Ani ho nenapadlo sáhnout si na život, i když hanbu cítil silně. Jen urození se směli uchýlit ke snadné cestě, jak uniknout ostudě. Smrtonosná garda bojovala až do konce. Její osobní gardě velel Musenge, ale jako nejvýše postavený člen gardy na této straně Arythského oceánu bylo Karedeho povinností bezpečně ji vrátit. Z toho či onoho důvodu prohledali každičkou škvíru ve městě, každé plavidlo větší než pramice, ale většinou hledali muži, kteří nevěděli, co hledají, nevěděli, že osud návratu možná závisí na jejich přičinlivosti. Byla to jeho povinnost. Pochopitelně císařská rodina se oddávala mnohem složitějším intrikám než zbytek urozených a vznešená paní Tuon často hrála skutečně složitou hru a hrála ji ostře a nebezpečně. Jen málokdo věděl, že zmizela již dvakrát a byla prohlášena za mrtvou až po zřízení jejích pohřebních ritů a že to všechno sama naplánovala. Ať už byl ale důvod jejího zmizení jakýkoli, musel ji najít a chránit. Zatím však neměl tušení jak. Pohltila ji bouře. Nebo možná paní Stínů. Pokusů o její únos či zavraždění bylo ode dne jejího narození bezpočtu. Jestli ji najde mrtvou, bude muset zjistit, kdo ji zabil, kdo k tomu dal rozkaz, a pomstít ji za každou cenu. To také byla jeho povinnost.
Do místnosti z chodby bez zaklepání vklouzl štíhlý muž. Podle hrubého kabátu to mohl být stájník, ale žádný místní člověk neměl jeho světlé vlasy ani modré oči, jimiž přelétl místnost, jako by si všechno ukládal do paměti. Ruka mu vklouzla pod kabát a Karede zvážil dva způsoby, jak ho zabít holou rukou, v té kratičké chvilce, než vytáhl malou, zlatem lemovanou slonovinovou destičku s krkavcem a věží. Hledači pravdy klepat nemuseli. A jejich zabíjení se neschvalovalo.
„Nechej nás,“ nakázal hledač Ajimburovi a destičku schoval, jakmile se ujistil, že ji Karede poznal. Mužík dál nehybně dřepěl a hledač překvapeně zvedl obočí. Dokonce i v Kaensadských horách všichni věděli, že slovo hledače je zákon. No, v některých odlehlejších horských pevnostech možná ne, pokud si mysleli, že nikdo neví, že k nim hledač zavítal, ale Ajimbura měl mít rozum.
„Počkej venku,“ rozkázal mu Karede ostře a Ajimbura vyskočil a zamumlaclass="underline" „Slyším a poslouchám, ó vznešený.“ Před odchodem z místnosti si však hledače pozorně prohlédl, jako by se chtěl ujistil, že hledač ví, že si poznamenal jeho tvář. Jednou se takhle připraví o hlavu.
„Věrnost je drahocenná vlastnost,“ řekl světlovlasý muž s pohledem upřeným na stůl, když za sebou Ajimbura zavřel dveře. „Jsi zapleten do plánů pána Yulana, generálpraporečníku Karede? Nečekal bych, že se do toho zaplete smrtonosná garda.“
Karede došel k dvěma bronzovým těžítkům ve tvaru lvů a nechal mapu Tar Valonu, aby se stočila. Ostatní ještě nebyly rozvinuté. „Na to se musíš zeptat pána Yulana, hledači. Věrnost Křišťálovému trůnu je drahocenná nad dech života, a vzápětí následuje vědění, kdy mlčet. Čím víc někdo o věci mluví, tím víc o ní zjistí, co by vědět neměl.“
Nikdo kromě císařské rodiny neplísnil hledače nebo ruku, která ho vedla, ale světlovlasý chlapík se tvářil nevzrušeně. Usadil se v ušáku, sepjal prsty a zadíval se přes ně na Karedeho, jenž se buď mohl posadit do svého křesla, nebo si toho muže nechat skoro za zády. Většina lidí by byla nervózní z toho, že mají hledače v místnosti. Karede skryl úsměv a nepohnul se. Stačilo jen nepatrně pootočit hlavu, a on byl vycvičený tak, že jasně viděl i koutkem oka.
„Musíš být hrdý na své syny,“ pokračoval hledač, „dva tě následovali do smrtonosné gardy a třetí je na seznamu čestných mrtvých. Tvá žena by byla velmi hrdá.“
„Jak se jmenuješ, hledači?“ Ticho místo odpovědi bylo ohlušující. Víc lidí hledače plísnilo, než se jich ptalo na jméno.
„Mor,“ ozvalo se nakonec. ,‚Almurat Mor.“ Tak. Mor. Měl tedy předka, jenž přišel s Luthairem Pendragem, a byl na to právem hrdý. Bez přístupu do chovných knih, kam nesměli žádní da’covale, Karede nemohl zjistit, zda jsou některé příběhy o jeho vlastních předcích pravdivé – možná měl také předka, jenž kdysi šel za velkým Jestřábím křídlem – ale na tom nezáleželo. Muži, kteří se snažili stát na ramenou svých předků, místo aby se postavili na vlastní nohy, často skončili kratší o hlavu. Zvlášť da’covale.
„Říkej mi Furyk. Oba jsme majetkem Křišťálového trůnu. Co ode mě chceš, Almurate? Myslím, že nejde o povídání o rodině.“ Kdyby měli jeho synové potíže, nezmínil by se o nich tak brzo, a Kalii už nemohlo nic ublížit. Karede viděl, že hledač svádí vnitřní boj, i když to docela dobře skrýval. Ztratil vedení nad rozhovorem – jak mohl čekat, když ukazoval svou destičku, jako by každý smrtonoš nebyl připravený vrazit si na rozkaz dýku do srdce.
„Poslechni si příběh,“ začal Mor pomalu, „a potom mi řekni, co si o něm myslíš.“ Upřel na Karedeho pohled, kterým ho studoval, zvažoval, oceňoval, jako kdyby byl Karede vystavený na prodej na dražebním pódiu. „Tohle k nám přišlo v posledních několika dnech.“ Námi myslel hledače. „Začalo to mezi místními, aspoň co se nám podařilo určit, i když zdroj jsme ještě nenašli. Údajně dívka se seandarským přízvukem vymáhala od kupců tady v Ebú Daru zlato a šperky. Byl zmíněn titul Dcera Devíti měsíců.“ Znechuceně se zaškaredil a na okamžik mu konečky prstů zbělely, jak je k sobě tiskl. „Nikdo z místních zřejmě netuší, co ten titul znamená, ale popis té dívky je pozoruhodně přesný. Pozoruhodně. A nikdo si nemůže vzpomenout, že by to slyšel předtím než... předtím, než byla objevena vražda Tylin,“ dokončil a rozhodl se určit čas podle nejméně nepříjemné události.
„Se seandarským přízvukem,“ pronesl Karede bezvýrazně a Mor kývl. „Doneslo se to i našim lidem.“ Nebyla to otázka, Mor však znovu kývl. Seandarský přízvuk a přesný popis, dvě věci, které si místní nemohli vymyslet. Někdo hrál velmi nebezpečnou hru. Nebezpečnou pro něj i pro říši. „Jak bere nedávné události Tarasinský palác?“ Mezi sluhy budou naslouchači, nejspíš už i mezi ebúdarskými sloužícími, a co se doslechnou naslouchači, to se brzy dozvědí i hledači.
Mor otázku samozřejmě pochopil. Zmiňovat se o něčem, o čem se mluvit nemělo, nebylo nutné. Hledač odpověděl nevzrušeným tónem. „Družina vznešené paní Tuon se chová, jako kdyby se nic nestalo, až na Anath, její pravdomluvčí, která se stáhla do ústraní, ale slyšel jsem, že to pro ni není nic neobvyklého. Suroth sama je v soukromí ještě rozrušenější než na veřejnosti. Spí špatně, štěká na své oblíbence a nechává svůj majetek tlouct kvůli maličkostem. Nařídila popravit každý den jednoho hledače, dokud se věci nespraví, a tento rozkaz dnes ráno zrušila až tehdy, když si uvědomila, že by jí mohli dřív dojít hledači.“ Nepatrně pokrčil rameny, snad aby ukázal, že pro hledače to není důležité, možná úlevou, že unikl. „Je to pochopitelné. Bude-li předvolána k tomu, aby složila ze svého jednání účty, bude se modlit o smrt deseti tisíce slz. Ostatním urozeným, kteří vědí, co se stalo, začínají růst oči na temeni. Několik jich už nechalo v tichosti připravit pohřeb, aby pokryli všechny možnosti.“