Kupodivu Wakeda souhlasil stejně nadšeně, a pak propukla hotová bouře hlasů, jak všichni volali, že se připojí ke královskému slibu, že rozdrtí Seanchany, někteří dokonce křičeli, že budou Vlka následovat i do Jámy smrti. Bylo to velice příjemné, ale jen kvůli tomu Ituralde nepřišel.
„Jestli chceš po nás, abychom bojovali za Arad Doman,“ překřičel jeden hlas ty ostatní, „tak požádej nás!“ Všichni muži, kteří vykřikovali sliby, začali rozzlobeně mručet a klít.
Ituralde skryl radost za lhostejným výrazem a otočil se k mluvčímu na druhém konci sálu. Taraboňan byl hubený, s ostrým nosem, který mu napínal závoj. Pohled však měl tvrdý a pronikavý. Další Taraboňané se mračili, jako by je nepotěšilo, že promluvil, takže to vypadalo, že nemají jednoho vůdce, stejně jako ho neměli Domanci, ale promluvil. Ituralde doufal, že mu jeho krajané slib dají, ale pro jeho plán nebyli nezbytní. Taraboňané však ano. S jejich pomocí by aspoň bylo stokrát pravděpodobnější, že jeho plán vyjde. Oslovil toho muže zdvořile, s úklonou.
„Nabízím ti také příležitost bojovat za Tarabon, urozený pane. Aielové na pláni vyvolali jistý zmatek. Uprchlíci o tom hovoří. Pověz, mohl by malý oddíl tvých mužů – řekněme stovka, možná dvě – překročit v tom zmatku pláň a vstoupit do Tarabonu, kdyby měli na své zbroji stejné pruhy jako ti, kteří jezdí se Seanchany?“
Prve vypadalo nemožné, že by se Taraboňan mohl zatvářit ještě stísněněji, ale on to dokázal, a teď pro změnu rozzlobeně mumlali a kleli muži na druhé straně místnosti. Na sever proniklo dost zpráv, aby věděli, že král a panarcha, dosazení na trůn Seanchany, složili přísahu věrnosti císařovně na druhém konci Arythského oceánu. Připomínka, kolik jejich krajanů nyní jezdí pro tuto císařovnu, se jim hrubě nelíbila. Většina těch „Seanchanů“ na Almothské pláni byli Taraboňané.
„Co dobrého by mohl malý oddíl vykonat?“ zabručel opovržlivě hubeňour.
„Jen málo,“ odtušil Ituralde. „Avšak kdyby takových oddílů bylo padesát? Stovka?“ Tihle Taraboňané za sebou měli dohromady asi tolik mužů. „Pokud by všechny udeřily v tentýž den po celém Tarabonu? Já sám bych jel s nimi a tolik mých mužů, kolik by jich získalo tarabonskou zbroj. Jen tak zajistíme, že to nebude pouze způsob, jak se vás zbavit.“
Domanci za ním začali hlasitě protestovat. Wakeda z nich byl nejhlasitější, pokud se tomu dalo věřit! Vlkův plán byl v pořádku, ale oni chtěli, aby je vedl Vlk sám. Většina Taraboňanů se začala dohadovat mezi sebou kvůli tomu, jestli se tolik mužů dostane přes pláň, aniž by je odhalili, dokonce i v tak malých tlupách, kvůli tomu, zda to vůbec bude k něčemu, pokud se tam dostanou v malých oddílech, i kvůli tomu, zda jsou ochotní vzít na sebe zbroj se seanchanskými pruhy. Taraboňané se hádali stejně jako Saldejci, a stejně ohnivě. Ne však ten muž s ostrým nosem. Ten se Ituraldemu díval upřeně do očí. Potom nepatrně kývl. S těmi hustými kníry se to dalo těžko poznat, ale Ituralde měl dojem, že se usmál.
Z Ituraldeho spadly poslední zbytky napětí. Ten chlapík by nesouhlasil, dokud se ještě ostatní dohadovali, pokud by nebyl větším vůdcem, než to na první pohled vypadalo. Ostatní přijdou také, tím si byl jistý. Vyjedou s ním na jih do srdce toho, co Seanchané považovali za svůj majetek, a vytnou jim tvrdý políček. Taraboňané tam potom pochopitelně budou chtít zůstat a dál bojovat za svou vlast. Nic víc nečekal. Takže jeho a těch pár tisíc mužů, které se mu podaří vzít s sebou, poženou zpátky na sever přes celou Almothskou pláň. Pokud na něj bude svítit Světlo, poženou je a budou vzteky bez sebe.
Ituralde opětoval Taraboňanův úsměv, pokud to ovšem úsměv byl. S trochou štěstí ti zuřiví generálové nepoznají, kam je vede, dokud nebude příliš pozdě. A pokud ano... No, měl ještě druhý plán.
Eamon Valda si držel plášť co nejtěsněji u těla a dusal ve sněhu mezi stromy. Studený vítr šustil mezi sněhem obtíženými větvemi, v kalném světle klamně tichý. Silnou bílou vlnou však pronikal jako mušelínem a mrazil. Tábor, rozkládající se kolem něj po lese, byl také tichý. Pohyb, sice znamenal zahřát se, nicméně v takovém počasí se muži raději choulili k sobě, pokud je nic nenutilo k pohybu.
Valda se nečekaně zastavil a nakrčil nos, jak náhle ucítil zápach, odporný puch jakoby z dvaceti hromad odpadků, hemžících se červy. Valda se nezačal dávit, místo toho se zamračil. Táboru scházela preciznost, jakou vyžadoval. Stany byly náhodně postavené tam, kde byly větve nad nimi nejhustší, koně byli uvázaní poblíž, místo aby byli správně přikolíkovaní. Právě tahle liknavost vedla ke špíně. Pokud zůstanou bez dozoru, budou muži zasypávat koňský hnůj jen několika hrstmi hlíny, aby to vyřídili co nejrychleji, a kopat latríny tak, aby nemuseli v zimě chodit daleko. Každý jeho důstojník, který by něco takového dovolil, by okamžitě přestal být důstojníkem a z první ruky by se naučil používat lopatu.
Valda v táboře pátral po zdroji zápachu, ale ten byl náhle pryč. Vítr se nezměnil, smrad prostě zmizel. Na chvilku se polekal. Vydal se dál a mračil se ještě víc. Ten puch musel odněkud přijít. Najde toho, kdo si začal myslet, že disciplína polevuje, a udělá z něj odstrašující příklad. Disciplína musela být dobrá, zvlášť teď. Lepší než obvykle.
Na kraji širokého palouku se opět zastavil. Sníh na palouku byl neporušený i přesto, že v lese okolo stál tábor. Valda, drže se mezi stromy, obhlížel oblohu. Hnala se po ní oblaka a zakrývala slunce. Zahlédl nějaký pohyb a zadržel dech, než si uvědomil, že je to jen pták, nějaký malý a hnědý, držící se při zemi ze strachu z dravců. Zasmál se a dost trpce. Od chvíle, kdy ti Světlem prokletí Seanchané na jeden neuvěřitelný zátah spolkli Amador a pevnost Světla, uplynul jen asi měsíc, ale on získal nové instinkty. Moudří lidé se učí, kdežto hlupáci...
Ailron byl hlupák, hlavu měl plnou starých příběhů o slávě, oživených věkem a nadějí na získání skutečné moci, která by odpovídala jeho koruně. Odmítal vidět realitu, kterou měl přímo před očima, a přímým důsledkem byla Ailronova pohroma. Valda slyšel takhle nazývat bitvu u Jeramelu, ale jen od hrstky amadicijských šlechticů, kterým se podařilo uniknout, omámení jako palicí praštění voli, a přesto se stále snažili, čistě ze zvyku, podat celou událost v nejlepším světle. Napadlo ho, jak to asi nazýval Ailron, když ty zkrocené seanchanské čarodějky začaly rvát jeho uspořádané řady na cucky. Stále to měl před očima, jak se země mění ve fontány ohně. Viděl to ve svých snech. No, Ailron byl mrtvý, zabitý při pokusu o útěk, jeho hlavu narazili na tarabonské kopí. Vhodná smrt pro hlupáka. On, na druhou stranu, shromáždil přes devět tisíc dětí Světla. Muž, jenž viděl jasně, mohl za takových časů hodně dokázat.
Na druhé straně palouku, těsně za hranicí lesa, stála chatrč, která kdysi patřila uhlíři, s jedinou místností, kde ve spárách mezi kameny trčel zimou zhnědlý plevel. Podle všeho opustil uhlíř svoje obydlí již dávno. Části doškové střechy se nebezpečně prohýbaly a úzké okenní otvory byly prázdné a nyní je zakrývaly tmavé pokrývky. U nedovírajících dřevěných dveří stáli na stráži dva muži, velcí muži se šarlatovou pastýřskou holí pod zlatým slunečním kotoučem na pláštích. Byli po zuby ozbrojení a podupávali, jak jim bylo zima. Kdyby byl Valda nepřítelem, ani jeden by nedokázal vytáhnout meč včas. Tazatelé rádi pracovali pod střechou a za zavřenými dveřmi.
Když se dívali, jak přichází blíž, měli obličeje jakoby vytesané z kamene. Oba předvedli jen jakési polovičaté zasalutování. Slušně nepozdravili nikoho bez pastýřské hole, dokonce i když to byl pan velící kapitán dětí. Jeden otevřel ústa, jako kdyby se ho chtěl zeptat, co tady dělá, ale Valda prošel kolem nich a otevřel dveře. Alespoň se ho nesnažili zastavit. Byl by je oba zabil, kdyby se o to pokusili.