Tuon byla maličká, ne jenom malá, ale štíhlá skoro jako kluk, a ve volných šatech z hnědé vlny, koupených od jedné z cirkusaček, vypadala jako dítě v šatech starší sestry. Matovi se malé ženy vůbec nelíbily, zvlášť když měly na hlavě jen několikadenní černé strniště. Ale pokud to přešel, tak byla hezká, jistým odtažitým způsobem, se srdcovitým obličejem, plnými rty a očima jako tmavými tůněmi vážnosti. Ten naprostý klid ho málem vyděsil. Za stejných okolností by stejně vyrovnaná nebyla ani Aes Sedai. A ty zatracené kostky v hlavě taky moc nepomáhaly.
„Setalle mě informuje,“ pronesla pomalu a chladně, když za sebou zavřel dveře. Už dokázal poznat rozdíly v seanchanských přízvucích. Vedle Tuon působila Egeanin, jako kdyby mluvila s plnou pusou, ale všichni mluvili nezřetelně a pomalu. „Řekla mi, jaký příběh jsi o mně rozšířil, Tretko.“ Už od Tarasinského paláce trvala na tom, že ho bude takhle oslovovat. Tenkrát mu na tom nezáleželo. No, ne moc.
„Jmenuju se Mat,“ začal. Neviděl, kde se jí v ruce vzal ten hrnek, ale podařilo se mu praštit sebou na podlahu právě včas, aby se rozbil o dveře a ne o jeho hlavu.
„Jsem snad služka, Tretko?“ Pokud prve mluvila chladně, tak teď to znělo jako led. Ani nezvedla hlas, ale byla sama tvrdá jako led. Vedle jejího výrazu by i kat vypadal vesele. „Služka, která krade?“ Kniha sklouzla na zem, když vstala a sehnula se pro bílý nočník s víkem. „Nevěrná služka?“
„Ten budeme ještě potřebovat,“ upozornila ji Selucia uctivě a sebrala nočník Tuon z rukou. Opatrně ho postavila na zem a krčila se Tuon u nohou, jako by se na Mata chtěla vrhnout, jakkoliv to bylo směšné. I když v té chvíli vlastně nevypadalo nic směšně.
Panímáma Ananová sáhla na polici nad svou hlavou a podala Tuon další hrnek. „Těch máme spoustu,“ utrousila.
Mat po ní vrhl rozhořčený pohled, ale ona na něj pobaveně mrkla. Pobaveně! A ona měla ty dvě hlídat.
Ozvalo se zabušení na dveře. „Potřebuješ pomoct?“ ptal se Harnan nejistě. Mata napadlo, koho se vlastně ptá.
„Všechno máme zcela pevně v ruce,“ zavolala Setalle v odpověď a klidně propíchla látku napnutou v kruhu. Člověk by si myslel, že vyšívání je důležitá činnost. „Jdi si po své práci. A neokouněj.“ Ta ženská sice nebyla Ebúdarka, ale rozhodně do sebe nasála ebúdarské způsoby. Po chvíli se ozvaly kroky na schodech. Harnan zřejmě v Ebú Daru taky strávil moc dlouhou dobu.
Tuon obrátila nový hrnek v rukou, jako by si prohlížela kytičky na něm namalované, a zvedla koutky úst v úsměvu tak nepatrném, že si ho Mat možná jen představoval. Když se usmála, byla ještě hezčí, ale právě tyhle úsměvy říkaly, že zná věci, které Mat nevěděl. Jestli v tom bude pokračovat, dostane z toho Mat určitě kopřivku. „Nebudu známa jako služka, Tretko.“
„Jmenuju se Mat, ne... to druhý,“ prohlásil, vstal a opatrně zkoušel kyčel. K jeho překvapení nebolela víc. Tuon zvedla obočí a současně zvedla hrnek. „Těžko jsem mohl těm lidem říct, že jsem unesl Dceru Devíti měsíců,“ podotkl rozčileně.
„Vznešenou paní Tuon, kmáne!“ vyjela Selucia ostře. „Je pod závojem!“ Pod závojem? V paláci Tuon závoj nosila, ale teď už ne.
Mrňavá žena mávla velkodušně rukou, jako královna udělující milost. „To není důležité, Selucie. On zatím nic nezná. Musíme ho vzdělat. Ale ten příběh změníš, Tretko. Já nebudu služka.“
„Na to už je pozdě,“ prohlásil Mat a sledoval hrnek v její ruce. Vypadala křehká, nehty měla ostříhané, ale on si dobře pamatoval, jak je rychlá. „Nikdo po tobě nechce, abys byla služka.“ Luca a jeho žena znali pravdu, jenže všem ostatním museli nějak vysvětlit, proč drží Tuon a Selucii zavřené pod stráží ve voze. Dokonalým řešením bylo tvrdit, že to jsou služky, které měly být propuštěny pro krádež a které hodlaly prozradit útěk své paní s milencem. Aspoň Matovi to připadalo dokonalé. A pro cirkusáky byla díky tomu celá věc ještě romantičtější. Ale když to vysvětloval Lucovi, měl dojem, že Egeanin spolkne jazyk. Možná tušila, jak to Tuon přijme. Světlo, skoro si přál, aby se ty kostky zastavily. Jak jen mohl někdo myslet s tímhle v hlavě?
„Nemohl jsem vás tam nechat, abyste strhly poplach,“ pokračoval trpělivě. To byla pravda. „Vím, že vám to panímáma Ananová vysvětlila.“ Napadlo ho dodat, že když tvrdil, že je jeho žena, jenom mu ujely nervy – musela ho považovat za na hlavu padlého! – ale připadalo mu nejlepší vůbec se o tom znovu nezmiňovat. Pokud bude ochotná nechat tu věc plavat, tím líp. „Vím, že vám to už řekla, ale slibuju, že vám nikdo neublíží. Jakmile přijdu na to, jak vás v pořádku poslat domů, tak to udělám. Slibuju. A do tý doby vám zařídím co největší pohodlí. Jenom to musíte ještě chvíli vydržet.“
Tuon se v tmavých očích zablýsklo, jako blesky na noční obloze, ale řekla: „Zdá se, že uvidím, zač stojí tvé sliby, Tretko.“ Selucia, u jejích nohou, zasyčela jako namočená kočka a pootočila hlavu, aby něco namítla, ale Tuon zacukala levou rukou a modrooká žena zrudla a zmlkla. Urození používali na své vrchní služebnictvo něco jako znakovou řeč Děv. Mat by tomu moc rád rozuměl.
„Pověz mi něco, Tuon,“ řekl.
Měl dojem, že Setalle mumlá: „Troubo.“ Selucia zaťala zuby a Tuon v očích nebezpečně zasvitlo, ale pokud mu hodlala říkat „Tretko", tak ať shoří, jestli na ni bude používat nějaké tituly.
„Kolik let ti je?“ Slyšel, že je jen o pár let mladší než on, ale při pohledu na ty pytlovité šaty mu to připadalo nemožné.
K jeho překvapení z těch nebezpečných jisker vyšlehly plameny. Tentokrát už to nebyly jen obyčejné blesky, málem ho to sežehlo na uhel. Tuon se narovnala do své plné výšky. Což nebylo nic moc. Pochyboval, že má alespoň sáh, tedy bez podpatků. „Můj čtrnáctý den pravého jména přijde za pět měsíců,“ sdělila mu hlasem, jenž zdaleka nebyl chladný. Vlastně mohl vůz vyhřát lépe než kamínka. Pocítil naději, ale ona ještě neskončila. „Ne, vy si tady necháváte rodná jména, že? Tak to budou moje dvacáté jmeniny. Jsi spokojený, Tretko? Bál ses, žes ukradl... dítě?“ Málem syčela.