Statky ustoupily lesům a křoví a jeho stín se před ním dloužil, jak už slunce klesalo k obzoru, když uviděl, co hledal. Těsně před ním dřepěl na severní krajnici Ajimbura a pískal na rákosovou píšťalu, zobrazení lenocha a ulejváka. Než k němu Karede dorazil, zastrčil si píšťalu za pás, zvedl svůj hnědý plášť a zmizel v křoví. Karede se ohlédl, aby se ujistil, že je silnice prázdná, a pak s Aldazarem na stejném místě odbočil ze silnice.
Mužík čekal mimo dohled silnice mezi jakýmisi mohutnými borovicemi, vysokými dobře pětadvacet sáhů. Zase pokrčil rameny místo úklony a vyškrábal se do sedla štíhlého ryzáka s bílými ponožkami. Trval na tom, že bílé nohy u koně přinášejí štěstí. „Tudy, ó vznešený?“ řekl, a když mu Karede ukázal, že může, zamířil s koněm hlouběji do lesa.
Museli ujet jen asi půl míle, ale nikdo z těch, kdo projížděli po silnici, netušil, co čeká na velké mýtině. Musenge přivedl sto gardistů na dobrých koních a dvacet ogierských zahradníků, všechny v plné zbroji, spolu se soumary, nesoucími zásoby na dva týdny. Bude mezi nimi i nákladní kůň, jehož Ajimbura vyvedl včera s Karedeho zbrojí. Hlouček sul’dam stál vedle vlastních koní a některé poplácávaly šest uvázaných damane. Když mu Musenge vyjel vstříc, se zachmuřeným Harthou – prvním zahradníkem – majícím sekeru se zelenými střapci přehozenou přes rameno, jedna z žen, Melitene, der’sul’dam vznešené paní Tuon, nasedla a připojila se k nim.
Musenge a Hartha se dotkli pěstmi srdce a Karede jejich pozdrav opětoval, ale očima zalétl k damane. Zvláště k jedné, malé ženě, kterou po vlasech hladila tmavá sul’dam s hranatým obličejem. Tvář damane byla vždycky klamná – stárly pomalu a žily velmi dlouhou dobu – ale tahle byla jiná, ten rozdíl se naučil přičítat těm, jež si říkaly Aes Sedai. „Jaký důvod jsi uvedla, abys je dostala z města všechny naráz?“ zeptal se.
„Cvičení, generálpraporečníku,“ odpověděla Melitene s trpkým úsměvem. „Všichni vždycky věří, že jde o cvičení.“ Vykládalo se, že vznešená paní Tuon ve skutečnosti nepotřebuje žádnou der’sul’dam, aby cvičila její majetek, ale Melitene, s dlouhými vlasy víc bílými než černými, byla zkušená nejen ve svém řemesle a věděla, nač se doopravdy ptá. Požádal Musengeho, aby přivedl dvě damane, pokud to půjde. „Nikdo z nás nechtěl zůstat tady, generálpraporečníku. Ne, když se jedná o tohle. A Mylen...“ To musela být bývalá Aes Sedai. „Když jsme opustily město, řekly jsme damane, proč odcházíme. Vždycky je nejlepší, když vědí, co mají čekat. Od té doby Mylen uklidňujeme. Ona vznešenou paní miluje. Všechny ji milují, ale Mylen ji uctívá, jako kdyby už seděla na Křišťálovém trůně. Jestli Mylen dostane do rukou jednu z těch ‚Aes Sedai‘,“ zasmála se, „budeme si muset pospíšit, aby nám ještě stála za uvazování.“
„Nevidím tu důvod ke smíchu,“ zabručel Hartha. Ogier byl ještě ošlehanější a šedivější než Musenge, dlouhé kníry měl šedé a oči jako černé kameny. Byl zahradníkem ještě dřív, než se Karede narodil, možná ještě předtím, než se narodil jeho děd. „Nemáme žádný cíl. Snažíme se chytat vítr do sítě.“ Melitene rychle zvážněla a Musenge se tvářil ještě zachmuřeněji než Hartha, pokud to vůbec bylo možné.
Za deset dní lidé, jež hledali, urazili mnoho mil. Nejlepší, koho Bílá věž mohla poslat, by nebyl tak nestydatý, aby zamířil rovnou na východ poté, co zkusil tu lest s Jehannahem, ani tak hloupý, aby zamířil rovnou na sever, ale stále bylo třeba prohledat velkou a stále se zvětšující oblast. „Tak to musíme rozhodit sítě bez otálení,“ prohlásil Karede, „a rozhodit je hustě.“
Musenge a Hartha kývli. Co musela smrtonosná garda udělat, to udělá. Třeba i chytí vítr.
5
Kování kladiva
Běžel rychle nocí, i když na zemi ležel sníh. Byl jedno se stíny, hnal se lesem a v měsíčním světle viděl skoro stejně jasně jako za denního světla. Hustou srst mu probíral vítr a náhle k němu přinesl pach, z něhož se mu srst zježila a srdce se mu rozbušilo nenávistí větší než k nezrozeným. Nenávistí a jistotou, že se blíží smrt. Teď už neměl na vybranou. Zrychlil a hnal se vstříc smrti.
Perrin se náhle probudil do tmy před svítáním pod jedním ze zásobovacích vozů na vysokých kolech. Do kostí mu ze země pronikal chlad, i když měl těžký, kožišinou podšitý plášť a dvě pokrývky, a také vál vítr, ne moc silný, zato však ledový. Když si rukama v plechových rukavicích otíral obličej, ve vousech mu zapraskala námraza. Aspoň to vypadalo, že nesněží víc než v noci. Příliš často se probouzel pokrytý navátým sněhem a sníh zvědům ztěžoval práci. Velice rád by si promluvil s Elyasem stejně, jako hovoříval s vlky. Pak by nemusel snášet to nekonečné čekání. Únava se ho držela jako druhá košile. Ani si nevzpomínal, kdy se v noci pořádně vyspal. Ale nepřipadalo mu to důležité. V těchto dnech mu jen žár hněvu dával sílu, aby vydržel v pohybu.
Usoudil, že ho neprobudil sen. Každou noc ležel a čekal na noční můry a ony každou noc přišly. V nejhorších našel Faile mrtvou nebo ji nenašel vůbec. Z těch se probouzel zalitý potem. Vším méně hrozným se prospal, nebo se jen napůl probudil, když ho trolloci zaživa rozsekávali do kotle nebo mu draghkar požíral duši. Tento sen se vytrácel rychle, jako všechny obyčejné sny, ale vzpomínal si, jak je vlkem a cítí... Co? Něco, co vlci nenávidí víc než myrddraaly. Něco, o čem vlk ví, že ho to zabije. To, co věděl v tom snu, bylo pryč, zůstala jen matná vzpomínka. Nebyl ve vlčím snu, v tom odraze světa vezdejšího, kde mrtví vlci přebývají dál a živí se s nimi mohou radit. Vlčí sen mu vždycky zůstal v hlavě zcela jasný, ať už do něj vstoupil vědomě nebo ne. Ale tento sen mu stále připadal skutečný a jaksi naléhavý.
Ležel nehybně na zádech a v duchu pátral po vlcích. Snažil se je přimět, aby mu pomohli při tomhle lovu, jenže marně. Přesvědčit je, aby se zajímali o konání dvounožců, bylo přinejlepším obtížné. Velkým skupinám lidí se vlci vyhýbali a pro ně bylo půl tuctu už dost velká skupina, aby drželi zpátky. Lidé lovili vlčí kořist a většina se vlky snažila na potkání zabíjet. V myšlenkách nic nenašel, ale po nějaké době v dálce zachytil nějaké vlky. Nebyl si jistý, jak daleko jsou, ale bylo to jako zachytit šepot téměř na hranici slyšitelnosti. Byli hodně daleko. To bylo zvláštní. Přes roztroušené vesnice a zámky, dokonce i občas nějaké to městečko, tohle byla hlavně země vlků, většinou nedotčené hvozdy s velikým množstvím vysoké i menší zvěře.
Se smečkou, k níž nepatřil, bylo vždycky nutné hovořit formálně. Zdvořile vyslal mezi vlky svoje jméno, Mladý vlk, a také svůj pach, a v odpověď dostal jejich, Listolov, Vysoký medvěd, Bělochvost, Brko a Hřmící mlha a plno dalších. Smečka byla dost velká a vedla je Listolov, vlčice působící velmi sebejistě. Brko, chytrý a na vrcholu sil, byl jejím druhem. O Mladém býkovi slyšeli a byli ochotní si promluvit s přítelem slavného Dlouhého tesáka, prvního dvounožce, jenž s vlky mluvil po době tak dlouhé, až působila jako věky zmizelé v mlhách času. Všechno to byl proud obrazů a vzpomínek na pachy, které se mu v hlavě měnily ve slova, stejně jako slova, která si pomyslel, se nějak stávala obrazy a pachy, jež chápali oni.