„Ať to už nikdy neslyším, Mishraile,“ pronesl Logain tiše a Gabrelle si uvědomila, že pouto se znovu změnilo. Bylo chladné, tak chladné, až vedle něho vypadal sníh teplý. Chladné, že i hrob vedle něj vypadal teplý. To jméno už kdysi zaslechla. Atal Mishraile, a když Logain promluvil, cítila z něho nedůvěru – rozhodně větší, než jakou cítil k ní a k Toveine – ale teď byl ochotný zabíjet. Bylo to skoro k smíchu. Držel ji v zajetí a zároveň snad byl připravený páchat násilí, aby ochránil její pověst. Bylo jí to k smíchu, ale tuto informaci si pečlivě zařadila. Každý ždibec mohl být užitečný.
Mladší muž nedal nijak najevo, že hrozbu slyšel. Jeho úsměv ani na okamžik nezakolísal. „M’Hael říkal, že můžeš jít, jestli chceš. Nevidí důvod, proč bys měl verbovat.“
„Někdo to dělat musí,“ opáčil Logain vyrovnaně.
Gabrelle si vyměnila zmatený pohled s Toveine. Proč Logain chce jít verbovat? Viděly oddíly asha’manů vracející se z výprav za novými muži, a z cestování na dlouhé vzdálenosti byli vždycky unavení a navíc obvykle špinaví a popudliví. Mužům verbujícím pro Draka Znovuzrozeného se zřejmě vždycky nedostávalo vřelého přijetí, dokonce ještě předtím, než lidé zjistili, oč jim doopravdy jde. A proč se o tom s Toveine doslechly až teď? Byla by přísahala, že jí poví všechno, když s ní spal.
Mishraile pokrčil rameny. „Na tuhle práci je zde spousta zasvěcených a vojáků. Tebe ale asi nudí dohlížet pořád na výcvik. Učit ty hlupáky plížit se lesem a šplhat po útesech, jako by neuměli usměrnit ani jiskřičku. Dokonce i nějaká zavšivená vesnice by mohla vypadat líp.“ Teď se začal uculovat, opovržlivě a vůbec ne mile. „Jestli požádáš M’Haela, možná tě nechá sledovat jeho lekce v paláci. Pak by ses nenudil.“
Logainův výraz se v nejmenším nezměnil, ale Gabrelle skrze pouto cítila vztek. Zaslechla několik věcí o Mazrimu Taimovi a jeho soukromých lekcích, ale sestry věděly jen to, že Logain a jeho nohsledi nevěří Taimovi ani nikomu, kdo se jeho lekcí zúčastňuje, a Taim na oplátku zřejmě nevěřil Logainovi. Naneštěstí se sestry o lekcích nedokázaly dozvědět nic podstatného. Žádná nebyla spojená s mužem z Taimovy frakce. Některé si myslely, že nedůvěra vznikla z toho, jak si oba činili nárok na titul Draka Znovuzrozeného, nebo dokonce z příznaků šílenství, jež usměrňování mužům přinášelo. U Logaina nezachytila žádné stopy šílenství, a to se je snažila najít stejně tolik, jako známky, že hodlá začít usměrňovat. Kdyby s ním byla spojená ve chvíli, kdy zešílí, mohlo by to posednout i ji. Ale čehokoliv, co by mohlo v řadách asha’manů způsobit rozkol, bylo třeba využít.
Když se na něho Logain podíval, Mishraile se přestal usmívat. „Užij si svých vší,“ pronesl nakonec a otočil koně. Prudce ho pobodl, až kůň odskočil, a zavolal přes rameno: „Na některé z nás čeká sláva, Logaine.“
„On si svého draka možná nebude užívat dlouho,“ zamumlal Logain a díval se za ním, jak cválá pryč. „Na to si nedává dost dobrý pozor na jazyk.“ Gabrelle usoudila, že ta poznámka nebyla určena jim dvěma, ale co jiného tím mohl myslet? A proč byl náhle ustaraný? Dobře to zakrýval, zvlášť vzhledem k poutu, ale přesto byl ustaraný. Světlo, občas to vypadalo, že vědět, co má mužský v hlavě, celou věc ještě zhoršuje!
Náhle se k nim Logain otočil a pozorně se na ně zadíval. Poutem proklouzla nová vlna obav. Kvůli nim? Nebo, zvláštní nápad, o ně?
„Obávám se, že budeme muset vyjížďku poněkud zkrátit,“ usoudil po chvíli. „Musím něco připravit."
Nepobídl koně do cvalu, avšak cestou zpátky do vesnice, kde se muži cvičili, nasadil rychlejší tempo než ráno. Na něco se teď soustředil. Gabrelle usoudila, že o něčem usilovně přemýšlí. Pouto málem bzučelo. Musel jet podle instinktů.
Neujeli daleko, když Toveine pobídla koně blíž ke Gabrelle. Naklonila se v sedle a snažila se upírat důrazný pohled na Gabrelle a zároveň vrhala rychlé pohled po Logainovi, jako by se bála, že by se mohl ohlédnout a všimnout si, že se baví. Ona očividně nikdy nevěnovala pozornost tomu, co jí říká pouto. Teď vypadala jako loutka, neboť neustále otáčela hlavou sem a tam, až hrozilo, že spadne.
„Musíme jít s ním,“ šeptala. „Za jakoukoliv cenu, musíš to zařídit.“ Gabrelle zvedla obočí a Toveine měla alespoň tolik slušnosti, aby se začervenala. Přesto neztratila nic ze své naléhavosti. „Nemůžeme si dovolit, aby nás tady nechal,“ supěla. „Když sem ten chlap přišel, nevzdal se svých ambicí. Ať už plánuje jakoukoliv ohavnost, my s tím nic nenaděláme, pokud nebudeme u toho, až se o to pokusí.“
„Vidím, co mám přímo pod nosem,“ ohradila se Gabrelle ostře a pocítila úlevu, když Toveine prostě jen kývla a odmlčela se. Gabrelle měla co dělat, aby potlačila strach, který pocítila. Copak Toveine nikdy nepřemýšlí o tom, co cítí skrz pouto? Něco, co měla ve spojení s Logainem vždy v hlavě – odhodlání – teď bylo tvrdé a ostré jako nůž. Myslela si, že ví, co to tentokrát znamená, a z toho jí vyschlo v ústech. Nevěděla sice proti komu, ale byla si jistá, že Logain Ablar hodlá vyjet do války.
Yukiri pomalu sestupovala širokou chodbou, obtáčející Bílou věž, a byla naježená jako hladová kočka. Měla co dělat, aby vnímala, co žvatlá sestra plující vedle ní. Bylo velmi časné ráno, první sluneční paprsky jenom stěží prorazily hustě padajícím sněhem, a na prostředních podlažích Věže byl chlad jako v Hraničních státech v zimě. No, možná ne tak velký, připustila po chvíli. Tak daleko na severu už nebyla spoustu let a vzpomínky vždycky přeháněly. Proto byly psané záznamy tak důležité. Až na případ, kdy se člověk neodvažoval nic zapsat. Přesto byla dost velká zima. Přes veškerý um a předvídavost starých stavitelů horko z velkých kamen ve sklepích takhle vysoko nikdy nedosáhlo. Plameny svící ve zlacených kandelábrech se mihotaly v průvanu a občas byl proud vzduchu tak silný, že pohnul těžkými nástěnnými koberci, zavěšenými na bílých stěnách. Na kobercích se střídaly květiny, lesní výjevy a exotická zvířata a ptáci s triumfálními výjevy z historie Věže, které nebylo možné vystavit ve veřejných prostorách dole. Její komnaty, vyhřívané ohněm z krbů, by kdysi byly mnohem příjemnější.
Hlavou se jí honily zprávy ze světa, jakkoliv se snažila na to nemyslet. Nebo spíš nedostatek podložených zpráv. Špehové v Altaře a Arad Domanu dodávali velice zmatené zprávy a těch několik hlášení, jež začínala prosakovat z Tarabonu, bylo dost děsivých. Podle toho, co se povídalo, mohli být vládci Hraničních států kdekoliv, od Morny přes Andor a Amadicii po Aielskou pustinu. Jediným potvrzeným faktem bylo, že žádný nebyl tam, kde být měl, totiž na stráži Mornské hranice. Aielové byli všude a zřejmě se konečně vymkli al’Thorově kontrole, pokud je vůbec někdy ovládal. Z posledních zpráv z Murandy by nejradši skřípala zuby a zároveň plakala, zatímco to, co se dělo v Cairhienu...! Po celém Slunečním paláci byly sestry. Některé byly v podezření, že patří ke vzbouřenkyním, a o žádné nebylo známo, že je věrná, a o Coiren a jejím poselstvu nebylo od chvíle, kdy opustily město, slyšet ani slovíčko, i když už měly být dávno zpátky v Tar Valonu. A jako by to nestačilo, al’Thor opět zmizel jako mýdlová bublina. Mohly být pravdivé ty povídačky, že napůl zničil Sluneční palác? Světlo, ten muž se ještě nemohl zbláznit! Nebo ho ta Elaidina pitomá nabídka „ochrany“ vyděsila, až se běžel schovat? Mohlo ho vůbec něco vyděsit? Ji on tedy rozhodně děsil. A vyděsil i zbytek sněmovny, ať už se přísedící tvářily, jak chtěly.