Karede se chtěl na muže lépe podívat. Byl na urážky zvyklý – to patřilo k výcviku – ale tohle... Odstrčil křeslo, vstal a posadil se na okraj psacího stolu. Mor na něj bez mrknutí zíral, připravený bránit se před útokem, a Karede se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Proč jsi přišel za mnou, jestli si myslíš, že jsou do toho zapletení smrtonoši?“ Z toho, jak se snažil udržet hlas klidný, se málem dusil. Od chvíle, kdy smrtonosná garda přísahala na mrtvolu Luthaira Pendraga, že bude chránit jeho syna, mezi gardisty nikdy nedošlo ke zradě! Nikdy!
Mor se uvolnil, když si uvědomil, že ho Karede nehodlá zabít, alespoň ne hned, ale na čele se mu leskl pot. „Slyšel jsem, že smrtonoš uvidí i dech motýla. Nemáš něco k pití?“
Karede krátce ukázal na cihlový krb, kde vedle plamenů stál stříbrný pohár a džbán, aby zůstaly v teple. Tam stály, nedotčené, od té doby, co je Ajimbura přinesl, když se Karede probudil. „Víno už je možná studené, ale nalej si, kolik budeš chtít. A až si svlažíš hrdlo, odpovíš mi na otázku. Buď podezíráš gardisty, nebo mě chceš zatáhnout do nějaké vlastní hry, a na mé oči, já zjistím, co z toho je pravda a proč to děláš.“
Hledač si dřepl ke krbu a pozoroval ho koutkem oka, ale když se natáhl pro džbán, zamračil se a trochu sebou trhl. Vedle poháru stála věc, která vypadala jako miska se stříbrným okrajem a stříbrným podstavcem se vzorem beraního rohu. Světlo nebes, tolikrát Ajimburovi říkal, že má tu věc nějak uklidit! Nebylo pochyb, že Mor poznal, co to je.
Tak on zvažuje, že by se gardisté mohli účastnit zrady? „Nalej mi laskavě taky.“
Mor zamrkal, maličko ustaraně – držel jediný pohár – a pak mu v očích zasvitlo pochopení. A znepokojilo ho to. Nalil víno i do misky, trochu roztřeseně, a než misku zvedl, otřel si ruku o kabát. Každý člověk má své hranice, dokonce i hledač, a pokud je někdo dotlačen až k nim, je zvlášť nebezpečný, ale Mor byl navíc vyvedený z rovnováhy.
Karede si misku vzal oběma rukama, zvedl ji do výše a sklonil hlavu. „Na císařovnu, kéž žije věčně ve cti a slávě. Smrt a hanbu jejím nepřátelům.“
„Na císařovnu, kéž žije věčně ve cti a slávě,“ zopakoval Mor, skloniv hlavu a zvednuv pohár. „Smrt a hanbu jejím nepřátelům.“
Karede si přiložil Ajimburův pohár ke rtům a cítil, jak ho druhý muž pozoruje. Víno bylo opravdu studené, koření zhořklo, a byla tu i slabá pachuť leštěnky na stříbro. Říkal si, že chuť prachu mrtvého je jen jeho představivost.
Mor rychle vychlemtal polovinu vína a potom zazíral do poháru, jak si zřejmě uvědomil, co udělal. Viditelně mu dalo práci se ovládnout. „Furyk Karede,“ začal rázně. „Narozen před čtyřiceti dvěma lety tkalcům, v majetku jistého Jalida Magonineho, řemeslníka v Ancarid. V patnácti vybrán k výcviku do smrtonosné gardy. Dvakrát pochvala za hrdinství, v depeších zmíněn třikrát, pak, jako veterán po sedmi letech, jmenován osobním strážcem vznešené paní Tuon při jejím narození.“ Tenkrát se tak pochopitelně nejmenovala, ale zmínit její rodné jméno by byla urážka. „Tentýž rok, jako jeden ze tří, kteří přežili první známý útok na její život, vybrán pro výcvik na důstojníka. Sloužil během Mujamiho povstání a Jianminského incidentu, další pochvaly za hrdinství, další zmínky v depeších, a převelen zpět k osobní stráži vznešené paní těsně před jejími prvními pravými jmeninami.“ Zadíval se do svého vína a pak najednou vzhlédl. „Na vlastní žádost. To je neobvyklé. Další rok jsi utržil tři vážná zranění, když jsi ji chránil vlastním tělem před dalšími najatými vrahy. Dala ti svůj nejvzácnější majetek, panenku. Po další pozoruhodné službě, s dalšími pochvalami a zmínkami, tě vybrali do osobní stráže samotné císařovny, kéž žije věčně, a tam jsi sloužil do chvíle, než tě určili, abys doprovázel vznešeného pána Turaka do těchto zemí s Hailene. Časy se mění, lidé se mění, ale než jsi šel chránit trůn, ještě dvakrát jsi žádal o přidělení k osobní stráži vznešené paní Tuon. Velmi neobvyklé. A tu panenku sis nechal, dokud ji nezničil velký požár Sohimy, asi deset let.“
Nikoli poprvé byl Karede vděčný za svůj výcvik, jenž mu umožňoval za všech okolností udržovat hladkou tvář. Neuvážené výrazy poskytovaly protivníkovi příliš velkou výhodu. Vzpomínal na tvář malé holčičky, která mu položila tu panenku do nosítek. Stále ji slyšel. Chránil jsi mě vlastním životem, takže si musíš vzít Emeldu, aby ona dávala pozor na tebe, řekla. Samozřejmě tě nemůže doopravdy chránit, je to jenom panenka. Ale nech si ji jako připomínku, že tě vždycky vyslyším, vyslovíš-li mé jméno. Pochopitelně pokud budu ještě naživu.
„Mou ctí je věrnost,“ pravil a opatrně položil Ajimburův pohár na stůl, aby si nevylil víno na papíry. Ať už jeho sluha leštil stříbro sebevíc, Karede si nemyslel, že by se pohár někdy namáhal umýt. „Věrnost trůnu. Proč jsi za mnou přišel?“
Mor se pohnul, takže ušák byl mezi nimi. Nepochybně si myslel, že vypadá nedbale, ale očividně by nejradši pohárem mrštil. Pod kabátem na zádech měl nůž a nejspíš ještě jeden někde jinde. „Tři hlášení o přidělení k osobní stráži vznešené paní Tuon. A nechal sis tu panenku.“
„To jsem pochopil,“ sdělil mu Karede suše. Gardisté si neměli vytvořit náklonnost k těm, které měli chránit. Smrtonosná garda sloužila výhradně Křišťálovému trůnu a sloužila komukoliv, kdo na něj usedl, z celé duše a srdce. Ale on si pamatoval vážnou tvář té holčičky, uvědomující si již tehdy, že se možná nedožije toho, aby mohla splnit svou povinnost, ale stejně se snažila ji splnit. A nechal si její panenku. „Ale na těch řečech o dívce je víc, že?“
„Dech motýla,“ zamumlal hledač. „Je mi potěšením promluvit si s někým, kdo tak rychle chápe. V noci, kdy byla zavražděna Tylin, byly z kotců v Tarasinském paláci odvedeny dvě damane. Obě bývalé Aes Sedai. Nepřipadá ti to jako příliš velká shoda okolností?“
„Mně připadá každá shoda okolností podezřelá, Almurate. Ale co to má společného s těmi řečmi a... ostatními věcmi?“
„Tahle síť je zamotanější, než si umíš představit. Té noci opustilo palác několik dalších lidí, mezi jinými mladý muž, který byl asi Tylinin mazlíček, čtyři muži, kteří byli rozhodně vojáci, a jeden stařec, jakýsi Tom Merrilin, nebo si tak alespoň říkal, ale byl mnohem vzdělanější, než bys čekal. Všichni byli v různých dobách viděni s Aes Sedai, které byly ve městě předtím, než si ho říše znovu vzala.“ Hledač se napjatě naklonil nad lenoch. „Tylin možná nezavraždili proto, že složila přísahu věrnosti, ale proto, že zjistila věci, jež mohly být nebezpečné. Mohla být neopatrná v tom, co vyjevila chlapci v polštářích, a on to donesl Merrilinovi. Můžeme mu tak říkat, dokud nezjistíme příhodnější jméno. Čím víc o něm zjišťuju, tím zajímavější je: zná svět, mluví uhlazeně, v přítomnosti šlechticů a korunovaných hlav je klidný. Vlastně bys řekl dvořan, kdybys nevěděl, že je sluha. Jestli měla Bílá věž s Ebú Darem nějaké plány, mohla by poslat takového muže, aby je provedl.“