„Kdo je Joline, Tretko?“ Kdyby nevěděl opak, řekl by, že Tuon mluví žárlivě.
„Zatracená Aes Sedai,“ zamumlal, narazil si na hlavu čepici a dostal první a asi i poslední dnešní malé potěšení. Tuon šokem spadla brada. Zavřel za sebou dveře dřív, než mohla přijít na to, co říci. Velice malou radost. Jeden motýlek na hromadě hnoje. Tylin byla mrtvá a ať už Tom říkal cokoliv, mohli to ještě hodit na hledačky větru. A to nemluvil o Tuon a těch zatracených kostkách. Velice malý motýlek na velice velké hromadě hnoje.
Obloha byla zatažená a lilo jako z konve. Ve chvilce měl mokré vlasy, i přes čepici, a promáčený i kabát. Blaeric si toho nevšímal. Mat se mohl jen nahrbit a čvachtat loužemi na cestě. Navíc, než by si došel do vozu pro plášť, stejně by byl promočený na kůži. Kromě toho, počasí odpovídalo jeho náladě.
K jeho velkému překvapení, déšť nedéšť, za tu krátkou dobu, co byl uvnitř, lidé venku odvedli spoustu práce. Plátěná stěna byla dole a polovina vozů se zásobami kolem Tuonina vozu byla také pryč. Stejně jako většina uvázaných koní. Kolem po silnici rachotila velká železná klec s černohřívým lvem, tažená ospalým spřežením. Koně si spícího lva nevšímali stejně jako deště. Účinkující se již začínali vydávat na cestu, i když jak udržovali pořádek, to byla záhada. Většina stanů zmizela. Někde už odjely tři jasně barevné vozy, prve stojící vedle sebe, jinde byl pryč každý druhý a ještě dál vozy stále čekaly jako pevná hradba. Jediné, podle čeho se dalo poznat, že cirkusáci neprchají, byl Luca v jasně červeném plášti, popocházející ulicí, kde se chvílemi zastavil, aby nějakého muže poplácal po rameni nebo některé ženě pošeptal cosi, co ji rozesmálo. Kdyby se cirkus rozpadal, Luca by byl honil ty, kdo by se snažili odjet. Držel celý cirkus pohromadě hlavně svým přesvědčovacím umem a nikdy nenechal nikoho odejít, aniž by téměř ochraptěl, jak se mu to snažil rozmluvit. Mat věděl, že by ho mělo potěšit, že ho tu vidí, i když by ho nikdy nenapadlo, že by mu mohlo dojít zlato, ale v této chvíli pochyboval, že by ho cokoliv mohlo přimět cítit se jinak než otupěle a rozzlobeně.
Vůz, ke kterému ho Blaeric vedl, byl skoro stejně velký jako Lucův, ale nebyl barevný, nýbrž obílený. Bílá už dávno oprýskala a déšť ji smýval, takže byla spíš šedá tam, kde se ještě neobjevilo holé dřevo. Vůz patřil skupině klaunů, čtyřem morousům, kteří si divákům pro radost malovali obličeje, polévali se navzájem vodou a mlátili se nafouknutými prasečími měchýři a jinak utráceli čas a peníze za víno, kolik ho jen dokázali koupit. S tím, co jim Mat za pronájem zaplatil, mohli být opilí měsíce, a ještě víc stálo přimět někoho, aby je vzal k sobě.
Do vozu již byli zapřažení čtyři kosmatí, nezajímaví koně a Fen Mizar, Jolinin druhý strážce, seděl na kozlíku, zabalený ve starém šedém plášti a s opratěmi v ruce. Šikmé oči upíral na Mata jako vlk na drzé štěně. Strážcům se Matův plášť od samého začátku nelíbil, určitě by dokázali sestry dostat do bezpečí, jakmile by jednou překonaly městské hradby. Možná ano, ale Seanchané důkladně pátrali po ženách, které dokážou usměrňovat – cirkus sám prohledali po pádu Ebú Daru aspoň čtyřikrát – a stačilo maličké uklouznutí a všichni by skončili v kotli. Z toho, co říkali Egeanin a Domon, dokázali hledači přimět i balvan, aby pověděl všechno, co kdy viděl. Naštěstí si nebyly všechny sestry tak jisté jako Jolinini strážci. Aes Sedai obvykle váhaly, když se nemohly dohodnout, co dělat.
Když Mat došel ke schůdkům za vozem, Blaeric mu opřel ruku o prsa a zastavil ho. Obličej měl jako vytesaný ze dřeva a na tom, že mu po tvářích stéká voda, mu záleželo asi stejně jako dřevu. „S Fenem jsme ti vděční, že jsi ji dostal z města, Cauthone, ale tohle nemůže pokračovat. Sestry jsou natlačené, musí se dělit s ostatními ženami, a takhle to dál jít nemůže. Jestli nenajdeme jiný vůz, dojde k potížím.“
„Kvůli tomu to všecko je?“ zeptal se Mat nakvašeně a přitáhl si límec. Ne že by to pomohlo. Už měl úplně mokrá záda a vepředu na tom nebyl o moc líp. Jestli ho sem Joline vytáhla jen proto, aby mohla zase fňukat kvůli ubytování...
„Ona ti řekne, kvůli čemu to je, Cauthone. Jenom si pamatuj, co jsem řekl.“
Mat s tichým spíláním vylezl po zablácených schůdcích a vstoupil. Dveřmi ani moc nepráskl.
Vnitřek vozu vypadal dost podobně jako u Tuon, i když tady byly čtyři palandy, dvě sklopené ke stěnám nad dalšími dvěma. Neměl tušení, jak se tady vyspí šest žen, ale tušil, že to nejde zrovna klidně. Vzduch ve voze málem praskal jako mastnota na plotně. Na každé z dolních postelí seděly tří ženy a různě pozorovaly nebo ignorovaly ženy sedící naproti. Joline, která nikdy nebyla držena jako damane, se chovala, jako by tři sul’dam neexistovaly. Jak si tak četla v malé, ve dřevě vázané knížce, byla každým coulem Aes Sedai a nadutost na tyčce, i přes obnošené modré šaty, jež donedávna patřily ženě, která cvičila lvy. Druhé dvě sestry však věděly z první ruky, jaké to je být damane. Edesina tři sul’dam pozorovala ostražitě, jednu ruku položenou na noži, a Teslyn neustále uhýbala pohledem a dívala se kamkoliv kromě na sul’dam a mačkala si tmavé vlněné sukně. Mat nevěděl, jak Egeanin donutila tři sul’dam, aby pomohly uprchnout damane, ale i když je úřady hledaly stejně usilovně jako Egeanin, ani o vlásek nezměnily svůj postoj k ženám, které umějí usměrňovat. Bethamin, vysoká a tmavá jako Tuon, v ebúdarských šatech s velmi hlubokým výstřihem a sukněmi přišitými nad kolenem, aby byly vidět vybledlé červené spodničky, vypadala jako matka čekající na to, až dítě nevyhnutelně udělá nějakou lumpárnu, a žlutovlasá Seta, v šedém suknu s vysokým límcem, které ji krylo od brady po paty, se tvářila, že studuje nebezpečné psy, které bude dříve nebo později nutné strčit do klece. Renna, ta, jež mluvila o sekání rukou a nohou, předstírala, že si taky čte, ale každou chvíli zvedla klamně mírné hnědé oči od útlého svazku a překontrolovala Aes Sedai a pokaždé se u toho nepříjemně usmála. Mat by nejraději začal klít dřív, než některá vůbec otevřela pusu. Moudrý muž se držel dál od žen, když spolu byly na nože, zvlášť když mezi nimi byly Aes Sedai, ale takhle to bylo vždycky, když vstoupil do tohoto vozu.
„Mělo by to být důležitý, Joline.“ Rozepnul si kabát a snažil se z něj vytřást vodu. Usoudil, že jednodušší bude ho vykroutit. „Právě jsem zjistil, že tu noc, kdy jsme odcházeli, gholam zabil Tylin, a nemám náladu na stížnosti.“
Joline si vyšívanou záložkou pečlivě označila místo a složila knihu v dlaních, než promluvila. Aes Sedai nikdy nespěchají, jenom čekají, až to udělají všichni ostatní. Bez něj by už teď nejspíš sama nosila a’dam, ale on si taky nikdy nevšiml, že by Aes Sedai byly vyhlášené svou vděčností. To, co řekl o Tylin, přešla. „Blaeric mi sdělil, že cirkus se již vydal na cestu,“ pronesla chladně, „ale ty to musíš zastavit. Luca poslechne jenom tebe.“ Nepatrně přitom stiskla rty. Aes Sedai také nebyly zvyklé na to, že je někdo neposlechl, a zelené neuměly právě nejlépe skrývat svou nelibost. „Prozatím musíme na Lugard zapomenout. Musíme se přepravit přes přístav a jít do Illianu.“