Kain

Bohumil Hrabal Kain

Existenciální povídka

1949

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí. Myslím, že jsem tento existenciální text napsal v roce 1949, domnívám se, že jsem jej psal ještě v pivovaře. Psal jsem jej proudem vět, pokud se pamatuji, Kain byl hotov ani ne za měsíc. Pamatuji se, že když jsem jej kdykoliv četl, nelíbil se mi, měl jsem z něj strach. Já jsem ten čas, cokoliv jsem napsal, vždycky to bylo psaní v mračnu, nic jiného než touha, posedlá touha psát, pak nic jiného než psací stroj a takový výlev, takové zvracení, taková zpověď toho, co ve mně bylo, co mě ohromovalo, čeho jsem se bál, co jsem ale musel napsat, aby mi bylo líp. A pak ten text ležel deset let a víc, až se mi začalo vracet to moje nádraží, já jako výpravčí, když předtím, než jsem se jím stal, půl roku jsem podbíjel kolejnice s partou dělníků na svršku trati, když jsem byl telegrafistou, a pak teprve, když jsem absolvoval kurs v Hradci Králové, tím slavným výpravčím, který rok zažíval pozvolný, ale jistý konec války. Tento Kain se mi objevil jako pomocný text při psaní Ostře sledovaných vlaků, když jsem dostal nabídku od nakladatelství Čs. spisovatel v roce tuším šedesát tři, na jakýkoliv text z mého pera, lépe řečeno psacího stroje.

Tento Kain však vyšel v tomto nakladatelství později v Legendách a morytátech, vybral si jej sám Arno Linke, kterého okouzloval tento text čistou řečí, nemohl se nasytit sloves vždycky zakončovaných spisovným "i". Tedy nejdřív Kain, potom Ostře sledované vlaky, potom Legenda o Kainovi…

Zase i tento text a jeho proměny a variace, vystřihovánky a přesouvání jsou dokladem toho, že jsem se nikdy nepovažoval za spisovatele, každou nabídku nakladatelství jsem přijímal s velkým podivením. A pak nastávalo vždycky hledání toho, co leželo někde ve skříních převázáno provazem, protože já jsem nikdy neměl pracovnu, míval jsem v pivovaře knihovnu, ale to bylo tím, že jsme měli čtyři pokoje, že jsem opravdu ten čas deseti let žil teatrálně obklopen knihami a hudbou, kdy jsem rád listoval v knihách, kdy jsem četl zběsile s panem Maryskou všechnu surreální literaturu, všechny prokleté básníky, tak dlouho, až najednou jsem se zastyděl, dostal jsem hrůzu z toho, jak jsem žil odtržený od pravého života, od samoty, a z toho mého krásného pivovaru a z toho pokoje, kde se za mnou otevírala veliká knihovna, jsem se odstěhoval do Prahy, kde jsem bydlel v podnájmu na Staromáku a pak na Kladně a v Jáchymově ulici, ale i to mi bylo málo, teprve když jsem v roce padesát stanul v prázdném pokoji, v bývalé kovářské dílně, kam nešlo slunce, teprve teď jsem pocítil, že tenhle pokoj je jen a jen můj a že tady se mi bude teprve opravdově žít, jen na své útraty, sám se sebou, jako němý trubač. Ten pokoj Na hrázi věčnosti v čísle dvacet čtyři jsem si zamiloval k zbláznění. Pamatuji se, když jsem jezdil do Nymburka k rodičům na neděli, když jsem se vracel vlakem do Libně, už z nádraží jsem utíkal, a když jsem zase odemknul a byl jsem sám ve svém chudičkém pokoji, byl jsem neskonale šťasten. Proto ten můj trvalý, sakrální vztah k Libni, k pokoji, později ke dvěma místnostem, kde jsem žil více než dvacet let, kde jsem znal všechny hospody a hostinští znali mě, byli jsme přáteli, protože jsem za ta léta na obědy a večeře a na pivo chodil k nim…

1

Přišel jsem ke staniční kase a pravil jsem slečince: — Jízdenku. - Kasírka okénkem odpověděla: — A kam, pane výpravčí? - Tu jsem se zamyslil a řekl jsem: — Pojedu, slečno, tam, kam se váš zrak podívá napoprvé. - A slečna, protože myslila, že jde o konverzaci, usmála se: — Jak to, napoprvé? Vždyť na lístky se dívám dennodenně. - A rozesmála se a byl jí viděti zlatý špičák. Tedy podívejte se mi, slečno, do očí a levou rukou jako pouťový papoušek vytáhněte mou jízdenku, — a zamnul jsem si ruce a myslil jsem, že jsem slečnu kasírku doběhnul. Ale ona byla chytřejší. Odpověděla bez váhání: — Já mohu, pane výpravčí, dávat lístky i potmě. Dala bych vám zase jen ten lístek, který bych já chtěla. - Smála se zase ona a houpala se drze na židli. - Tedy sedmý sloupec, sedmý řádek zprava doleva jako u židů. - Zašeptal jsem a hlas se chvěl. Slyšel jsem potom, kterak jízdenka jest v datovacím stroji proštípnuta. Osvětleným okénkem se naklonila ryšavá kadeř. - Bystřice u Benešova. Dostanu šest korun padesát haléřů. Jste dneska nějak smutný, pane výpravčí. - Řekl jsem: — Tak nějak, — a odvrátil jsem se od ochotných očí.

Pak jsem stál na čáře, kdy možno říci, není noc a je ještě den, kdy možno též tvrditi, že zanikl den a nadešel večer. Na nástupišti připravoval staniční pomocník zavazadla pro služební vůz. Řekl jsem si: — Tedy v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, v hotelu, kde jsem nikdy nespal. - A bylo mi to divné. Staniční pomocník rozžíhal lampu a já, který jsem neměl co si rozsvítiti, jsem seděl na lavičce a odhrnoval špičkou boty zetlelé listí. Odhrábnul jsem vrstvu a uviděl jsem tam kus papíru. Sklonil jsem se a ve světle sirky jsem četl klavírní útržek šlágru: Lásky mé nadešel máj. Když sirka zhasla, opakoval jsem si: — Ano, lásky mé nadešel máj.

Vlak vjížděl do stanice. Nastoupil jsem do neosvětleného protektorátního kupé a tichounce jsem odjížděl. Když jsem míjel na nástupišti stojícího výpravčího, tu tento třikrát svisle zakýval zelenou lampičkou, jako by kněz vykropoval rakev. Nikdo tentokráte nehrdl a já jsem odjížděl za prostým lidským štěstím, dáti svůj život v soulad s myšlenkami. Seděl jsem v kabátě, a protože jsem měl též státníci historickoprávní, myslil jsem na rakouský zákon, že sebevrahové mají býti pohřbeni stranou, ve vší tichosti, anebo vydáni příbuzným k tichému pohřbení. A již bude dán povel setninám červíků, aby hryzali oči, celé divize budou poslány na má střeva, plíce, a několik armád bude pověřeno, aby ztekly mé kosti stůj co stůj. To všechno v tichosti, stranou. Na to jsem myslil a poslouchal jsem uvolňující se tlukot soukolí, protože vlak zastavoval. Zastavil. Do kupé se vsoukala černá žena a škatule. Řekl jsem si: — Co to ta ženská vleče, — ale pravil jsem: — Kampak, paní, jedete? — Domů, pane. Domů jedu, vezu prázdné krabice od ovoce. Já jsem sadařka, pane. V létě trhám ovoce a v zejmě je rozvážím, — naříkal či plesal ten hlas ze tmy. - A zdalipak jste, paní, šťastna? — zeptal jsem se. - I jak bych nebyla. To je moje radost, tak celý den stát na žebříku a trhat to pěkné ovoce, a když je pak mohu dávat kus po kuse do košíku. To je moje největší radost. Už dvacet let, — plesal ten ustaraný hlas. - A zdalipak jste už někdy spadla? — zeptal jsem se. - I toto. Ještě ne. A to lezu až tam, kam se neodváží ani můj muž. Stavím žebřík na větvičky a halouzky a pohybuju se až v samých korunách. Asi mám anděla strážného, — rozesmála se ta žena. - A kampak jedete vy? obrátila se pak na mne. - Já? Já jedu pro břitvy, — mlasknul jsem. - Pro dvě břitvy, jednu do ruky a druhou do lipového prkýnka. - Pro břitvy? A kam, pane? — zalitoval ten ženský hlas, že se vůbec do toho pouštěl. Stisknul jsem ty břitvy v kapse a pravil jsem: — Do Bystřice u Benešova, paničko zlatá. A proč? - Tu jsem se z nepochopitelných důvodů rozburáceclass="underline" — Ach, paničko zlatá, vylezu na vysoký žebřík a celou hodinu budu stát a čekat. Větvičky, halouzky budou pohybovat mým tělem. Pak někdo zavolá a nezavolá, vystřelí a nevystřelí, ale já poletím, ale ne dolů, nahoru. - To jsem zakřičel, vlastně zakřičelo to ve mně a prudce jsem vstal. Ženský hlas, a nedalo se říci, že ženský, lidský hlas, a nedalo se říci, že lidský, mi nesrozumitelně odpověděl. Ta černá ženská, co tak ráda trhala ovoce, omdlela.