Na to nesměla zapomínat. Někteří asha’mani možná věřili, že se Aes Sedai se zajetím smířily, ale jenom hlupák by si mohl myslet, že jedenapadesát sester, kterým bylo vnuceno pouto, je odevzdaně přijmou, a Logain žádný hlupák nebyl. Kromě toho věděl, že sem byly poslány, aby zničily Černou věž. Ale pokud tušil, že se stále snaží najít způsob, jak hrozbu stovek mužů, kteří mohou usměrňovat, zničit... Světlo, jak byly svázané, jediný rozkaz by je dokázal na místě zastavit! Neuděláte nic, abyste uškodily Černé věži. Nechápala, proč ten rozkaz nedostaly, čistě pro jistotu. Musejí uspět. Zklamou-li, svět bude odsouzen k záhubě.
Logain se otočil v sedle, působivý, širokoplecí muž v dobře padnoucím kabátci černém jako smola, jenom se stříbrným mečíkem a rudozlatým drakem na vysokém límci. Černý plášť měl odhrnutý, jako by si zimu vůbec nepřipouštěl. A možná si ji opravdu nepřipouštěl, tito muži si zřejmě mysleli, že musejí bojovat úplně se vším a pořád. Usmál se na ni – aby ji uklidnil? – a ona zamrkala. Nechala snad do pouta proniknout příliš velkou úzkost? Byl to tak složitý tanec, když se snažila ovládnout své emoce a předkládat jen ty správné reakce. Bylo to skoro jako skládat zkoušku na šátek, kdy bylo třeba vytvořit každé tkanivo přesně podle vzoru, bez sebemenšího zakolísání, i přes veškeré rozptylování, jenže tato zkouška neměla konce.
Logain obrátil pozornost k Toveine a Gabrelle si tiše vydechla. Jen úsměv. A přátelské gesto. Často se choval mile. Kdyby byl cokoliv jiného, byl by docela milý.
Toveine se na něj zářivě usmála a Gabrelle málem potřásla údivem hlavou, a nikoli poprvé. Stáhla si kapuci hlouběji do čela, jako by se chtěla chránit před chladem, takže jí halila obličej a zároveň mohla nepozorovaně sledovat, co se děje. Kradí červenou sestru pozorovala.
Všechno, co o druhé ženě věděla, vypovídalo, že svou nenávist pohřbila do hodně mělkého hrobu, pokud vůbec, a Toveine nenáviděla muže, kteří mohli usměrňovat, stejně hluboce jako každá červená, se kterou se kdy Gabrelle setkala. Každá červená musela Logaina Ablara nesnášet po tom, co vyhlásil, že ho samo červené adžah ustanovilo falešným Drakem. Teď se k tomu už nevyjadřoval, ale škoda byla napáchána. Byly s nimi lapeny sestry, které se na červené dívaly, jako by si myslely, že přinejmenším ony uvázly ve vlastní pasti. Ale Toveine se na něj skoro uculovala. Gabrelle se kousla do rtu, jak ji to zmátlo. Pravda, Desandre a Lemai všem přikázaly, aby s asha’many, kteří drželi jejich pouto, navázaly co nejsrdečnější vztahy – muže bylo třeba ukolébat, než sestry podniknou něco užitečného – ale Toveine se otevřeně štětila kvůli každému rozkazu od jedné nebo druhé. Hnusila si, když je musela poslechnout, a byla by možná i odmítla, nebýt toho, že Lemai byla také červená, jakkoliv přiznávala, že tomu tak musí být. A taky ji žralo, že od chvíle, kdy je přivedla do zajetí, žádná neuznávala její autoritu. A tehdy se začala usmívat na Logaina.
A jak mohl Logain jen tak sedět na druhém konci pouta a brát ten úsměv jinak než jako falešný? Gabrelle za tenhle uzlíček také zatahala, aniž by se jí podařilo ho rozvázat. Věděl toho o Toveine příliš. Znát její adžah by mělo stačit. Ale Gabrelle z něj cítila stejně tolik podezření, když se díval na červenou sestru i na ni samotnou. Nebylo to tak, že by nebyl podezíravý. Ten člověk asi nevěřil nikomu. Ale bál se méně kterékoliv sestry než nějakého asha’mana. A to také nedávalo smysl.
Není to žádný hlupák, připomínala si. Tak proč? A proč Toveine? Co to má za lubem?
Náhle po ní Toveine bleskla tím svým zdánlivě hřejivým úsměvem a promluvila, jako by Gabrelle vyslovila své podezření nahlas. „Když jsi poblíž,“ zamumlala a od úst jí stoupala pára, „mě si skoro nevšimne. To tys z něj udělala svého zajatce, sestro.“
Gabrelle, jak na to nebyla připravená, se proti své vůli začervenala. Toveine nikdy nenačínala hovor, a říci, že Gabrellino jednání s Logainem neschvaluje, situaci zdaleka nevystihovalo. Svést ho byl zcela zřejmý způsob, jak se k němu dostat blíž a zjistit, jaké má plány a slabosti. Nakonec, i když byl asha’man, ona byla Aes Sedai dávno předtím, než se narodil, a když přišlo na muže, rozhodně nebyla zcela nevinná. Jeho tak překvapilo, když si uvědomil, co dělá, až ji málem napadlo, že nevinný je on. Spíš byla hloupá ona. Ukázalo se, že domanské hrátky mají za následek mnoho překvapení a několik málo pastí. Nejhorší byla past, s níž se nemohla nikomu svěřit. Něco, o čem se však tuze bála, že to Toveine ví, alespoň něco z toho. Ale každá sestra, která se řídila jejím příkladem, to musela vědět také, a Gabrelle si myslela, že několik jich to udělalo. Logain dokázal pouto maskovat jistým hrubým způsobem, ačkoliv ona si myslela, že by jí to stále umožňovalo ho najít, jakkoliv dobře to zakrývalo jeho emoce, ale občas, když tak leželi vedle sebe, nechal maskování sklouznout. Výsledky byly, řečeno mírně... zničující. Tehdy nebylo žádné sebeovládání, žádné odtažité studování. Vlastně ani zdravý rozum.
Co nejrychleji si v duchu opět vyvolala obraz zasněžené krajiny a upnula se na něj. Stromy, balvany a bílý sníh. Bílý a studený sníh.
Logain se na ni neohlédl, nedal to nijak najevo, ale pouto jí prozradilo, že o její chvilkové ztrátě sebekontroly ví. Domýšlivost z něj přímo vyzařovala! A taky uspokojení! Měla co dělat, aby nezačala soptit. On ale čekal, že bude soptit, Světlo ho spal! Musel vědět, co k němu cítí. Ale kdyby se rozzlobila, jeho by to nanejvýš pobavilo! A ani se to nepokoušel skrývat!
Gabrelle si všimla, že se Toveine spokojeně usmívá, ale přemítat o tom mohla jen chvilku.
Celé dopoledne měli jen pro sebe, ale teď se mezi stromy objevil další jezdec, muž v černém, bez kabátu, a jakmile je uviděl, zamířil k nim a pobízel koně k co nejvyšší rychlosti. Logain zastavil a čekal, zosobněný klid, a Gabrelle ztuhla, když zastavila svého koně vedle něj. Pocity vyzařující z pouta se změnily. Teď to bylo napětí vlka těsně předtím, než skočí. Čekala, že začne sahat po meči, místo aby měl ruce složené na vysoké sedlové hrušce.
Druhý muž byl skoro stejně vysoký jako Logain, na rozložitá ramena mu spadaly vlnité zlaté vlasy a mile se usmíval. Gabrelle usoudila, že ví, co jeho úsměv dělá. Byl příliš sličný, aby to nevěděl, mnohem pohlednější než Logain. Tvrdý život na Logainovi zanechal stopy, ale tento mladý muž měl ještě hladké líce. Na vysokém límci však měl meč i draka. Na obě sestry upřel jasně modré oči. „Spíš s oběma, Logaine?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Ta baculka mi připadá trochu chladná, ale ta druhá vypadá docela mile.“
Toveine rozzlobeně zasyčela a Gabrelle zaťala zuby. Nijak se netajila tím, co dělá – ostatně nebyla žádná Cairhieňanka, aby halila do soukromí to, zač se na veřejnosti styděla – ale to neznamenalo, že o tom mohl kdekdo klábosit. Horší bylo, že ten muž mluvil, jako kdyby byly nějaké lehké holky z taverny.