Když vstoupil, Asunawa vzhlédl od křivého stolu, kde studoval jakousi knížku. V kostnaté ruce držel cínový pohár, ze kterého se kouřilo a bylo z něj cítit koření. Židle, na níž seděl, jediný další kus nábytku v místnosti, vypadala rozviklaně, ale někdo ji vyspravil houžvemi. Valda stiskl rty, aby neohrnul pysk. Hlavní tazatel ruky Světla požadoval skutečnou střechu nad hlavou, ne stan, i když došky nutně potřebovaly vyměnit, a svařené víno, i když nikdo jiný už týden žádné víno neměl. V kamenném krbu také hořel ohýnek a vydával chabé teplo. Ještě v době před Pohromou byly všechny ohně zakázané, aby je neprozradil kouř. Přesto, ačkoliv většina dětí tazateli opovrhovala, k Asunawovi chovaly zvláštní obdiv, jako kdyby ho šedé vlasy a vyzáblá tvář mučedníka obdařily všemi ideály dětí Světla. Když to Valda zjistil, dost ho to překvapilo. Nebyl si jistý, zda to ví sám Asunawa. V každém případě tu bylo dost tazatelů, aby mohli dělat potíže. Nic, co by nezvládl, ale lepší bylo všem potížím se vyhnout. Prozatím.
„Už je skoro čas,“ prohlásil a zavřel za sebou dveře. „Připravený?“
Asunawa se nezvedl, ani si nevzal bílý plášť, který měl složený na stole před sebou. Na něm nebyl žádný sluneční kotouč, jen šarlatová hůl. Místo toho položil ruce na knihu a zakryl stránky. Valda měl dojem, že je to Mantelarova Cesta Světla. Zvláštní čtení pro hlavního inkvizitora. Víc se hodila pro nové rekruty. Ti, kteří neuměli číst, když skládali přísahu, se to naučili, aby mohli studovat Mantelarova slova.
„Dostal jsem hlášení o andorském vojsku v Murandy, můj synu,“ pravil Asunawa. „Hluboko v Murandy.“
„Murandy je odsud daleko,“ opáčil Valda, jako by nepoznal nový začátek staré hádky. Hádky, o níž Asunawa zřejmě často zapomínal, že v ní prohrál. Co ale dělají Andořané v Murandy? Byla-li ovšem hlášení pravdivá, mnoho z nich byly jen výmysly zabalené do lži. Andor. To jméno naplňovalo Valdu hořkostí. Morgasa byla mrtvá nebo služebnicí nějakého Seanchana. Jim na titulech jiných států pramálo záleželo. Ať mrtvá či služka, pro něj byla ztracená, a mnohem důležitější bylo, že tím byly ztraceny i jeho plány s Andorem. Galadedrid se změnil z užitečné páky v pouhého dalšího mladého důstojníka, a navíc důstojníka, který byl u obyčejných vojáků příliš oblíbený. Dobří důstojníci nebyli nikdy oblíbení, avšak Valda byl pragmatik. Minulost byla minulost. Místo Andoru přišly jiné plány.
„Ne tak daleko, pokud vyrazíme k východu přes Altaru, můj synu, přes severní část Altary. Seanchané se zatím nemohli dostat příliš daleko za Ebú Dar.“
Valda natáhl ruce k ohýnku a povzdechl si. V Tarabonu se rozšířili rychle jako mor, stejně jako tady v Amadicii. Proč si ten člověk myslí, že je to v Altaře jiné? „Zapomínáš na čarodějky v Altaře? S vlastním vojskem, jak ti jistě nemusím připomínat? Pokud se už nedostaly do Murandy.“ Těm hlášením o čarodějkách v pohybu věřil. Mimoděk zesílil hlas. „To takzvané andorské vojsko se možná doslechlo o čarodějkách a jejich vojsku! Nezapomínej, že al’Thorovi daly Caemlyn! A Illian a polovičku východu! Opravdu věříš, že jsou rozdělené? Opravdu?“ Pomalu se nadechl, aby se uklidnil. Tedy, snažil se o to. Každý příběh z jihu byl horší než ten předchozí. Do komína vletěl závan větru a po místnosti rozhodil jiskry. Valda s kletbou uskočil. Zatracená rolnická barabizna! Dokonce i ten komín byl špatně postavený!
Asunawa dlaněmi zavřel knížku. Ruce měl sepjaté jako k modlitbě, ale v zapadlých očích mu náhle zaplál oheň větší, než hořel v krbu. „Já věřím, že čarodějnice je třeba zničit! Tomu já věřím!“
„Mně by stačilo vědět, jak je Seanchané krotí.“ Kdyby měl dost zkrocených čarodějnic, mohl by al’Thora vyhnat z Andoru, z Illianu a odevšad, kde se usadil jako samotný Stín. Potom by dokázal překonat i samotného Artuše Jestřábí křídlo!
„Musí být zničeny,“ trval Asunawa umíněně na svém.
„A my s nimi?“ opáčil Valda.
Ozvalo se zaklepání na dveře a na Asunawův pokyn se v nich objevil jeden ze strážných, postavil se do pozoru a řízně zasalutoval rukou přes prsa. „Můj pane hlavní inkvizitore,“ začal uctivě, „dorazila rada pomazaných.“
Valda čekal. Bude ten starý hlupák dál umíněný i přede všemi deseti přeživšími kapitány, kteří byli venku a připravení vyrazit? Co se muselo udělat, to se udělalo.
„Pokud to strhne Bílou věž,“ dodal Asunawa konečně, „budu spokojený. Prozatím. Pojedu na to setkání.“
Valda se pousmál. „Tak to mi stačí. Uvidíme pád čarodějnic společně.“ On rozhodně uvidí jejich pád. „Radím tedy, aby sis nechal připravit koně. Do večera nás čeká dlouhá cesta.“ Jestli to Asunawa uvidí spolu s ním, to byla jiná otázka.
Gabrelle se ráda projížděla zimními lesy s Logainem a Toveine. Vždycky je s Toveine nechával jet za sebou vlastním tempem v jakéms takéms soukromí, pokud nezůstaly příliš pozadu. Aes Sedai spolu mluvily, jen pokud to bylo nezbytně nutné, i když měly skutečné soukromí. Zdaleka nebyly přítelkyně. Vlastně Gabrelle si už mockrát přála, aby Toveine odmítla, když jim Logain tyto vyjížďky navrhl. Bylo by příjemné být skutečně sama.
Držíc otěže v ruce, s pláštěm podšitým liščinou u těla, dovolila si cítit zimu, jen trochu, jen kvůli tomu pocitu. Sníh nebyl hluboký, ale ranní vzduch byl svěží. Tmavé mraky však slibovaly brzy další sníh. Nad nimi poletoval jakýsi pták s dlouhými křídly. Asi orel. Ptáci nebyli její silnou stránkou. Rostliny a minerály zůstávaly na místě, zatímco je člověk studoval, stejně jako knihy a rukopisy, i když ty se jí mohly rozpadnout pod rukama, pokud byly dost staré. Navíc na takovou dálku ptáka stěží rozeznávala, ale orel do okolní krajiny docela zapadal. Kolem byly lesy a mezi řídce rostoucími stromy byly menší houštiny. Rozložité duby a vysoké borovice a jedle udusily většinu podrostu, jen tu a tam zůstaly hnědé zbytky nějakých odolnějších popínavek, čekajících na stále vzdálené volání jara a přimknutých k balvanu či nízké římse z šedého kamene. Gabrelle si krajinu ukládala do paměti, jako by to bylo cvičení novicek, studenou a pustou.
V dohledu byli pouze její dva společníci a ona si mohla skoro představovat, že je někde jinde, ne v Černé věži. To strašné jméno jí teď už vyvstávalo v myšlenkách snadno. Byla stejně skutečná jako Bílá věž a pro každého, komu padl zrak na velká kamenná kasárna, v nichž se cvičily stovky mužů, a na vesnici, jež kolem nich vyrostla, už nebyla jenom „takzvaná". Gabrelle ve vesnici bydlela už málem dva týdny a některé části Černé věže doposud nespatřila. Patřily k ní míle pozemků, obklopené hrubou stavbou hradeb z černého kamene. Přesto tady, daleko v lesích, mohla téměř zapomenout.
Téměř. Nebýt uzlíčku pocitů a emocí, esence Logaina Ablara, již měla neustále v hlavě, a neustálý pocit ovládané ostražitosti, svalů vždy připravených k akci. Takhle se mohl cítit třeba vlk na lovu nebo možná lev. Neustále obracel hlavu sem a tam, i tady sledoval okolí, jako by očekával útok.
Gabrelle nikdy neměla strážce – pro hnědé byly zbytečným přepychem; najatý sluha dokázal obstarat všechny její potřeby – a bylo pro ni zvláštní, že se stala součástí pouta a navíc se vlastně ocitla na jeho špatném konci. Hůř než na špatném konci. Tohle pouto ji nutilo k poslušnosti a vyvolávalo spoustu omezení. Nebylo úplně stejné jako strážcovské. Sestry své strážce nenutily k poslušnosti. No, aspoň ne moc často. A sestry se celá staletí nespojovaly s muži proti jejich vůli. Přesto jí to poskytlo fascinující předmět studia. Pracovala na výkladu toho, co pociťovala. Občas mu skoro dokázala číst myšlenky. Jindy to bylo jako tápat v dole bez kahanu. Snažila by se studovat, i kdyby měla hlavu na špalku. Což, velmi skutečným způsobem, měla. Cítil ji stejně jako ona jeho.