„Co jsi zjistil, Tome?“ zeptal se rázně. Něco se stalo, jinak by se kostky nebyly zastavily. Napadlo ho cosi, z čeho mu vstávaly vlasy na hlavě. Tohle bylo podruhé, kdy se zastavily v přítomnosti Tuon. Potřetí, pokud počítal i bránu vedoucí z Ebú Daru. Třikrát, zatraceně, a vždycky to mělo něco společného s ní.
Bělovlasý muž s lehkým kulháním vstoupil, shrnul si kapuci a zavřel za sebou dveře. Kulhal kvůli starému zranění, ne kvůli potížím ve městě. Byl vysoký, hubený a tvrdý, s pronikavýma modrýma očima a sněhobílými kníry, které mu visely pod bradu. Zdálo se, že všude, kam zajde, musí přitahovat pozornost, ale uměl se moc dobře skrývat všem přímo na očích, a tmavě bronzový kabát a hnědý vlněný plášť se hodily pro muže, který má trochu peněz, ale ne moc. „Ulice jsou plné řečí o ní,“ pravil a ukázal na Tuon, „ale nic o jejím zmizení. Koupil jsem pití několika seanchanskejm důstojníků a ti si zřejmě myslí, že je zalezlá v Tarasinským paláci nebo je někde na inspekci. Nevycítil jsem žádný přetvařování, Mate. Oni to nevěděli.“
„Čekal jsi snad veřejné vyhlášení, Tretko?“ ozvala se nevěřícně Tuon. „Takhle Suroth možná uvažuje, že si hanbou vezme vlastní život. Čekáš snad, že bude navrch ke všemu ještě každému oznamovat špatné znamení pro návrat?“
Takže Egeanin měla pravdu. Stále mu to připadalo neuvěřitelné. A ve srovnání s tím, že se kostky zastavily, mu to ani nepřipadalo důležité. Co se stalo? Potřásl si s Tuon rukou, to bylo vše. Potřásli si rukama a uzavřeli dohodu. Chtěl si stát na svém, ale co mu kostky říkaly? Že své slovo dodrží? Nebo že ne? Pokud věděl, seanchanské šlechtičny měly ve zvyku se vdávat za – jaké slovo to použila, že z něj udělá? Číšonoš. Možná se vdávaly za číšonoše stále.
„Je toho víc, Mate,“ pokračoval Tom a zadumaně a trochu překvapeně si prohlížel Tuon. Mata napadlo, že si nedělá moc velké starosti, že by se Suroth mohla zabít. Možná byla tak tvrdá, jak si Domon myslel. Co se mu ty zatracené kostky snažily sdělit? To bylo důležité. Pak Tom začal mluvit a Mat zapomněl na to, jak tvrdá by Tuon mohla být, a dokonce i na kostky. „Tylin je mrtvá. Ze strachu z nepokojů to udržovali v tajnosti, ale jeden z palácových gardistů, mladý poručík, co nezvlád svou pálenku, mi řekl, že plánují její pohřební hostinu a Beslanovu korunovaci na stejnej den.“
„Jak?“ chtěl vědět Mat. Byla starší než on, ale ne o tolik! Beslanova korunovace. Světlo! Jak se s tím Beslan srovná, když Seanchany tolik nenávidí? Zapálit ty zásoby na Přístavní silnici byl jeho nápad. Byl by se pokusil o povstání, kdyby ho Mat nebyl přesvědčil, že jediným výsledkem by bylo vraždění, a ne Seanchanů. Tom zaváhal a palcem si uhladil kníry. Nakonec si povzdechl. „Našli ji v ložnici ráno potý, co jsme odešli, Mate, pořád svázanou na rukou a na nohou. Hlavu... Měla utrženou hlavu.“
Mat si neuvědomil, že se mu podlomila kolena, dokud se nepřistihl, jak sedí na podlaze. V hlavě mu bzučelo. Slyšel její hlas. Jestli si nebudeš dávat pozor, selátko, přijdeš o hlavu a to by se mi nelíbilo. Setalle se předklonila a soucitně mu přitiskla ruku na tvář.
„Hledačky větru?“ zeptal se dutě. Víc říkat nemusel. „Podle toho, co říkal ten poručík, se Seanchané usnesli, že vina padá na Aes Sedai. Protože Tylin přísahala věrnost Seanchanům. To ohlásí na její pohřební hostině.“
„Tylin zemřela tu noc, kdy unikly hledačky větru, a Seanchané věří, že ji zabily Aes Sedai?“ Neuměl si představit, že je Tylin mrtvá. Dám si tě k večeři, kachňátko. „To nedává smysl, Tome.“
Tom znovu zaváhal a zadumaně se mračil. „Tady by mohlo jít o politiku, aspoň částečně, ale já myslím, že oni tomu opravdu věří, Mate. Ten poručík tvrdil, že si je naprosto jistý, že hledačky větru utíkaly tak rychle, že by se nezastavily kvůli ničemu, a nejrychlejší cesta z paláce z kotců damane nevede nikde poblíž Tylininých komnat.“
Mat zabručel. Byl si jistý, že to tak není. A i kdyby, nemohl s tím vůbec nic udělat.
„Marath’damane měly důvod Tylin zavraždit,“ ozvala se Selucia. „Musely se bát, jaký příklad znamenala pro ostatní. Jaký důvod by měly damane, o kterých mluvíš? Žádný. Ruka spravedlnosti vyžaduje motiv a důkaz, dokonce i pro damane a da’covale.“ Mluvila, jako by ta slova četla ze spisu. A koutkem oka se dívala na Tuon.
Mat se ohlédl přes rameno, ale pokud maličká žena použila ruce, aby Selucii sdělila, co má říkat, tak teď je měla složené v klíně. Pozorovala ho s neutrálním výrazem ve tváři. „To ti na Tylin tolik záleželo?“ zeptala se opatrně.
„Ano. Ne. Ať shořím, měl jsem ji rád!“ Otočil se, prohrábl si vlasy a shodil si přitom čapku. Ještě nikdy nebyl tolik rád, že se zbavil nějaké ženy, ale tohle...! „A nechal jsem ji svázanou a s roubíkem, takže nemohla ani zavolat o pomoc. Pro gholama to byla snadná kořist,“ pravil hořce. „Hledal tam mě. Nevrť hlavou, Tome. Víš to stejně dobře jako já.“
„Co je to... gholam?“ zeptala se Tuon.
„Zplozenec Stínu, má paní,“ odpověděl Tom. Ustaraně se mračil. Hned tak něčeho se nelekl, ale každý kromě úplného pitomce by se lekl gholama. „Vypadá jako člověk, ale dokáže se protáhnout i myší dírou nebo pode dveřma, a je dost silnej, aby...“ Odkašlal si. „No, to už by stačilo. Mate, mohla mít kolem sebe stovku strážných a toho tvora by to stejně nezastavilo.“ Kdyby se nedala do kopy s Matem Cauthonem, tu stovku strážných by ani nepotřebovala.
„Gholam,“ zamumlala Tuon trpce. Najednou klouby ruky udeřila Mata do hlavy. On si přitiskl dlaň na to místo a nevěřícně se ohlédl přes rameno. „Jsem moc ráda, že jsi Tylin věrný, Tretko,“ sdělila mu přísně, „ale nedovolím ti pověrčivost. To nedovolím. Tylin to nedělá žádnou čest.“ Světlo ho spal, Tylinina smrt jí dělala asi stejné starosti jako to, jestli Suroth spáchá či nespáchá sebevraždu. Co za ženskou si to bude muset vzít?
Když na dveře kdosi zabušil pěstí, ani se nenamáhal vstát. Cítil se v jádru otupělý a na povrchu celý odřený. Blaeric do vozu vrazil bez ptaní a z tmavohnědého pláště mu kapala voda. Plášť to byl starý, místy téměř prodřený, ale jemu zřejmě nezáleželo na tom, jestli je mokrý. Strážce všechny kromě Mata ignoroval, nebo skoro všechny. Ve skutečnosti si udělal chvilku, aby se zamyslel nad Seluciiným poprsím! „Joline tě chce, Cauthone,“ prohlásil s pohledem stále upřeným na ni. Světlo! Tohle bylo to poslední, co Mat dnes potřeboval.
„Kdo je Joline?“ chtěla vědět Tuon.
Mat si jí nevšímal. „Vyřiď Joline, že za ní zajdu, jakmile vyjedeme, Blaeriku.“ Poslední, po čem toužil, bylo muset poslouchat další stížnosti Aes Sedai.
„Chce tě hned, Cauthone.“
Mat se s hlubokým povzdechem zvedl a zdvihl z podlahy svou čepici. Blaeric se tvářil, jako by ho jinak hodlal vyvléct za límec. V současné náladě by byl Mat schopný do něj vrazit nůž, kdyby na něj sáhl. A nakonec by skončil se zlomeným vazem, protože strážci nebrali nůž mezi žebry na lehkou váhu. Byl si celkem jistý, že když to jednou směl udělat, skončil mrtvý, a nebylo to z těch starých vzpomínek. Rozhodně nehodlal podstupovat rizika, kterým se mohl vyhnout.