Domon se zašklebil, jako by byl Mat praštěný pavlačí. „Ta holka, člověče. Ty bys snad dokázal být tak klidný, kdyby tě v noci unesli? Ať už si hraješ na cokoliv s tím, jak pořád meleš, že je to tvá žena, měj se na pozoru, nebo ti ukousne hlavu.“
„Jenom jsem to plácl,“ zamumlal Mat. „Kolikrát to mám říkat? Na chvilku jsem ztratil nervy.“ To tedy ztratil. Když zjistil, kdo Tuon je, zatímco se s ní rval; to by vyděsilo i zatraceného trolloka.
Domon nevěřícně zabručel. No, nebyl to zrovna nejlepší příběh, s jakým mohl Mat přijít, ale až na Domona mu zřejmě každý uvěřil, že to jenom tak vybreptl. Aspoň si Mat myslel, že to tak berou. Egeanin možná měla jazyk na uzel, když přišlo na Tuon, ale kdyby věřila, že to myslel vážně, tak by toho jistě navykládala spousty. Nejspíš by do něj vrazil nůž.
Illiánec se ohlédl směrem, kterým Egeanin odešla, a potřásl hlavou. „Snaž se odteď dávat si pozor na jazyk. Eg – Leilwin... může ranit mrtvice, když pomyslí na to, cos řekl. Skoro jsem ji slyšel, jak si mumlá, a můžeš se vsadit, že holka sama to nebere na lehčí váhu. Něco před ní ‚plácneš‘ a přijdem o hlavu všichni.“ Důrazně si přejel prstem po krku a krátce kývl, načež se vydal za Egeanin.
Mat se za ním díval a taky kroutil hlavou. Tuon, a tvrdá? Pravda, byla Dcerou Devíti měsíců a tohle všechno a v Tarasinském paláci se mu dokázala dostat pod kůži upřeným pohledem, když si myslel, že je to jenom další seanchanská šlechtična s nosem nahoru, ale to bylo proto, že se pořád objevovala tam, kde ji nečekal. Nic víc. Tvrdá? Vypadala jako panenka z porcelánu. Jak tvrdá mohla být?
Měl jsi co dělat, aby ti nerozbila nos, a možná víc, připomněl si.
Dával si pozor a už to, co tenkrát plácl, neopakoval, ale pravdou bylo, že se s Tuon ožení. Z toho pomyšlení si povzdechl. Věděl to stejně jistě, jako by to bylo proroctví, což vlastně jistým způsobem bylo. Neuměl si představit, jak by k takovému sňatku mohlo dojít. Připadalo mu to nemožné a neplakal by, kdyby to nakonec dopadlo jinak. Ale věděl, že dojde. Proč se musel vždycky zaplést s nějakou zatracenou ženskou, která na něj vytahovala nůž, nebo se mu snažila ukopnout hlavu? Nebylo to fér.
Hodlal jít rovnou do vozu, kde Tuon a Selucii hlídala Setalle Ananová – vedle hostinské vypadal i kámen měkký. Rozmazlená šlechtična a její komorná jí žádné problémy dělat nebudou, zvlášť když venku hlídal jeho voják. Alespoň zatím žádné problémy nedělaly, jinak by se to byl doslechl – ale uvědomil si, že zpomaluje a zahýbá stranou, místo aby šel rovnou. Všude se to hemžilo činností. Tu muži přiváděli vzpírající se a frkající koně, kteří už příliš dlouho stáli. Tam další lidé strhávali stany a balili je na vozy nebo z domků na kolečkách, jež tu stály celé měsíce, vyhazovali rance, mosazí obité truhly, soudky a nádoby všech tvarů a velikostí, aby pak mohli všechno přebalit na cestu, než budou zapřaženi tahouni. Byl tu hrozný hluk, koně řehtali, ženy volaly děti, děti plakaly kvůli ztraceným hračkám nebo nadšeně vykřikovaly radostí z toho, že se něco děje, a muži chtěli vědět, kdo jim sáhl na postroje nebo si půjčil nějaký nástroj. Několik akrobatek, štíhlé, ale svalnaté ženy, které chodily po provazech natažených na vysokých tyčích, obklopilo jednoho koňáka a všechny mávaly rukama a křičely z plných plic a nikdo je neposlouchal. Mat se zastavil a snažil se přijít na to, kvůli čemu se hádají, nakonec však usoudil, že to ani samy nevědí. V prachu se rvali dva muži bez kabátů a zblízka je pozorovala pravděpodobná příčina hádky, pružná švadlenka se žhavým pohledem jménem Jameine, ale objevil se Petra a roztrhl je dřív, než si Mat vůbec mohl vsadit.
Nebál se znovu Tuon vidět. Ovšemže ne. Držel se stranou, poté, co ji strčil do toho vozu, aby jí dal čas se uklidnit a vzpamatovat. To bylo vše. Akorát... Klidná, tak to Domon říkal, a byla to pravda. Unesli ji uprostřed noci, vyvlekli ji do bouře, lidé, kteří by jí, pokud věděla, stejně klidně podřízli krk, jako se na ni podívali, a ona z nich byla zdaleka nejklidnější. Světlo, mohla to sama naplánovat, nakolik ji to rozčílilo! Měl z toho pocit, jako by měl mezi lopatkami opřenou špičku nože, a teď se ten nůž vracel, kdykoliv na ni jenom pomyslel. A v hlavě mu dál chřestily kostky.
Ta ženská mi teď a tady těžko nabídne vyměnit si sliby, usoudil s úsměvem, ale neměl z toho dobrý pocit. Přesto neexistoval jediný důvod, proč by se měl bát. Měl se jenom na pozoru, což bylo správné, nebál se.
Cirkus sice zabíral prostor jako slušná vesnice, ale člověk se tady mohl courat jen malou chvíli, než se začal vracet na místa, kde už před chvílí byl. A brzy se taky přistihl, že zírá na vůz bez oken, natřený purpurovou barvou, dnes již vybledlou, obklopený povozy s plátěnou střechou a v dohledu nejjižnější řady koní. Vozy na odvoz hnoje dnes ráno nepřijely a koně byli silně cítit. Vítr sem také přinášel silný odér od nejbližších zvířecích klecí, pižmový pach velkých koček, medvědů a Světlo ví čeho ještě. Za vozy a koňmi padla část plátěné stěny a další se začala vlnit, jak muži uvolňovali lana držící plátno na tyčích. Slunce, zpola za mraky, už bylo v polovině cesty k nadhlavníku, ale stále bylo dost brzo.
Harnan a Metwyn, dvě Rudé paže, už k purpurovému vozu zapřáhli první pár koní a nyní připřahali druhý pár. Vojáci v Bandě Rudé ruky byli dobře vycvičení a byli by připravení vyrazit na cestu v okamžiku, kdy cirkusáci ještě rozvažovali, kterým směrem mají obrátit koně. Mat Bandu naučil pohybovat se v případě nutnosti rychle. On sám se však coural, jako kdyby se brodil bahnem.
Harnan, s tím pitomým vytetovaným dravcem na tváři, ho uviděl první. Nepatrně se uklonil a vyměnil si pohled s Metwynem. Harnan byl mohutný, kdežto Metwyn byl Cairhieňan, jenž vypadal jako chlapec, i když u něj vzhled klamal o věku i lásce k hospodským rvačkám. Neměli právo tvářit se překvapeně.
„Jde všechno hladce? Chci vyrazit včas.“ Mat si třel ruce kvůli zimě a nejistě si prohlížel purpurový vůz. Měl jí přinést nějaký dárek, šperk nebo kytky. Obojí na většinu žen zapůsobilo, obvykle.
„Docela hladce, můj pane,“ pravil Harnan opatrně. „Žádný křik ani pláč.“ Loupl okem po voze, jako kdyby za to nechtěl přebrat žádnou zodpovědnost.
„Ticho se mi líbí,“ přisadil si Metwyn a protáhl oprať kroužkem na chomoutu. „Ženský začnou brečet a chlap pak může akorát odejít, pokud si cení svý kůže, a my tyhle dvě můžem těžko vyklopit někde u silnice.“ Ale taky se úkosem podíval na vůz a nevěřícně vrtěl hlavou.
Mat opravdu nemohl udělat nic jiného než jít dál. A tak to udělal. Stačily jenom dva pokusy, s úsměvem přilepeným na tváři, aby vylezl po malovaných dřevěných schůdcích vzadu. Sice se nebál, ale každý hlupák pozná, kdy má být nervózní.
I když vůz neměl okna, vnitřek dobře osvětlovaly čtyři lampy se zrcadly. V lampách hořel kvalitní oheň, takže nepáchly. Ale vzhledem k tomu, jaký smrad se sem nesl zvenčí, by to stejně nebylo poznat. Příště bude muset najít lepší místo, kam vůz postavit. V malých cihlových kamínkách se železnými dvířky a železnou plotnou na vaření hořel příjemný oheň. Vůz nebyl moc velký a všude, kde to jen šlo, stály u stěn skříňky nebo police nebo tu byly kolíky na šaty, ručníky a podobně, ale stůl, který bylo možné spustit na provazech, byl vytažený ke stropu a tři ženy se uvnitř příliš netlačily.
Tyhle tři se snad ani nemohly víc lišit. Panímáma Ananová seděla na jedné ze dvou úzkých paland zabudovaných do stěn. Byla to vznešená žena s lehce prošedivělými vlasy a zdánlivě se soustředila na vyšívací kruh a vůbec se netvářila jako stráž. V uších jí visely velké zlaté kruhy a na těsném stříbrném obojku měla svůj svatební nůž, jehož jílec s červenými a bílými kamínky měla spuštěný v rýze mezi prsy, odhalené poměrně hlubokým, úzkým výstřihem svých ebúdarských šatů, které měly na jedné straně vyhrnutou sukni, aby byly vidět žluté spodničky. Další nůž s dlouhou, zakřivenou čepelí měla strčený za pasem, ale to byl další ebúdarský zvyk. Setalle odmítla jakýkoliv převlek, což bylo zcela v pořádku. Nikdo neměl důvod ji hledat a najít šaty pro všechny byl už tak dost velký problém. Selucia, krasavice s pletí barvy smetany, seděla se zkříženýma nohama na podlaze mezi palandami, vyholenou hlavu měla zakrytou šátkem a tvářila se mrzutě, třebaže obvykle působila dost důstojně, aby vedle ní panímáma Ananová vypadala přelétavá. Oči měla modré jako Egeanin, ale pronikavější, a kvůli oholení zbytku vlasů nadělala jistě víc povyku než Egeanin. Tmavomodré ebúdarské šaty, které jí dali, se jí také nelíbily, tvrdila, že hluboký výstřih je neslušný, ale dokonaleji maskovaly. Jen málo mužů, kteří by zahlédli její působivé poprsí, by se dokázalo soustředit na její obličej. Mat by se tím pohledem sám rád pokochal, ale byla tu Tuon. Seděla na jediné stoličce, v klíně v kůži vázanou knihu, a on nedokázal koukat na nic jiného. Jeho budoucí žena. Světlo!