Plány. Karede bez uvažování zvedl Ajimburův pohár a skoro se napil dřív, než si uvědomil, co dělá. Dál ale pohár držel, aby to nevypadalo, že je zmatený. Každý – aspoň z těch, kdo to věděli – si byl jistý, že zmizení vznešené paní Tuon je součástí boje o nástupnictví po císařovně, kéž žije věčně. Takový byl život v císařské rodině. Kdyby byla vznešená paní Tuon nakonec přece jenom mrtvá, musel by být jmenován nový dědic. Kdyby byla mrtvá. A kdyby ne... Bílá věž by poslala své nejlepší, pokud ji chtěla unést. Jestli s ním ovšem hledač nehrál nějakou vlastní hru. Hledači se vždycky snažili ulovit každého kromě samotné císařovny, kéž žije věčně. „Přednesl jsi to svým nadřízeným a oni to odmítli, jinak bys s tím nechodil za mnou. To, nebo... Ty ses jim o tom nezmínil, že ne? Proč ne?“
„Věc je mnohem zamotanější, než si umíš představit,“ pronesl Mor tiše a jedním okem sledoval dveře, jako by měl podezření, že je někdo poslouchá. Proč začal být opatrný až teď? „Je tu mnoho... komplikací. Ty dvě damane odvedla paní Egeanin Tamarath, která předtím měla styky s Aes Sedai. Vlastně dost důvěrné styky. Velmi důvěrné. Očividně vypustila ostatní damane, aby kryla svůj útěk. Egeanin opustila město té noci se třemi damane ve svém doprovodu a také, jak si myslíme, s Merrilinem a ostatními. Nevíme, kdo byla ta třetí damane – máme podezření, že to byl někdo důležitý z Atha’an Miere nebo možná nějaká Aes Sedai, která se skrývala ve městě – ale identifikovali jsme sul’dam, jež použila, a dvě měly bližší vztahy se Suroth. A ona sama měla mnoho styků s Aes Sedai.“ Přese všechnu ostražitost to Mor řekl, jako by to nebyl blesk z čistého nebe. Nebylo divu, že je tak nervózní.
Aha. Suroth se tedy spikla s Aes Sedai a podplatila některé hledače výše postavené než Mor a Bílá věž poslala lidi pod velením jednoho ze svých nejlepších mužů, aby provedli jisté věci. Všechno to bylo uvěřitelné. Když Karedeho vyslali s Předběžníky, dostalza úkol dohlížet na urozené kvůli přehnané ctižádosti. Takhle daleko od říše vždycky existovala možnost, že se pokusí zřídit si vlastní království. A on sám vysílal muže do měst, o kterých věděl, že padnou, ať je budou obyvatelé bránit sebevíc, aby nepřítele poškodili zevnitř.
„Máš směr, Almurate?“
Mor zavrtěl hlavou. „Odjeli na sever a v palácových stájích se zmínili o Jehannahu, ale to vypadá na zřejmý pokus o úskok. Při první příležitosti změní směr. Prohlížíme všechny čluny dost velké, aby je převezly přes řeku, ale tak velká plavidla se objevují pořád. Na tomhle místě není žádný řád.“
„To mi dává hodně námětů k přemýšlení.“
Hledač se zaškaredil, lehce zkřivil rty, ale zřejmě si uvědomil, že víc už se Karede nepřizná. Kývl. „Ať už uděláš cokoliv, měl bys vědět jedno. Možná si říkáš, jak to děvče z kupců vůbec něco vylákalo. Zřejmě ji vždycky doprovázeli dva nebo tři vojáci. Popis jejich zbroje je také velice přesný.“ Natáhl ruku, jako kdyby se chtěl dotknout Karedeho županu, ale moudře nechal ruku klesnout. „Většina lidí to nazývá černou. Chápeš? Ať už se rozhodneš udělat cokoliv, neotálej.“ Zvedl pohár. „Na tvé zdraví, generálpraporečníku Furyku. Na tvé zdraví a na zdraví říše.“
Karede bez váhání dopil Ajimburův pohár.
Hledač odešel stejně náhle, jako přišel, a chvíli poté, co se za ním zavřely dveře, zase se otevřely a vstoupil Ajimbura. Mužík se vyčítavě zadíval na lebku v Karedeho rukou.
„Ty o těch řečech víš, Ajimburo?“ To se klidně mohl ptát, jestli ráno vyšlo slunce, jako jestli Ajimbura poslouchal. On to tedy rozhodně nepopřel.
„Nepošpiním si jazyk takovou špínou, ó vznešený,“ prohlásil a narovnal se do své plné výšky.
Karede si povzdechl. Ať už vznešená paní Tuon zmizela z vlastní vůle či z vůle někoho jiného, hrozilo jí velké nebezpečí. A jestli ty řeči byly nějaká Morova intrika, nejlepší způsob, jak porazit jiného v jeho vlastní hře, bylo hrát svou vlastní hru. „Odlož mou břitvu.“ Posadil se, vzal si pero a levou rukou si přidržel rukáv županu.
Brzy po poledni následujícího dne se přepravoval přes přístav na přívozu, který vyplouval každou hodinu podle přesného zvonění. Byla to neohrabaná bárka, která se silně kolébala, jak ji opačiny poháněly po vlnách. Kupecké vozy s plachtami, přivázané na oporkách na palubě, skřípaly s každým zhoupnutím, koně nervózně podupávali a veslaři museli odhánět vozky a najaté stráže, kteří chtěli vyprázdnit žaludek přes okraj. Někdo prostě neměl na pohyb vody žaludek. Sama obchodnice, baculatá žena s měděnou pletí, stála na přídi, zabalená do tmavého pláště, snadno vyrovnávala pohyby přívozu a upřeně sledovala blížící se přístaviště. Karedeho vedle sebe si nevšímala. Možná poznala, že je Seanehan, podle sedla na jeho hnědákovi, když už ne jinak, ale on měl přes zelený kabát s červenými lemy prostý šedý plášť, takže pokud na něj vůbec myslela, tak jen jako na obyčejného vojáka. S mečem u pasu nicméně nebyl osadník. Ve městě mohly být bystřejší oči i přes všechno, co podnikl, aby se jim vyhnul, s tím však nemohl nic dělat. S trochou štěstí má den, možná dva, než si někdo uvědomí, že se do hostince, kde přebýval, hned tak nevrátí.
Jakmile přívoz dorazil ke kůží obaleným kůlům mola, vyhoupl se do sedla a byl první, kdo projel, jakmile se vrata otevřela. Obchodnice stále vyháněla své vozky na kozlíky a převozníci odvazovali kola. Karede nechal Aldazara kráčet pomalu, protože dláždění bylo stále ještě mokré a plné koňských koblížků a ovčího trusu. Zrychlil až na Illiánské silnici, i když ho ani pak nenechal cválat. Netrpělivost byla nectnost, pokud člověk nevěděl, jak dlouhá cesta ho čeká.
Silnici za přístavištěm lemovaly jen hostince, budovy s plochou střechou, s popraskanou a loupající se bílou omítkou a vybledlými vývěsními štíty, pokud měly vůbec nějaké. Silnice tvořila severní okraj Rahadu a na lavičkách před hostinci se povalovali ošuntělí muži a mrzutě se dívali, jak projíždí kolem. Nebyli mrzutí proto, že byl Seanehan. Usoudil, že na každého na koňském hřbetě by se tvářili stejně. Vlastně asi na každého, kdo měl v kapse trochu peněz. Ale brzy je nechal za zády a příštích několik hodin projížděl olivovými háji a mezi malými statky, kde byli dělníci natolik zvyklí na cestující, že od práce na poli ani nevzhlédli. Moc lidí tudy ale necestovalo, jen hrstka žebřiňáků s vysokými koly a dvakrát tolik kupeckých povozů rachotilo směrem k Ebú Daru s najatými strážemi okolo. Mnoho vozků a kupci měli výrazné illiánské plnovousy. Bylo zvláštní, že Illian dál posílal své zboží do Ebú Daru a současně bojoval proti říši, ale lidé na této straně Východního moře se často chovali divně, měli zvláštní zvyky, které se zrovna moc nepodobaly příběhům vyprávěným o domovině velkého Jestřábího křídla. Často se jim to tady vůbec nepodobalo. Bylo třeba zdejší lidi pochopit, pokud měli být přivedeni do říše, ale to nebyla jeho věc, to bylo na výše postavených, než byl on. On měl své povinnosti.