Mat před sebou zamával rukama, jak ten nápad honem zaháněl. Když na něj začne žena syčet jako přehřátá konvice, muž s trochou mozku v hlavě by měl honem najít způsob, jak ji co nejrychleji zchladit. Držela hrnek tak prvně, až jí na ruce vystupovaly šlachy, a on nechtěl zkoušet svou kyčel dalším pádem na podlahu. Když na to tak myslel, tak si nebyl jistý, jak moc se ho snažila zasáhnout poprvé. Měla vážně rychlé ruce. „Jenom jsem to chtěl vědět, to je všechno,“ vyhrkl honem. „Byl jsem zvědavej, snažil jsem se navázat rozhovor. Sám jsem jenom o trochu starší.“ Dvacet. Tolik k naději, že bude další tři čtyři roky na vdávání příliš mladá. Cokoliv, co přijde mezi něj a jeho svatební den, uvítá s otevřenou náručí.
Tuon si ho podezíravě prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu a pak hodila hrnek na postel vedle panímámy Ananové a znovu se posadila na stoličku. Uhlazování nabírané sukně se věnovala, jako by to bylo hedvábné roucho. Ale dál si ho prohlížela přes dlouhé řasy. „Kde máš prsten?“ chtěla vědět.
Mimoděk si přejel palcem prst na levé ruce, kde obvykle dlouhý pečetní prsten nosíval. „Nenosím ho pořád.“ Ne, když každý v Tarasinském paláci věděl, že ho má. Prsten by byl navíc příliš nápadný, když teď měl obyčejné šaty. Nebyla to dokonce ani jeho pečeť, to jenom šperkař si na něm zkoušel své umění. Zvláštní, jak mu bez něj připadala ruka mnohem lehčí. Příliš lehká. A taky bylo zvláštní, že si toho všimla. Ale proč ne? Světlo, z těch kostek couval před stíny a nadskakoval, když si někdo jen povzdechl. Nebo to možná bylo pouze kvůli ní, což byla představa, která ho zrovna moc nepotěšila.
Chtěl si sednout na prázdnou postel, ale Selucia na ni vyskočila tak rychle, že by jí každý akrobat záviděl, a natáhla se na bok, s hlavou opřenou o ruku. Šátek se jí posunul, ale ona si ho hned urovnala a celou dobu na něj zírala, pyšná a chladná jako královna. Podíval se na druhou postel a panímáma Ananová odložila výšivku na tak dlouho, aby si mohla okatě uhladit sukně, čímž dala jasně najevo, že se nehodlá dělit ani o píď. Světlo ji spal, chovala se, jako kdyby Tuon chránila před ním! Ženy se zřejmě vždycky sčuchnou, takže muž nemá sebemenší šanci. No, když se mu podařilo zabránit tak dlouho Egeanin, aby se ujala velení, nehodlal se nechat utlačovat Setalle Ananovou nebo prsatou komornou nebo urozenou a mocnou vznešenou paní Dcerou Devíti zatracených měsíců! Akorát že mohl těžko některou z nich odstrčit, aby si měl kam sednout.
Opřel se tedy o prádelník se šuplíky u paty postele, na níž seděla panímáma Ananová, a snažil se vymyslet, co říci. Nikdy neměl potíže přijít na něco, co by mohl říkat ženám, ale mozek jako by měl zahlcený hlukem kostek. Všechny tři ženy na něj vrhaly nesouhlasný pohled – skoro je slyšel, jak mu říkají, ať se nekrčí! – a tak se usmál. Většina žen si myslela, že jeho nejlepší úsměv je velmi podmanivý.
Tuon si dlouze vydechla, což nevypadalo, že by si ji sebeméně podmanil. „Vzpomínáš na tvář Jestřábího křídla, Tretko?“ Panímáma Ananová překvapeně zamrkala a Selucia se posadila na posteli a zamračila se. Na něj. Proč se mračí na něj? Tuon na něj jenom dál zírala, ruce sepjaté v klíně, chladná a soustředěná jako vědma o Letnicích.
Matovi zamrzl úsměv. Světlo, co všechno ví? Jak může vůbec něco vědět? Ležel pod pálícím sluncem, oběma rukama si držel bok a snažil se zabránit tomu, aby mu vytekl i poslední zbytek krve, a přitom se snažil přijít na to, zda má nějaký důvod dál se držet. S Aldesharem byl po dnešku konec. Slunce na okamžik zastřel stín, a pak si k němu dřepl dlouhán ve zbroji, s přilbicí strčenou pod paží, tmavýma, zapadlýma očima a orlím nosem. „Dnes jsi proti mně bojoval skvěle, Culaine, i v minulých dnech,“ řekl ten pozoruhodný muž. „Budeš se mnou žít v míru?“ S posledním dechem se Artuši Jestřábí křídlo vysmál do obličeje. Nenáviděl vzpomínky na umírání. Hlavou mu proletěla desítka dalších střetů, staré vzpomínky, které nyní patřily jemu. S Artušem Pendragem bylo těžké vyjít ještě předtím, než začaly války.
Zhluboka se nadechl a pečlivě volil slova. Nyní nebyl čas vyprsknout něco ve starém jazyce. „Ovšemže ne!“ zalhal. S mužem, jenž nedokáže přesvědčivě lhát, udělají ženy krátký proces. „Světlo, Jestřábí křídlo zemřel před tisíci lety! Co je to za otázku?“
Pomalu otevřela ústa a on si byl na chvilku jistý, že na otázku hodlá odpovědět otázkou. „Hloupá, Tretko,“ řekla místo toho. „Nechápu, proč mě něco takového napadlo.“
Mat se maličko uvolnil. Samozřejmě. Byl ta’veren. Lidé v jeho blízkosti dělali a říkali věci, které by jinde nikdy neřekli a neudělali. Rozhodně to byl nesmysl. Přesto, takové věci byly dost nepříjemné, když zasáhly příliš blízko cíle. „Jmenuju se Mat. Mat Cauthon.“ Jako by vůbec nepromluvil.
„Nevím, co udělám, až se vrátím do Ebú Daru, Tretko. Dosud jsem se nerozhodla. Možná z tebe udělám da’covale. Na číšonoše nejsi dost hezký, ale mohlo by se mi zlíbit mít tě za něj. Nicméně jsi mi předložil jisté sliby, takže se mi zlíbí také ti dát slib. Dokud budeš držet své slovo, neuteču ti ani tě nijak nezradím, ani nebudu vyvolávat rozbroje mezi tvými lidmi. Myslím, že tím je pokryto všechno potřebné.“ Tentokrát na ni zůstala panímáma Ananová zírat s otevřenou pusou a Selucia zachrčela, ale Tuon si jich nevšímala. Jen se na něj vyčkávavě dívala a čekala na odpověď.
On taky zachrčel. Byl to jen takový zvuk. Tuon měla tvář hladkou a přísnou jako masku z tmavého skla. Její klid bylo šílenství, vedle něhož blekotající blázen vypadal úplně v pořádku! Musela být šílená, jestli si myslela, že té nabídce uvěří. Až na to, že měl dojem, že to myslí vážně. Znovu měl ten nepříjemný pocit, že ví víc než on. Pochopitelně to bylo směšné, ale stejně ho měl. Spolkl knedlík, který se mu udělal v krku. Tvrdý knedlík.
„No, pro tebe je to možná v pořádku,“ vypravil ze sebe, jak se snažil získat čas, „ale co Selucia?“ Čas na co? S těmi kostkami, jež mu bušily v hlavě, ho nic nenapadalo.
„Selucia se řídí mým přáním, Tretko,“ odvětila Tuon netrpělivě. Modrooká žena se narovnala a zírala na něj tak rozčileně, že o tom silně pochyboval. Na paninu komornou dokázala vypadat pěkně vztekle, když jí na tom záleželo.
Mat nevěděl, co má říci nebo udělat. Bez přemýšlení si plivl do dlaně a napřáhl ruku, jako kdyby uzavíral koupi koně.
„Vaše zvyky jsou... přízemní,“ podotkla Tuon, ale taky si plivla do dlaně a stiskla mu ruku. „‚Tak je naše smlouva zapsána, tak je dohoda uzavřena.' Co znamená ten nápis na tvém oštěpu, Tretko?“
Tentokrát zakňučel, a nejen proto, že si přečetla nápis ve starém jazyce na jeho ashandarei. I zatracený kámen by kňučel. Kostky se zastavily, jakmile se dotkla jeho ruky. Světlo, co se stalo?
Ozvalo se zaklepání na dveře a Mat byl tak nervózní, že se bez přemýšlení otočil a v obou rukou držel nůž, připravený zabít každého, kdo vstoupí. „Držte se za mnou,“ štěkl.
Dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu Tom. Kapuci měl nataženou a Mat si uvědomil, že venku prší. S Tuon a kostkami úplně přeslechl, jak déšť buší do střechy vozu. „Doufám, že neruším,“ řekl Tom a uhladil si dlouhé bílé kníry.
Mat zrudl. Setalle ztuhla, jehla s nataženou modrou nití jí spadla na výšivku a obočí se jí vyšplhalo skoro až k vlasům. Selucia, napjatá na kraji postele, se se značným zájmem dívala, jak Mat vrací nože zpátky do rukávů. Nenapadlo by ho, že ona bude na nebezpečné muže. Takovým ženám bylo lepší se vyhnout. Obvykle si dokázaly najít způsob, jak muže donutit, aby musel být ještě nebezpečnější. Na Tuon se ani nepodíval. Nejspíš se na něj dívala, jako kdyby křepčil jako Luca. To, že se nechtěl oženit, ještě neznamenalo, že chtěl, aby ho jeho budoucí žena považovala za pitomce.