Jedinou skutečnou jistotou bylo, že na ničem z toho nezáleželo ani jako na plivanci v lijáku. A to, že to věděla, jí v nejmenším nezlepšilo náladu. Dělat si starosti s tím, že uvízla v houští růží, i když by ji trny mohly nakonec zabít, bylo přepychem, když měla o žebra opřený nůž.
„Pokaždé, když za posledních deset roků opustila Věž, vydávala se za svými vlastními záležitostmi, takže nemáme žádné novější záznamy,“ mumlala její společnice. „Je těžké zjistit, kdy přesně byla pryč z Věže a zůstala... nenápadná.“ Meidani měla tmavě zlaté vlasy sepjaté slonovinovými hřebeny a byla vysoká a dost štíhlá, aby její poprsí působilo přehnaným dojmem, což ještě podtrhoval tmavý, stříbrem vyšívaný živůtek a způsob, jakým se při chůzi nakláněla, aby měla ústa v úrovni Yukiriných uší. Šátek měla zachycený kolem zápěstí a dlouhé šedé třásně se jí vláčely po zemi.
„Narovnej se,“ zavrčela Yukiri. „Nemám uši ucpané hlínou.“
Druhá žena se prudce narovnala a na lících jí vzápětí naskočily rudé skvrny. Přitáhla si šátek na ramena a ohlédla se přes rameno na svého strážce Leonina, jenž je následoval v uctivé vzdálenosti. A pokud ony slabounce slyšely cinkání stříbrných rolniček v jeho černých cůpcích, on nemohl slyšet nic, co pronesly normálním hlasem. Ten muž nevěděl víc, než bylo nezbytně nutné – vlastně skoro nic, jen to, že od něj jeho Aes Sedai chce jisté věci, což každému dobrému strážci stačilo – a kdyby zjistil příliš, mohl by dělat potíže, ale nebylo třeba, aby si šeptaly. Lidé, kteří viděli, jak si někdo šeptá, obvykle chtěli zjistit, o jaké tajemství se jedná.
Druhá šedá ji však nerozčilovala víc než vnější svět, i když to byla kukačka v labutím peří. Alespoň nebyla hlavním zdrojem jejího podráždění. Bylo to dost nechutné, vzbouřenkyně předstírající věrnost, ale Yukiri byla ve skutečnosti ráda, že ji Saerin a Pevara přesvědčily, že by ještě neměly Meidani a její sestry kukačky vydat věžovému zákonu. Teď měly přistřižená křídla a byly užitečné. Dokonce by si tím mohly vysloužit i jistou shovívavost, až budou čelit spravedlnosti. Ovšem až vyjde najevo přísaha, která Meidani přistřihla křídla, Yukiri sama by mohla žebronit o shovívavost. Ať byly vzbouřenkyně nebo ne, to, co Yukiri a ostatní provedly s Meidani a jejími spoluspiklenkyněmi, bylo stejně nezákonné jako vražda. Nebo zrada. Přísahat osobní poslušnost – přísahat ji na samotnou hůl přísah, přísahat pod nátlakem – se příliš podobalo nátlaku, jenž byl výslovně zakázaný, i když ne úplně přesně definovaný. Přesto člověk občas musel umazat omítku, když chtěl vykouřit sršně, a černé adžah, to byli sršni s jedovatými žihadly. Na zákon dojde ve vhodnou chvíli – neboť bez zákona nebylo nic – ale jí dělalo větší starosti, zda přežije vykuřování, než jaký trest jí zákon uloží. Mrtvoly si s tresty starosti dělat nemusejí.
Krátce Meidani pokynula, ať pokračuje, jenže druhá žena stěží otevřela ústa, když se před nimi zpoza rohu vynořily tři hnědé, potřásající svými šátky jako zelené. Yukiri Marris Thornhill a Doraise Mesianos zběžně znala, jak už přísedící znají sestry z jiného adžah, jež tráví hodně času ve Věži, což znamenalo, že věděla, jaké jméno které tváři přináleží, a tím to končilo. Popsala by je jako mírné a ponořené do studia. Elin Warrel získala šátek před tak krátkou dobou, že by stále ještě měla instinktivně předvádět pukrlata. Ale místo aby přísedící zdvořile pozdravily, zíraly všechny tři na Yukiri a Meidani stejně, jako se kočky dívají na cizí psy. Nebo možná psi na cizí kočky. Nikde žádná mírnost.
„Smím se zeptat na jeden bod z arafellského zákona, přísedící?“ optala se Meidani nevzrušeně, jako by to hodlala říci celou dobu.
Yukiri kývla a Meidani začala žvanit o rybolovných právech na řekách versus na jezerech, což nebyla zrovna nejchytřejší volba. Soudkyně by mohla požádat Aes Sedai, aby vyslechla případ týkající se práv rybolovu, ale jen aby posílila své vlastní stanovisko v případě, že do věci byli zapletení mocní lidé a ona se obávala, že se budou odvolávat k trůnu.
Za hnědými se coural jediný strážce – Yukiri si nemohla vzpomenout, jestli patří k Marris či Doraise – podsaditý chlapík s tvrdým, kulatým obličejem a tmavým uzlem na temeni, jenž si Leonina a meč na jeho zádech prohlížel s nedůvěrou, kterou určitě převzal od sestry. Starší sestry se nesly po spirálové chodbě s podbradky zvednutými a hubená nová sestra nervózně poskakovala, aby s nimi udržela krok. Strážce, rázující za nimi, působil dojmem muže na nepřátelském území.
Nepřátelství bylo poslední dobou až příliš běžné. Neviditelné hradby mezi adžah, kdysi jen tak silné, že stěží zakrývaly vlastní záhady jednotlivých adžah, se nyní změnily v tvrdá kamenná cimbuří s vodními příkopy. Ne, ne příkopy, propastmi, širokými a hlubokými. Sestry nikdy neopouštěly obydlí svého adžah samotné, často s sebou brávaly své strážce i do knihovny a do jídelen a vždycky nosily šátky, jako kdyby si jinak někdo mohl splést jejich adžah. Yukiri sama na sobě měla svůj nejlepší, stříbrem a zlatem vyšívaný, s dlouhými stříbrnými třásněmi, které jí visely až ke kotníkům. Usoudila, že se asi taky trochu naparuje. A poslední dobou začínala uvažovat o tom, že dvanáct let bez strážce je dost dlouho. Strašná představa, jakmile se dobrala jejího zdroje. Žádná sestra by v Bílé věži neměla strážce potřebovat.
Nikoliv poprvé ji tvrdě zasáhla představa, že někdo bude muset začít vyjednávat mezi adžah, a to již brzy, jinak by vzbouřenkyně mohly projít bránou, drzé jako zlodějky, a vyprázdnit dům, zatímco ostatní se budou hašteřit o to, která dostane nádobí pratety Sumi. Jenomže jediný způsob, jak na tom začít pracovat, který ji v tu chvíli napadl, bylo přinutit Meidani a její kamarádky, aby se veřejně přiznaly, že je do Věže poslaly vzbouřenkyně, aby tu šířily klepy – povídačky, o nichž ony stále tvrdily, že jsou pravdivé! – že červené adžah stvořilo Logaina jako falešného Draka. Mohla by to být pravda? Aniž by o tom Pevara věděla? Yukiri si neuměla představit, že by bylo možné oklamat přísedící, a zvlášť Pevaru. V každém případě byly věci už tak zamotané, že by to neznamenalo rozdíl. Kromě toho by přišla o pomoc deseti ze čtrnácti žen, o nichž si mohla být jistá, že nejsou černé adžah, nemluvě o tom, že by nejspíš odhalila, co ona a ostatní provádějí, dřív, než by se ta bouře přehnala.
Zachvěla se a nemělo to nic společného s průvanem na chodbě. Ona i všechny ostatní, které by mohly odhalit pravdu, by zemřely dřív, než by se ta bouře přehnala, při údajné nehodě nebo na loži. Nebo by mohly prostě zmizet, zdánlivě by odjely z Věže a už by je nikdy nikdo nespatřil. O tom v nejmenším nepochybovala. Každý důkaz by byl pohřbený tak hluboko, že by ho nevykopalo ani vojsko s lopatami. Dokonce i řeči by byly udušené. Něco takového se již stalo. Svět a většina sester stále žily v přesvědčení, že Tamra Ospenya zemřela v posteli. Ona tomu donedávna věřila taky. Musely předat černé adžah zabalené a převázané, než se odváží vyjít s tím na světlo.
Jakmile byly hnědé bezpečně z doslechu, pokračovala Meidani v hlášení, ale po chvíli se opět odmlčela, když těsně před nimi odsunula čísi velká, chlupatá ruka nástěnný koberec. Ze dveří, skrytých za jasně barevnými ptáčky z Potopené země, vyletěl závan ledového větru a do chodby vcouval obtloustlý chlapík v hnědém kabátě, táhnoucí kolečko s hikorovými polínky, jež další sloužící v hrubém kabátě tlačil zezadu. Obyčejní dělníci, žádný neměl na prsou bílý plamen.