Když spatřili Aes Sedai, oba muži spustili goblén na místo a odjeli s kolečkem, aby jim nezavazelo, přičemž se neustále klaněli, až málem spadli do kolečka, a zároveň chytali klouzající polínka. Nepochybně hodlali dokončit práci dřív, než narazí na nějakou sestru. Yukiri vždycky soucítila s lidmi, kteří museli tahat dříví, vodu a všechno ostatní nahoru po rampách sloužících, ale teď kolem nich zamračeně prošla.
Hovor při chůzi se nedal odposlechnout a chodby v částech pro obyčejné lidi jí připadaly jako velice vhodné místo pro soukromý rozhovor s Meidani. Mnohem lepší než její vlastní komnaty, kde by ochrana proti odposlouchávání okamžitě všem v obydlí šedých prozradila, že probírá nějaká tajemství, a ještě horší bylo, s kým. Ve Věži byly v současné době jen asi dvě stovky sester. Tento počet dokázala Bílá věž spolknout a vypadat přitom prázdná, a když se všechny sestry držely doma, části pro obyčejné lidi by měly být prázdné. Aspoň si to myslela.
Vzala v úvahu sloužící v livrejích, kontrolující knoty a hladinu oleje v lampách a desítky dalších věcí, i prostě oděné dělníky s proutěnými koši, naplněnými Světlo ví čím, na zádech. Vždycky se tu pohybovali od časného rána, připravovali Věž na další den, jen se chvatně uklonili a honem sestře mizeli z cesty. Z doslechu. Věžoví sluhové uměli být taktní, zvlášť proto, že každému, kdo by odposlouchával sestru, by rychle ukázali dveře. Vzhledem k současné náladě ve Věži se sloužící snažili vyhnout byť jen příležitosti k zaslechnutí něčeho, co by neměli slyšet.
Co si ale neuvědomila, bylo, kolik sester se rozhodne i přes časnou hodinu a zimu vyjít po dvou po třech ze svých komnat. Červené se snažily upřeným pohledem zmást každého kromě jiných červených, zelené a žluté soupeřily o korunu povýšenosti a hnědé dělaly, co mohly, aby je v tom ještě přetrumfly. Několik bílých, všechny až na jednu bez strážce, se pokoušely zachovat fasádu chladného rozumu, přičemž nadskakovaly i při zvuku vlastních kroků. Vypadalo to, že jedna skupinka sotva zmizí z dohledu a už se objeví druhá, a tak Meidani strávila stejně tolik času žvatláním o zákonech, jako podáváním hlášení.
Nejhorší ze všeho bylo, že se šedé dvakrát usmály na pohled úlevou, že vidí jiné ze svého adžah, a byly by se k nim připojily, kdyby Yukiri nezavrtěla hlavou. Což ji neuvěřitelně rozčilovalo, poněvadž to každého, kdo to uviděl, upozornilo, že má zvláštní důvod být s Meidani sama. Dokonce i kdyby si toho černé adžah nevšimly, a Světlo ví, že nebyl důvod, proč by měly, příliš mnoho sester v těchto dnech špehovalo jiné sestry z jiných adžah, a i přes tři přísahy ty řeči cestou nabývaly. A jak se Elaida zjevně snažila přimět adžah k poslušnosti hrubou silou, tyto řeči měly často za následek tresty, a nejlepší, v co mohla sestra doufat, bylo, že bude moci předstírat, že si trest vybrala sama z vlastních důvodů. Yukiri už takhle jednou dost vytrpěla a netoužila vyplýtvat další dny na mytí podlah, zvlášť když teď měla na talíři víc, než, jak si dobře uvědomovala, dokáže sníst. A druhá možnost, soukromá návštěva u Silviany, nebyla o nic lepší, třebaže šetřila čas! Elaida byla čím dál nelítostnější od chvíle, kdy si začala povolávat Silvianu pro údajně soukromé tresty. Touhle zprávou stále ještě bzučela celá Věž
Jakkoliv to Yukiri nerada přiznávala, dávala si kvůli tomu dobrý pozor na to, jak se dívá na jiné sestry. Kdyby se dívala příliš dlouho, mohlo by to vypadat, že sama špehuje. Uhnout příliš rychle po hledem znamenalo, že bude vypadat tajnůstkářsky, a se stejným výsledkem. Přesto si nemohla pomoci, aby necivěla na jednu dvojici žlutých, proplouvající chodbou jako párek královen ve vlastním paláci.
Tmavý, podsaditý strážce, který šel jenom tak daleko za nimi, aby měly zcela nezbytné soukromí, musel patřit Pritalle Nerbaijan, zelenooké ženě, jež naštěstí neměla výrazný saldejský nos, protože Atuan Larisett strážce neměla. Yukiri o Pritalle nevěděla moc, ale hodlala si o ní zjistit víc, když ji viděla takhle zabranou do hovoru s Atuan. Taraboňanka v šedých, žlutě prostřihávaných šatech s vysokým límcem a šátkem s hedvábnými třásněmi byla úchvatná. Tenké tmavé cůpky s vpletenými korálky jí spadaly k pasu a rámovaly tvář, která jaksi vypadala dokonale, aniž by byla krásná. Byla dokonce celkem skromná, tedy na žlutou. Ale byla to žena, kterou se Meidani a ostatní pokoušely sledovat, aniž by je u toho někdo chytil. Žena, jejíž jméno se bály vyslovit nahlas jinde než za silnými ochranami. Atuan Larisett patřila k jediným třem černým sestrám, o kterých Talene věděla. Takhle se organizovaly, tři ženy, jež se znaly navzájem, tři ženy, které tvořily jedno srdce, kdy každá žena znala jednu další, již neznaly druhé dvě. Atuan byla Taleninou „jednou další", a tak byla naděje, že by je mohla dovést ke dvěma dalším.
Než párek zmizel za rohem, Atuan vzhlédla. Pohledem se o Yukiri jen otřela, ale stačilo to, aby Yukiri vyskočilo srdce až do krku. Šla dál a s námahou udržovala klidný výraz, jenom se odvážila pohlédnout do chodby, když procházela kolem rohu. Atuan a Pritalle už byly dost daleko a mířily k vnějšímu okruhu. V cestě měla Yukiri strážce, ale žádná ze sester se neohlédla. Pritalle vrtěla hlavou. Na něco, co Atuan řekla? Byly příliš daleko, aby Yukiri slyšela cokoliv jiného kromě cvakání strážcových podpatků na podlaze. Byl to jenom pohled. Ovšemže byl. Zrychlila krok, aby se dostala z dohledu v případě, kdyby se podívaly přes rameno, a konečně vypustila dech, o němž si neuvědomovala, že ho zadržuje. Meidani ji napodobila a svěsila ramena.
Zvláštní, jak to na nás působí, pomyslela si Yukiri a narovnala se.
Když zjistily, že Talene je temná družka, byla Talene odstíněnou vězenkyní. A přesto nás vyděsila k smrti, připouštěla si Yukiri. No, nejdřív je vyděsilo to, co musely udělat, aby ji přinutily k doznání, ale pravda jim změnila jazyk v prach. Teď byla Talene spoutaná pevněji než Meidani a strážená, i když to vypadalo, že si chodí volně – jak udržet přísedící zajatou, aniž by si toho někdo všiml, nevymyslela ani Aerin – a byla pateticky ochotná podělit se o všechno, co ví či co si dokonce jen domýšlí, v naději, že by si tak mohla zachránit život. Tedy ne že by měla na vybranou. Těžko mohla někoho děsit. A ty ostatní...
Pevara zpočátku trvala na tom, že Talene se musí v Galině Casban mýlit, a dostala dokonce takový záchvat vzteku, že jí vydržel celý den, než ji konečně přesvědčily, že její červená sestra je ve skutečnosti černá. Stále mluvila o tom, že Galinu vlastnoručně uškrtí. Yukiri sama cítila chladnou odtažitost, když došlo na Temaile Kinderode. Byly-li ve Věži temné družky, dalo se předpokládat, že mezi nimi budou i šedé, i když jí možná trochu pomáhalo, že neměla Temaile ráda. Zůstala chladná, i když si spočítala, že Temaile opustila Věž zhruba v době, kdy byly zavražděny tři sestry. Na mysli jí díky tomu vytanula další jména, další sestry, které tehdy odešly, ale Galina a Temaile a ostatní byly pryč z Věže, prozatím mimo dosah, a jedině dvě z nich byly zcela jistě temnými družkami.
Atuan však byla zde, nepochybně černá adžah, chodila si po Věži, jak se jí zlíbilo, volně a nespoutaná třemi přísahami. A dokud se Doesine nepodaří zařídit, aby ji mohly potají vyslechnout – což bylo obtížné i pro přísedící z Atuanina adžah, protože to muselo zůstat v tajnosti přede všemi – do té doby ji mohly jenom sledovat. Z dálky a nenápadně. Bylo to jako žít s červenou zmijí a nevědět, kdy se jí ocitnete tváří v tvář, nevědět, kdy se rozhodne uštknout. Jako žít v doupěti červených zmijí a vidět jen jednu.