3
Vějíř barev
Mat nevěděl, jestli má brečet nebo klít. Když vojáci odešli a Ebú Dar bude mít brzy za patami, neviděl žádný důvod, proč by se měly kostky zase objevit, ale nikdy žádný zatracený důvod neviděl, dokud nebylo pozdě. To, co se blížilo, ať to bylo cokoliv, se mohlo odehrát za pár dní nebo za hodinu, on na to ale nikdy nedokázal přijít předem. Jedinou jistotou bylo, že půjde o něco důležitého – nebo nebezpečného – a že se tomu nedokáže vyhnout. Občas, jako tu noc u brány, nechápal, proč se kostky vůbec ozvaly, i poté, kdy se zastavily. Jistě věděl pouze to, že jakkoliv se kvůli těm kostkám kroutil jako koza se svrabem, jakmile se jednou ozvaly, už nechtěl, aby se někdy zastavily. Jenže ony se zastaví. Dříve nebo později se vždycky zastavily.
„Jsi v pořádku, Mate?“ zeptal se Olver. „Ti Seanchané nás nechytnou.“ Pokoušel se mluvit drsně a sebejistě, ale z hlasu mu zaznívala otázka.
Náhle si Mat uvědomil, že hledí do prázdna. Egeanin se na něj mračila a nepřítomně si pohrávala s parukou. Očividně se zlobila, že si jí nevšímá. Domon se tvářil zadumaně, a jestli se zrovna nerozhodoval, zda se nemá rozčílit kvůli tomu, jak se Egeanin chová, tak byl Mat ochotný sníst svou čepici. Dokonce i Thera na něj koukala ze stanu, a ona se vždy snažila být tam, kde nebyla Egeanin. Mat to neuměl vysvětlit. Jedině někdo s ovesnou kaší místo mozku by uvěřil, že ho varují kostky, které nikdo jiný nevidí. Nebo možná člověk poznačený jedinou silou. Nebo Temným, Mat nijak netoužil, aby ho ostatní začali podezírat z něčeho takového. A možná šlo zase o tu noc u brány. Ne, tohle nebylo tajemství, se kterým by se chtěl komukoli svěřovat. Rozhodně by to ničemu neprospělo.
„Nikdy nás nechytí, Olvere, ne nás dva.“ Prohrábl chlapci vlasy a Olver vycenil chrup v úsměvu. Tak snadné bylo vrátit mu sebedůvěru. „Ne, dokud budem mít oči otevřený a používat zdravej rozum. Pamatuj, když budeš mít oči otevřený a všech pět pohromadě, najdeš cestu ze všech potíží, ale když ne, zakopneš si o vlastní nohy.“ Olver vážně přikyvoval, Mat to však myslel víc jako připomínku pro ostatní. Nebo možná pro sebe. Světlo, už se nemohli mít víc na pozoru. Až na Olvera, který to všechno považoval za náramné dobrodružství, všichni mohli od odjezdu z města vyskočit z kůže. „Běž pomoct Theře, jak ti řekl Juilin, Olvere.“
Prudký závan větru mu pronikl přes kabát, až se Mat zachvěl. „A vezmi si kabát, je zima,“ dodal, když kluk proběhl kolem Thery do stanu. Šustot a škrábání zevnitř prozrazovaly, že se pustil do práce, s kabátem nebo bez něj, ale Thera se dál krčila ve vchodu do stanu a civěla na Mata. Podle toho, jak se o něj ostatní kromě Mata Cauthona starali, se mohl kluk klidně nachladit a umřít.
Jakmile Olver zmizel, Egeanin, s rukama v bok, přistoupila k Matovi a on tiše zaúpěl. „Vyřídíme tyto věci hned, Cauthone,“ pronesla tvrdým hlasem. „Hned! Nedovolím, abys mi zničil loď tím, že budeš rušit moje rozkazy.“
„Není co vyřizovat,“ opáčil Mat. „Mě sis nenajala a tím to končí.“ Nějak se jí podařilo, že se zatvářila ještě tvrději, jako by křičela, že ona to takhle nevidí. Ta ženská byla stejně neústupná jako želva kožnatka, ale musel existovat nějaký způsob, jak by mohl vypáčit její zuby ze své nohy. Ať shoří, jestli chtěl zůstat sám, když se mu v hlavě otáčely ty kostky, ale bylo to lepší než muset je poslouchat a přitom se s ní dohadovat. „Než odjedeme, půjdu navštívit Tuon.“ Ta slova mu vyletěla z úst dřív, než si je srovnal v hlavě. Uvědomil si ale, že mu tam už ležela delší dobu, pomalu se vynořovala z mlhy.
Egeanin zmizela krev z tváří, jakmile vyslovil Tuonino jméno, a Thera vykvíkla a vzápětí prudce zavřela stanové chlopně. Bývalá panarcha za dobu, kdy byla majetkem Suroth, vstřebala příliš mnoho seanchanských způsobů, a také mnoho z jejich tabu. Egeanin ale byla z tvrdšího materiálu. „Proč?“ chtěla vědět. A vzápětí pokračovala, znepokojená i vzteklá zároveň. „Nesmíš jí tak říkat. Musíš jí prokazovat úctu.“ V některých věcech byla tvrdší.
Mat se zazubil, ona to však zřejmě nepovažovala za vtip. Úctu? Na tom, když někomu nacpete roubík do pusy a zabalíte ho do závěsu, není vůbec nic uctivého. Ani kdyby Tuon nazýval vznešenou paní nebo čímkoliv jiným, nic by se tím nezměnilo. Pochopitelně Egeanin byla spíš ochotná bavit se o osvobození damane než o Tuon. Kdyby dokázala předstírat, že k únosu nedošlo, udělala by to, a zatím se aspoň snažila. Světlo, snažila se to ignorovat, i když únos právě probíhal. Podle ní všechny ostatní zločiny vedle tohoto bledly.
„Protože s ní chci mluvit,“ odvětil Mat. A proč ne? Dřív nebo později bude muset. Uličkou už začali pobíhat lidé, polooblečení muži s vlajícími podolky a ženy s vlasy ještě ovázanými nočními šátky, někdo vedl koně, jiní se jenom motali kolem. Kolem proběhl šlachovitý hoch, o něco větší než Olver, a kdykoliv mu dav udělal místo, dělal přemety. Cvičil nebo si možná jen hrál. Ospalec ze zeleného vozu se stále ještě neobjevil. Lucův Velkolepý kočovný cirkus se nepohne ještě celé hodiny. Byla spousta času. „Můžeš jít se mnou,“ navrhl svým nejnevinnějším tónem. Tohle ho mělo napadnout už dřív.
Po tom pozvání Egeanin skutečně ztuhla jako kůl z plotu. Prve se zdálo nemožné, že by mohla zblednout ještě víc, jenže teď se jí to podařilo. „Budeš se k ní chovat s patřičnou úctou,“ zachraptěla a oběma rukama mačkala šátek, jako by si chtěla černou paruku vtisknout pevněji na hlavu. „Pojď, Bayle. Chci se ujistit, že jsou moje věci pořádně uložené.“
Když se obrátila a bez ohlížení vyrazila do davu, Domon zaváhal a Mat si ho ostražitě prohlížel. Matně si vzpomínal, že kdysi prchal na Domonově říční bárce, ale jen velmi matně. Tom se s Domonem přátelil, což mluvilo v Illiáncův prospěch, ale byl Egeaniným člověkem, připraveným podpořit ji ve všem včetně nelibosti k Juilinovi, a Mat mu nevěřil o nic víc než jí. Což znamenalo, že ne moc. Egeanin a Domon měli vlastní cíle, a to, jestli si Mat Cauthon uchová zdravou kůži, k nim nepatřilo. Ostatně pochyboval, že by ten muž věřil jemu, ale prozatím neměl ani jeden z nich na vybranou.
„Ať se picnu,“ zamumlal Domon a poškrábal se ve štětinách nad levým uchem, „ať už máš za lubem cokoliv, mohlo by ti to přerůst přes hlavu. Myslím, že ona je tvrdší, než tušíš.“
„Egeanin?“ užasl Mat. Rychle se rozhlédl kolem sebe, jestli snad někdo v uličce nezaslechl, co mu uklouzlo. Několik lidí se po něm kouklo, když je s Domonem míjeli, ale nikdo se nepodíval dvakrát. Luca nebyl jediný, kdo se nemohl dočkat, až dá vale městu, kde proud diváků vyschl a čerstvou vzpomínkou byl požárem ozářený přístav za noci. Mohli uprchnout už tu první noc, takže by se Mat neměl kam schovat, nebýt toho, že jim to Luca rozmluvil. Za přislíbené zlato uměl být Luca velmi výmluvný. „Vím, že je tvrdší než starý holínky, Domone, ale to na mě neplatí. Tohle není zatracená loď a já jí nedovolím ujmout se velení a všechno zničit.“