krátkými černými vlasy, seděl se zkříženýma nohama na zemi před stanem s Olverem, hubeným, asi desetiletým klučíkem, i když ten od chvíle, co ho Mat poznal, nabral trochu na váze. Oba byli i přes vítr bez kabátů a hráli hady a lišky na desce, jejíž obrazec chlapci na kus červeného plátna namaloval jeho otec. Olver hodil kostky a pečlivě odpočítal značky, načež zvažoval tah na pavučině černých čar a šipek. Tairenský chytač zlodějů hře nevěnoval takovou pozornost. Při pohledu na Mata se narovnal.
Najednou zpoza stanu vyrazil Noal a supěl, jako by běžel. Juilin překvapeně vzhlédl a Mat se zamračil. Řekl Noalovi, že má jít rovnou sem. Kam tedy šel? Noal se na něj díval vyčkávavě, ne provinile nebo rozpačitě, jen chtěl slyšet, co jim Mat hodlá sdělit.
„Víš o Seanchanech?“ zeptal se Juilin a také se podíval na Mata.
Ve vchodu do stanu se pohnul stín a objevila se tmavovlasá žena, která seděla na kavalci a byla zabalená do starého šedého pláště. Předklonila se a položila ruku Juilinovi na rameno. A na Mata vrhla ostražitý pohled. Byla hezká, pokud měl muž rád neustále našpulené rty, což Juilin zřejmě rád měl, podle toho, jak se na ni usmál a poplácal ji po ruce. Byla také Amathera Aelfdene Casmir Lounault, panarcha Tarabonu a téměř na úrovni královny. Alespoň jí kdysi bývala. Juilin to věděl, stejně tak Tom, ale nikoho nenapadlo sdělit to Matovi, dokud se nedostali k cirkusu. Usoudil, že na tom, vzhledem ke všemu ostatnímu, nezáleží. Rychleji reagovala na Theru než na Amatheru a nic nechtěla, dělala si nároky jen na Juilinův čas. Byla jen malá šance, že ji tu někdo pozná. Mat v každém případě doufal, že cítí víc než vděčnost za záchranu, protože Juilin k ní rozhodně choval něžnější city. A kdo mohl říci, že se sesazená panarcha nemůže zamilovat do chytače zlodějů? Už se staly divnější věci. I když ho takhle nahonem žádná nenapadla.
„Chtěli jenom vidět Lucův papír na koně,“ ohlásil a Juilin kývl a viditelně se uvolnil.
„Ještě dobře, že nepřepočítali, kolik jich tu je.“ V příkazu bylo přesně uvedeno, kolik koní smí Luca mít. Seanchané byli na odměny velkorysí, jenomže vzhledem k tomu, jak nutně potřebovali jezdecké i tažné koně, nikomu nedovolili s koňmi obchodovat. „Přinejlepším by si vzali ty, co jsou navíc. Přinejhorším...“ Chytač zlodějů pokrčil rameny. Další veselá duše.
Thera najednou zasupěla, přitáhla si plášť k tělu a zalezla do stanu. Juilin se podíval za Mata a pohled mu ztvrdl. A že se Tairen vyrovnal i strážcům, když na to přišlo. Egeanin zřejmě náznaky nechápala a mračila se na stan. Domon stál vedle ní s rukama zkříženýma na prsou a zamyšleně si vysával zuby. Nebo se možná nutil k trpělivosti.
„Sbal si stan, Sandare,“ rozkázala Egeanin. „Cirkus odjíždí, jakmile se Merrilin vrátí.“ Zaťala zuby a vyloženě se na Mata nemračila. Ale jenom tak tak. „A zařiď, ať tvoje... žena... nedělá potíže.“ V posledním čase byla Thera služkou, da’covale, majetkem vznešené paní Suroth, než ji Juilin ukradl. Podle Egeanin byla krádež da’covale skoro stejně špatná jako osvobození damane.
„Můžu jet na Vichroví?“ vykřikl Olver a vyskočil. „Můžu, Mate? Můžu, Leilwin?“ Egeanin se na něj skutečně usmála. Mat ještě neviděl, že by se usmála na kohokoliv jiného včetně Domona.
„Ještě ne,“ prohlásil Mat. Ne, dokud nebudou tak daleko od Ebú Daru, že si tam těžko někdo vzpomene na bělouše vyhrávajícího závody s malým klukem na hřbetě. „Za pár dní snad. Juiline, řekneš to ostatním? Blaeric už to ví, takže o sestry je postaráno.“
Juilin neplýtval časem, jenom zaskočil do stanu uklidnit Theru. Zřejmě potřebovala uklidňovat dost často. Když vyšel ven v tmavém tairenském kabátě, který už začínal být obnošený, nakázal Olverovi, aby, než se vrátí, uklidil hru a pomohl Theře s balením, pak si na hlavu narazil kuželovitý červený klobouk s plochým vrškem a vyrazil. Na Egeanin se ani nepodíval. Ona ho považovala za zloděje, což bylo pro chytače zlodějů urážlivé, takže ji rovněž neměl zrovna dvakrát v lásce.
Mat se chtěl Noala zeptat, kde byl, ale stařík hbitě vyrazil za Juilinem a volal přes rameno, že sdělí ostatním, že odcházejí. No, dva tu zprávu rozšíří rychleji než jeden – Vanin a čtyři přeživší Rudé paže se dělili o stan na jednom konci, kdežto Noal bydlel s Tomem a dvěma sloužícími, Lopinem a Nerimem, ve stanu na konci opačném – a otázka mohla počkat. Nejspíš se jen zdržel, aby své vzácné ryby uložil někam do bezpečí. V každém případě mu ta otázka náhle nepřipadala důležitá.
Lidé začali volat na koňáky, aby přivedli jejich spřežení, a další se z plných plic dožadovali, aby jim někdo sdělil, co se děje. Adria, štíhlá žena v květovaném zeleném županu, přiběhla bosá a zmizela ve žlutém voze, kde bydlely další čtyři hadí ženy. Někdo v zeleném voze drsně řval, že se tu lidi snaží spát. Kolem proběhla hrstka dětí, z nichž některé již samy účinkovaly, a Olver vzhlédl od hry. Byla jeho nejcennějším majetkem, ale nebýt jí, byl by nejspíš odběhl za nimi. Chvíli ještě potrvá, než bude cirkus připravený na cestu, ale kvůli tomu Mat neúpěl. Právě totiž znovu uslyšel v hlavě ty zatracené kostky.