To byl jeden z mnoha špatných návrhů, které od ní slyšel, i když ona to pochopitelně nemyslela jako návrh. V tom byla ještě horší než Egeanin. Když už byla polovina cirkusu na cestě, trvalo by celý den jenom dostat všechny k přívozu, a to by navíc znamenalo vstoupit do města. Cesta do Lugardu by cirkus odvedla od Seanchanů, jak nejrychleji to jen šlo, zatímco podél celé hranice s Illianem tábořili vojáci, a možná i dál. Egeanin se zdráhala povědět, co věděla, ale Tom uměl tyhle věci vyzvědět. Mat se ale nenamáhal něco říkat. Ani nemusel.
„Ne,“ pronesla Teslyn napjatým hlasem a její illiánský přízvuk byl dost výrazný. Naklonila se přes Edesinu a vypadala, jako by třikrát denně žvýkala kamení, tvrdá, zuby zaťaté, ale v očích měla nejistotu, kterou tam vložilo pár týdnů, co strávila jako damane. „Ne, Joline. Už jsem ti říkala, že to nemůžeme riskovat! Nemůžeme!“
„Světlo!“ vyplivla Joline a praštila s knihou na podlahu. „Ovládej se, Teslyn! To, že tě chvilku drželi v zajetí, není důvod se hned zhroutit!“
„Zhroutit? Zhroutit? Nech je, ať ti nasadí ten obojek, a potom si mluv o zhroucení!“ Teslyn vyletěla ruka ke krku, jako by stále ještě cítila a’dam. „Pomoz mi ji přesvědčit, Edesino. Kvůli ní skončíme zase s obojkem, jestli ji to necháme udělat!“
Edesina se opřela o zeď – štíhlá, hezká žena s černými vlasy do pasu, a vždycky mlčela, když se červená a zelená hádaly, což dělávaly často – ale Joline se na ni ani nepodívala. „Ty žádáš vzbouřenkyni o pomoc, Teslyn? Měly jsme ji nechat Seanchanům! Poslouchej mě. Cítíš to právě tak jako já. Opravdu bys raději čelila většímu nebezpečí, aby ses vyhnula menšímu?“
„Menšímu!“ prskla Teslyn. „Nevíš nic o –!“
Renna natáhla ruku a upustila knihu na podlahu, až to prásklo. „Kdyby nás můj pán na chvilku opustil, pořád máme a’dam a můžeme tyhlety holky rychle naučit slušnému chování.“ Její přízvuk zněl jako hudba, ale úsměv ze rtů jí nikdy nedostoupil až k hnědým očím. „Nikdy se nevyplácí nechat je se ulívat.“ Mluvila, jako by myslela vážně to, co říká. Joline na tři sul’dam zírala s rozčilenou nevírou, ale Edesina se prudce narovnala a s odhodlaným výrazem popadla svůj nůž a Teslyn se naopak přitiskla ke zdi, ruce pevně sepjaté v pase.
„To nebude nutné,“ řekl Mat po chvíli. Jen po krátké chviličce. Nicméně jakkoliv bylo příjemné mít Joline „usazenou", Edesina byla schopná nůž vytáhnout, a to by vypustilo kočku mezi kuřata bez ohledu na to, jak by to nakonec dopadlo. „O jakém větším nebezpečí to mluvíš, Joline? Joline? Jaké nebezpečí je právě teď větší než Seanchané?“
Zelená usoudila, že její civění na Bethamin žádný dojem nedělá, a obrátila se místo toho na Mata. Kdyby nebyla Aes Sedai, byl by řekl, že se tváří trucovitě. Joline nesnášela vysvětlování. „Když už to musíš vědět, někdo usměrňuje.“ Teslyn a Edesina kývaly, červená sestra váhavě, žlutá důrazně.
„V táboře?“ vylekal se Mat a přitiskl ruku na stříbrnou liščí hlavu pod košilí, ale medailonek nebyl studený.
„Daleko,“ přiznala Joline, stále neochotně. „Na severu.“
„Mnohem dál, než by kterákoliv z nás měla být schopná vycítit usměrňování,“ přidala se Edesina s nádechem strachu v hlase. „Zpracovávané množství saidaru musí být obrovské, nepředstavitelné.“ Odmlčela se, když po ní Joline loupla pohledem. Ta se pak obrátila zpátky k Matovi, jako kdyby se rozhodovala, kolik mu toho má povědět.
„Na tuto vzdálenost,“ pokračovala, „bychom neměly být schopné při usměrňování vycítit kteroukoliv sestru z Věže. Musí to být Zaprodanci, a ať dělají cokoliv, nechceme se k tomu přiblížit víc, než bude nezbytně nutné.“
Mat chvíli mlčel, pak konečně promluviclass="underline" „Jestli je to dost daleko, budeme se držet plánu.“
Joline se dál hádala, ale on ji prostě neposlouchal. Kdykoliv pomyslel na Randa nebo Perrina, hlavou mu zavířily barvy. Usoudil, že to patří k tomu být ta’veren. Tentokrát nemyslel ani na jednoho z nich, ale barvy se náhle objevily, vějíř tisíce duh. Tentokrát barvy skoro vytvořily obraz, nejasnou podobu snad muže a ženy, sedící na zemi tváří k sobě. Vzápětí to zmizelo, ale on to věděl stejně jistě, jako znal své jméno. Ne Zaprodanci. Rand. A nemohl nemyslet na to, co Rand asi dělal, když se kostky zastavily.
4
Příběh panenky
Furyk Karede zíral na svůj psací stůl, aniž by viděl papíry a mapy na něm rozložené. Obě olejové lampy byly zapálené a stály na stole, ale on je nepotřeboval. Slunce již muselo vystoupit nad obzor, ale od chvíle, kdy se probudil z neklidného spánku a pronesl modlitbu k císařovně, kéž žije věčně, jen si oblékl župan v tmavé císařské zeleni, která jaksi trvala na tom, že bude černá, a od té doby tam jen nehybně seděl. Dokonce se ani neoholil. Přestalo pršet a jeho napadlo říct Ajimburovi, svému sluhovi, aby otevřel okna a vpustil do jeho pokoje u Tulačky trochu čerstvého vzduchu. Čerstvý vzduch by mu mohl pročistit hlavu. Ale během posledních pěti dní byly v dešti přestávky, končící náhlým lijavcem, a on měl postel mezi okny. Pak by musel pověsit matraci a pokrývky v kuchyni, aby mu uschly.
Ajimbura vykvíkl a spokojeně zabručel. Karede vzhlédl a viděl, že šlachovitý mužík drží na špičce nože bezvládnou krysu, velkou jako malá kočka. Nebyla první, kterou Ajimbura v tomto pokoji zabil, což bylo něco, co by se podle Karedeho určitě nestalo, kdyby hostinec ještě vlastnila Setalle Ananová, třebaže počet krys v Ebú Daru zřejmě s příchodem jara dost stoupl. Ajimbura sám vypadal trochu jako svraštělá krysa, a zubil se spokojeně i divoce zároveň. Po více než třech stoletích pod nadvládou císařství byly kaensadské horské kmeny jen zpola civilizované a jen zpola zkrocené. Ten muž nosil prokvetlé tmavě rudé vlasy spletené do silného copu, jenž mu spadal do pasu, aby z něj byla dobrá trofej, kdyby si někdy našel cestu zpátky do svých hor a padl v jedné z nekonečných krevních pomst mezi rody či kmeny, a trval na tom, že bude pít z poháru se stříbrným okrajem, na němž každý, kdo se pořádně podíval, poznal, že je to vršek něčí lebky.
„Jestli to hodláš sníst,“ poznamenal Karede, jako by tu byly nějaké pochybnosti, „vykucháš si ji ve stájích, aby tě nikdo neviděl.“ Ajimbura byl ochotný jíst cokoliv kromě ještěrek, které měl jeho kmen z nějakého důvodu, jejž nikdy neobjasnil, zakázané.
„Ale ovšem, ó vznešený,“ opáčil mužík a nahrbil se, což u těchto lidí znamenalo úklonu. „Dobře vím, jak to mezi lidmi z města chodí, a nikdy bych vznešeného neztrapnil.“ Po dvaceti letech v Karedeho službách by krysu klidně stáhl a opekl si ji nad ohněm v malém cihlovém krbu, pokud by ho Karede neupozornil.
Ajimbura seškrábl mrtvolku do malého plátěného pytlíku, který strčil do rohu na později, a nůž pečlivě otřel, než ho vrátil do pochvy. Pak si dřepl na paty a čekal, co bude Karede potřebovat. V případě nutnosti by takhle čekal celý den, stejně trpělivě jako da’covale. Karede nikdy nepřišel na to, proč přesně Ajimbura opustil svůj horský domov a vydal se za jedním ze smrtonošů. Byl to mnohem omezenější život, než jaký znal předtím, a kromě toho ho Karede třikrát skoro zabil, než se k tomu rozhodl.
Karede pustil sluhu z hlavy a vrátil se k tomu, co zrovna leželo před ním na stole, i když zatím nehodlal brát do ruky pero. Na generálpraporečníka ho povýšili za menší úspěchy v bitvách s asha’many v době, kdy jen málokdo dosáhl jakéhokoliv úspěchu, a teď, protože velel v boji proti mužům, již dokázali usměrňovat, si někteří mysleli, že musí vědět něco o tom, jak bojovat s marath’damane. To nikdo nedělal už celá staletí a od chvíle, kdy ty tak zvané Aes Sedai odhalily svou neznámou zbraň jen pár leguí od místa, kde seděl, hodně se uvažovalo o tom, jak jejich moc ochromit. A to nebyla jediná žádost, která mu ležela na stole. Kromě obvyklé dávky požadavků a hlášení, vyžadujících jeho podpis, jeho poznámek ohledně sil, jaké proti nim stály v Illianu, se dožadovali čtyři pánové a tři paní a ohledně zvláštního aielského problému šest paní a pět pánů, ale o těchto problémech se bude rozhodovat jinde a nejspíš už se o nich rozhodlo. Jeho poznámky budou použity pouze k boji o to, kdo bude co ovládat během návratu. V každém případě byla válka vždycky až druhým úkolem smrtonosné gardy. Ach, smrtonoši byli vždycky tam, kdykoliv došlo k velké bitvě, ozbrojená ruka císařovny, kéž žije věčně, aby udeřili na její nepřátele, ať už byla sama přítomna, nebo nikoliv, a vždycky byli v čele tam, kde byl boj nejzuřivější, ale prvním úkolem vždycky bylo chránit životy a osoby císařské rodiny. A před devíti dny vznešená paní Tuon zmizela, jako by ji pohltila bouře. Karede na ni nemyslel jako na Dceru Devíti měsíců, nemohl, dokud nezjistí, že už není pod závojem.